Caroline Walker (1982) je původně skotská umělkyně, nyní žijící a tvořící v Londýně. Walker je absolventkou Royal Academy of Arts, kde získala svůj magisterský titul v malbě.
Caroline Walker se proslavila svými obrazy, na kterých zachycuje ženské figury při každodenních činnostech. Velice intimně tak zobrazuje ženu takovým způsobem, jakým ji společnost mnohdy nevidí – v domácím prostředí, o samotě. Sama Walker říká, že je pro ni nejdůležitější aspekt dívání se na ženu očima další ženy, nikoliv pohledem ovlivněným zbytkem společnosti. Malby, které tímto způsobem Walker produkuje, odráží diverzní problematiku týkající se ekonomického, sociálního a kulturního postavení ženy v rámci současné společnosti.
Na začátek rozhovoru bych měla jednu čistě praktickou otázku. Jak vypadá váš tvůrčí proces?
Dlouhou dobu jsem při své tvorbě přistupovala dost konstruktivně. Pronajala jsem si konkrétní místo, sehnala kostýmy, obsadila modely v kostýmech, kteří představovali konkrétní postavy v příbězích, které jsem sama vymyslela. Tento inscenovaný způsob práce jsem ale přirozeně opustila asi před šesti lety, kdy jsem se začala zajímat o témata spojená se zkušenostmi londýnských žen. Začala jsem přistupovat ke svojí práci více dokumentárním způsobem, a toho se držím.
Dnes můj tvůrčí proces vypadá tak, že pozoruji a fotografuji ženy při práci, v neformálních, nezinscenovaných situacích a pozicích. Najednou se mi podaří pořídit třeba až stovky fotografií, s nimi pak v ateliéru pracuji jako s referenčním materiálem pro malé studie olejovými barvami nebo kresby tužkou, které slouží jako předlohy pro moje velkoformátové malby. O tom, co zachycuji, nejčastěji nepřemýšlím jako o samostatných malbách, ale jako o souborech vzájemně souvisejících děl. Přemýšlím o možných kompozicích, odlišných úhlech pohledu na činnosti lidí v různých denních dobách. Lákají mě kompozice, ve kterých se objevuje opakující se tvar či barva, nebo takové, které mají filmový nádech.
Prostor jako takový hraje ve vaší práci důležitou roli. Kdy a jak jste začala zkoumat vztah mezi člověkem a prostorem a co vás k tomu vedlo?
Bylo to v roce 2003, kdy jsem ještě studovala na Glasgow School of Art. Malovat lidi mě zajímalo odjakživa, moje postavy se ale vždy tak nějak vznášely v prázdném prostoru. Jeden z mých učitelů mi tehdy navrhnul, abych je zasadila do nějakého prostředí, a to mě přivedlo k tématu, kterého se už dvacet let držím. Je to pro mě téma s nekonečným množstvím narativů. Kde to místo je? Jak vypadá? Kdo v něm je a co dělá? Na to vše se můžu ptát.
U role (osobního) prostoru bych se ráda na chvíli zastavila. Z reakcí diváků vím, že váš umělecký projev u nich často vzbuzuje až nepatřičný pocit, jako by narušovali soukromí postav na plátně. Je to váš záměr?
To záleží na konkrétní malbě. Rozhodně mě zajímá pozice diváka ve vztahu k malovanému subjektu a to, co nám to říká o pojmech soukromý a veřejný prostor a o tom, jak nahlížíme na věci z genderové perspektivy. Některými svými malbami se opravdu snažím v divácích navodit pocit voyeurů, jindy ale chci, aby na subjekty nahlíželi mnohem pasivněji, jindy zase subjekty pohled divákům vrací.
Velmi mě zaujala vaše výstava s názvem Lisa – for the unfamiliar. Byla to série kreseb a maleb, které mapovaly vztah mezi matkou a jejím novorozeným dítětem, konkrétně vaší švagrovou a synovcem. Jsou postavy – nebo jejich role – které malujete, vždy skuteční lidé z vašeho okolí, nebo si vytváříte pro své práce „fiktivní“ vesmír?
Všechna místa a lidé, které jsem kdy malovala, byli téměř vždy skuteční, ale teprve posledních 6, 7 let se v mých dílech objevují ve svém přirozeném prostředí, jsou sami sebou, nehrají žádné role. Od roku 2019 jsou to často členové mojí rodiny, nebo lidé, které každodenně potkávám. Třeba moje matka, švagrová Lisa, ženy, které pečují o mou dceru v jeslích, nebo zdravotní sestra, která váží mého malého syna na obraze Sarah Weighing Laurie (pozn. překl. Sarah váží Laurieho), který byl také součástí zmíněné výstavy.
