Justin Mortimer patří k nejzvučnějším jménům v současné britské malbě – a to nejen proto, že spadá k malířům, kterým se dostalo možnosti portrétovat britského monarchu. V Mortimerově případě šlo o portrét královny Alžběty II. z roku 1997.
Justin Mortimer studoval na Slade School of Fine Art v Londýně. Širší pozornosti se mu dostalo v roce 1991, kdy vyhrál cenu BP Portait Award pořádanou každoročně londýnskou Národní portrétní galerií. Sám Mortimer mluví o určité dualitě v motivech svých děl – na jedné straně pracuje s portréty, do jejichž světa byl po výhře v roce 1991 uvržen, a díky kterým se stal jedním z nejžádanějších malířů na světě. Na straně druhé vytváří Mortimer množství vlastních imaginativních příběhů, které pomocí svých maleb prezentuje. V obou případech můžeme říct, že autor pracuje s určitým elementem dekonstrukce – jeho portréty jsou známé pro kontrasty mezi zachyceným tělem – osobou, která je často zbavená končetin nebo jinak deformovaná – a barevně výrazným pozadím. Mortimerovy imaginativní obrazy jsou naplněny pocitem snu a nepředvídaných zvratů.
Na začátek si neodpustím – pro vás možná už obligátní – otázku. Jaké to bylo, malovat britskou královnu?
Byl jsem pod docela velkým tlakem, protože jsem věděl, že se o tom bude psát v novinách. Nemohl jsem se k tomu postavit jinak než prostě jen jako k další ze svých maleb. Portrét jsem měl namalovat ve stylu, se kterým jsem tehdy experimentoval. Byla pro mě velká čest, že mě komise vybrala a pochopitelně jsem byl nervózní. Ale bylo mi tehdy sedmadvacet let a mládí mi dodalo sebedůvěru.
Můžete popsat, jak celá událost probíhala?
Královská společnost umění ustavila komisi, která měla umělce vybrat. Poslal jsem jim pár svých prací, a nakonec vybrali právě mě. Ukázalo se, že všichni ostatní kandidáti byli moji přátelé a známí, kteří později také vytvořili portréty členů královské rodiny.
Váš portrét královny Alžběty vyvolal mnoho kontroverzí. Způsobilo to vaše abstraktní pojetí portrétu, kdy se hlava Královny vznášela nad zbytkem těla. Jak toto své dílo vnímáte dnes?
Zatímco k jiným obrazům z té doby nemám nijak velký vztah, na tento jsem dodnes hrdý. Tehdy jsem zariskoval, a vyplatilo se mi to. Téměř všechny současné královské portréty působí pochmurně. Tehdy jsem maloval postavy s odtrženými končetinami a hlavami, a stejný přístup jsem z výše zmíněných důvodů jednoduše použil i u portrétu Její královské Výsosti.
Často se o vás píše jako o umělci, který jde dvěma směry – na jednu stranu jste portrétista, na druhou stranu si vytváříte své vlastní imaginativní kompozice. Jak vnímáte dualitu ve své práci Vy?
Dřív mě to možná trochu trápilo. Britská scéna v roce 1997 považovala malbu za nezajímavou a překonanou, nemluvě o portrétech. Pro mě to byla práce, ve které jsem byl dobrý a která mi platila nájem ateliéru, aniž bych si musel přivydělávat někde jinde. V roce 2004 mi slavný německý malíř Neo Rauch řekl, že ho zaujalo, že mám tyto dvě cesty, a že je to něco, na co mám být hrdý.
Stále malujete portréty?
Na zakázku už ne, i když se mě na to stále někdo ptá. Všechny své obrazy však vnímám jako portréty. Obraz nohy je portrét, stejně jako obraz stromu nebo čajového sáčku.
Pro mě osobně je portrét jednou z nejsložitějších disciplín, a to jak pro malíře, tak pro teoretiky – zachytit podstatu postavy může být až surreální. Mají právě to vaše portréty a pozdější imaginativní díla společné? Že zachycují onu „neviditelnou“ podstatu?
Nejsem si jistý, co myslíte pojmem surreální. Co se ale zmiňované neviditelné podstaty týče, ta je ale podle mě spíše v mysli diváka než umělce. A to je samozřejmě v pořádku. Jen mi někdy ta myšlenka zachycení pravdy připadá trochu jako klišé.
Text Slow News od Colline Millard, který je na vašich webových stránkách, popisuje váš přístup k vnímání a zobrazování světa. Věnuje se vaší malbě Lilith, která je inspirovaná obrazem Pussy Riot v médiích. Můžete vysvětlit, jakým způsobem ve svých dílech ztvárňujete realitu?
