Sledovat umění vznikající na konkrétním místě v době bouřlivých sociálně-politických změn je vždy zajímavé. Umělci se nemusí zabývat přímo sociálně motivovanými tématy, aby bylo často už ze samotné atmosféry díla nebo jeho námětu jasně znát, že „něco je jinak“. Právě oni někdy bývají těmi, kdo vycítí blížící se společenskou nebo politickou změnu jako první, a jejich reakce na sebe nenechávají dlouho čekat.

V případě Velké Británie je souvislost mezi náladou v zemi a malbami, které vznikaly po roce 1950, více než zřejmá. Londýnská škola byla odrazem zádumčivých, introspektivních nálad v tehdejší společnosti, zatímco se 60. a 70. léta nesla na vlně vlivu popkultury a přetrvávající obsese různými formami abstrakce. Figurativní malba byla během 80. let prakticky prohlášena za mrtvou, přesto si ale vždy našla své zastánce a důmyslné umělecké metody, kterým se dařilo ji stále udržovat při životě. Vzestup fotografie a videoartu udělal z malby zpátečnické a nadbytečné médium odsouzené k zániku. Ve filozofických debatách, které toto téma vzbuzovalo, se z pojmů jako řemeslo nebo technika stala téměř sprostá slova. Tím, co tehdejší malbě otvíralo dveře velkých výstavních síní, byly nejčastěji ironie a humor. Tak započala éra Young British Artists (YBA), umělecké skupiny, která si svou pevnou pozici udržela až do 90. let.

Od roku 2000 začala malba opět budit zájem. Důvodů bylo hned několik: jednou z teorií je, že digitální fotoaparáty následované všudypřítomnými chytrými telefony a vzestup sociálních sítí otřásly dosavadním výsadním postavením fotografie. Malba najednou znovu nabyla na relevanci – díky internetu a programům, jako je Photoshop, získali umělci přístup k nekonečné databázi obrázků, a z nich vzniklé digitální koláže bylo možné následně převést do média malby. Starobylá umělecká forma se tak znovu stala něčím aktuálním.

V druhé polovině prvního desetiletí 21. století se v britské společnosti začaly řešit otázky ekonomiky, suverenity a imigrace, projevy anti-establishmentu nakonec vyústily v brexit. Dopady odchodu země z Evropské unie se začaly projevovat teprve nedávno, kdy vstoupily v platnost nové předpisy. Když navíc přihlédneme k dopadům pandemie Covidu-19, britští umělci museli reagovat hned na dvě závažné krize najednou. Současně s tím také v Británii zesílilo hnutí bojující proti platové nerovnosti žen a mužů a obecně genderové nerovnoprávnosti v rámci celého pracovního trhu. Genderová politika se stala ústředním tématem hlavního politického proudu se záměrem vytvořit inkluzivnější a tolerantnější přístup v celé společnosti.

Zdá se proto příhodné a aktuální uspořádat výstavu věnovanou různým polohám a přístupům britské figurativní malby ne přímo v Británii, ale mimo ostrov, uprostřed vnitrozemské země v srdci Evropy. Při výběru umělců hrál roli nejen jejich osobitý talent, ale také to, že každý z nich zaujímá v rámci současné britské malby jedinečnou pozici, a nabízí tak českému publiku skutečně individuální pohled. Tom Anholt, Jessie Makinson, Justin Mortimer, David Brian Smith a Caroline Walker patří bezesporu mezi nejtalentovanější, nejosobitější a nejvlivnější malíře, kteří dnes v Británii působí.

Kurátorka: Jane Neal

galerie