V popisu vaší monografie In Every Dream Home, se mezi vlivy na vaši tvorbu objevuje jméno režiséra Davida Lynche. Ten je známý svým důrazem na tíživou atmosféru. Je atmosféra ve vaši práci něčím zásadním?
Ptám se proto, že vás mnozí vnímají jako umělkyni spojenou s feministickým hnutím. Zajímalo by mě tedy, zda je pro vás zobrazení žen symbolem, nebo zda pracujete s ženskou postavou s cílem vytvořit silnou atmosféru, což zachycení žen v jim vlastním prostředí jistě umožňuje.
Považuji se za feministku, ale nezobrazuji ženy jako symboly, spíš mě dlouhodobě zajímají jejich životy, a to už od dětství. Už jako malé se mi líbily obrázky žen, a chtěla jsem je sama malovat a kreslit. Na začátku své malířské kariéry jsem zkoumala archetypy, ženy na mých malbách byly zástupkyně určitých typů ženského charakteru. Dnes mi jde víc o zviditelňování těch často neviditelných částí ženské zkušenosti, zejména jejich pracovního života. Vytvářet atmosférické, téměř filmové scény pro mě byl způsob, jak oba dva tyto přístupy k zobrazování žen prozkoumat. Barvy a světlo jsou důležitou součástí mých maleb. Chci v obrazech vytvářet prostory, které z přehlíženého nebo obyčejného udělají něco, co třeba diváka přiměje k pozastavení a přehodnocení pohledu na svět kolem nás.
Vaše malby ze série Home inspirovaly osudy žen, které se snaží získat azyl v Londýně. Vnímáte svou tvorbu jako aktivistickou, snažíte se upozornit na sociální problémy?
Neoznačila bych ji přímo za aktivistickou, netvořím s žádným konkrétním politickým záměrem. Zajímá mě ale reflektovat aspekty současné společnosti a klást prostřednictvím svých obrazů otázky, na to, jak žijeme své životy.
Abychom navázali na výstavu současné britské malby v Telegraph Gallery, její kurátorkou byla Jane Neal. Kde jste se s Jane seznámily?
S Jane jsme se poprvé setkaly v roce 2010, kdy spolu s kurátorem a spisovatelem Mattem Pricem přišla do mého ateliéru poté, co Matt viděl mou výstavu na Royal College of Art v roce 2009. S Jane jsme si okamžitě padly do oka a v následujících letech jsme spolupracovaly na mnoha projektech. Seznámila mě s několika galeriemi, včetně GRIMM, se kterou od roku 2016 také spolupracuji. A jako „dohazovačce“ jí to jde nejen v oblasti umění, Jane mě seznámila i s mým manželem!
Jedna z maleb na výstavě v Telegraph Gallery zobrazuje skupinu lidí v obývacím pokoji. Troufám si tvrdit, že pro majitele galerie Roberta Runtáka je dost výjimečná. Určitě víte, o kterém obraze je řeč. Můžete popsat, jak vznikl?
Birthday party (pozn. překl. Narozeninová oslava) je součástí série obrazů, které jsem vytvořila na základě focení v Robertově úžasném domě na horách v únoru 2017. Roberta s mojí tvorbou seznámila Jane, a už dva mé obrazy vlastnil. Měl zájem o další moje díla, a tak mi navrhnul, abych vytvořila něco inspirované jeho domem. V té době jsem se dost zajímala o současnou architekturu a jedinečné stavby a Robertův dům nabízel zajímavé možnosti pro potenciální obrazy, hlavně díky okolní zasněžené krajině. Vybrali jsme dvě modelky, nakoupili jsme oblečení a rekvizity v Ostravě a pak jsme v domě celý den fotili imaginární oslavu. A jednu malou roli si zahrála i Jane! Skvěle jsme se u toho bavili a s výsledkem jsem byla opravdu spokojená. Samotný dům byl velmi zajímavý a světlo poté, co se setmělo, dodalo výsledným malbám dramatičnost.
Moc děkuji za všechny odpovědi. Mám už jen jednu poslední otázku: na co nového se u Caroline Walker můžeme těšit?
Je toho spousta! Odpovědi na otázky v tomto rozhovoru píšu z letiště, odkud odlétám do Amsterdamu na vernisáž kolektivní výstavy The Painted Room v galerii GRIMM, jejíž jsem kurátorka. Jde o malby interiérů od umělců působících ve Velké Británii. V současné době pracuji jen na částečný úvazek, protože mám dvě malé děti. Mateřství mě ale inspiruje, začínám pracovat na sérii obrazů žen, které jsou součástí života mých dětí, třeba zaměstnankyň jeslí, které navštěvuje moje dcera. Také teď připravuji samostatnou výstavu v Ingleby Gallery v Edinburghu, která se odehraje na začátku příštího roku.
Foto: Peter Mallet, Matěj Doležel