Samozřejmě mě zajímá, jak věci vypadají. Chcete-li namalovat něco, co je rozpoznatelné, musíte to ve svojí mysli rozložit na části, a pak znovu složit na plátně. Myslím si, že je to o tom, se na věci skutečně dívat.
Bezchybná hmatatelná realita je ale v malbě nudná. Zjistil jsem, že čím realističtěji můj obraz vypadá, tím méně je pro mě zajímavý. To, co mě zajímá, je zobrazovat vzájemně si odporující události a předměty dohromady a vytvářet tak podivná, snad až znepokojující díla. Člověk opravdu vidí až to, co je vytržené z kontextu.
Znamená to, že náměty nebo dokonce prostředí na vašich obrazech jsou inspirovány skutečnými místy, událostmi?
Někdy ano. Většinou, když mě naštvou, nebo z nich mám strach.
Dokážete říct, s jakým záměrem tvoříte? Jak chcete, aby vaše díla lidé chápali?
Nejsem si jistý, jestli chci, aby je lidé chápali.
Ráda bych přešla k obrazům, které jsou k vidění přímo v olomoucké Telegraph Gallery. Výstavu otevírá trojice vašich pláten, která na mně osobně působí docela znepokojivě – stíny lidských postav na nich obklopují symboly dětského světa, postavy Hello Kitty nebo SpongeBob. Jaký příběh se za nimi skrývá?
První malba je inspirovaná kůlnou, kterou jsem viděl v Normandii. Líbil se mi její tvar i materiál. Připomněla mi dílo Narození Páně od Piera della Francescy. Hned jsem chtěl namalovat, jak se v kůlně děje něco, co by bylo opakem narození. Třeba jen skvělý večírek. Stíny postav vyřešily to, co mi na obrázku vadilo. Navíc se ukázalo, že fungují i jako symboly a působí tak hezky paranormálně.
Námět pro malbu Pelt (Kůže) jsem našel ve Francii. Často tam jezdím na dovolenou, a čerpám tam také nejvíce nápadů. Nejde ani tak o Francii, ale o fakt, že je to dovolená. Neopren mi připomněl staženou kůži svatých mučedníků z obrazů. Chtěl jsem u diváka navodit dojem, že narazil na situaci bezprostředně poté, co se odehrála. Odhozené oblečení a dětská trička mají svůj příběh. Obzvlášť, když jsou rozvěšená na větvích stromů. Připomněly mi Goyovy Hrůzy války.
Nahý chlapík s Hello Kitty by mohl být členem hippie sekty. Mohl by žít někde na samotě, a vidíme ho, jak právě dělá domácí práce. Tam, kde nevidíme, je možná jeho karavan. Třeba je vůdce té sekty, a zneužívá svou moc. Nebo se mu mohlo stát něco hrozného a přišel o rodinu.
Dva nazí muži mají působit absurdně. V podstatě jsem si dělal legraci z jejich narcismu a pseudomačismu. Mají oholené genitálie a vypadají spíše jako kluci než jako muži. Jeden z nich je v boxerském postoji, a přitom je zranitelný jako malé selátko. Vlastně jsem se hodně snažil, aby se jejich kůže co nejvíce podobala té prasečí. Prasata miluju, ale tady jsem chtěl naznačit, že tito muži jsou rasisté, fanatici.
Na dalším obraze je žena s prádlem a nahým mužem. Myslím, že jsou jako ve snu. A je tu cítit nádech psychózy – feťácká prádelna! Můj přístup k tomuto dílu byl trochu experimentálnější, a proto jsem s ním spokojený.
S malbou pracujete různými způsoby – krajiny na svých plátnech zobrazujete realističtějším způsobem, u postav více pracujete s imaginací. Jak vnímáte vztah mezi realismem a abstrakcí?
Je to něco s čím si čas od času zkouším hrát, protože se nechci nechat omezovat povinností dělat čistě názorné obrazy. Rád zkoumám to nekonečné pásmo možných znaků a gest. Zajímavý je váš postřeh, že abstrakce se objevuje spíše u obrazů, kde se objevují postavy. Popravdě řečeno, to mě nenapadlo.
Poslední otázku pokládám všem umělcům vystavujícím v rámci New Positions in British Painting. Co pro vás znamená figurativní malba?
Už jako malý kluk jsem si pořád kreslil, mnohem dřív, než jsem vůbec začal přemýšlet o tom, že bych se stal umělcem. Fascinovalo mě, že jsem si mohl vymýšlet vlastní světy. A čím byly složitější, tím víc v nich jsem se v nich zabydloval. Byl to takový můj vysněný, ale určitým způsobem hmatatelný, prostor. A jak jsem se jako chlapec učil stále lépe zobrazovat lidi, tahle imaginární místa se stávala stále více konkrétními, obyvatelnými.
Foto: Kevin Davies, Matěj Doležel
