Ačkoliv se Tom Anholt (1987) narodil v anglickém městě Bath a vyrostl v Dorsetu, rozhodl se po dokončení svých studií na Chelsea College of Art and Design v Londýně přestěhovat do Berlína, kde momentálně žije a tvoří. V Berlíně a v Lipsku se uskutečnily některé výstavy Toma Anholta pod záštitou galerie EIGEN+ART, jedné z nejzásadnějších galerií současného umění v Německu. Momentálně je Tom Anholt zastupován trojicí galerií, a to britskou Josh Lilley Gallery, dánskou Mikael Andersen Galerie a jihokorejskou Hakgojae Gallery. Při prvním pohledu na díla nesoucí Anholtův rukopis lze rozpoznat vliv německého prostředí – někteří srovnávají malbu Toma Anholta s divokým expresionismem. Pojem, který můžeme použít k zastřešení umělcovy malířské tvorby, je figura. Ačkoliv Anholt tvoří bez předchozího plánu, lidské tělo, nebo jeho fragmenty, si do umělcových děl najdou povětšinou cestu. Vizualita, kterou Tom Anholt na svá vyobrazení aplikuje, není jednotná. Pohybuje se od kresebně vyvedeného lidského těla, přes primitizované a stylizované výjevy, až po naivně zachycené a abstrahované figury.
Ve spojení s vaší tvorbou často rezonují slova jako „vyprávění“, „cestování“ a „narativní prvky“. Jak vznikají příběhy vašich děl?
Jsou to slepence vyprávění, které jsem slyšel, vlastních zážitků, mýtů, legend a mých obav a tužeb. Věřím procesu malby, během kterého se všechno zmíněné vyjasní, očistí a spojí v jedno konkrétní dílo.
Mají vaše díla jednoznačnou interpretaci? Nebo raději pracujete s myšlenkou, že každý divák si je vyloží po svém?
Snažím se, aby moje díla byla natolik otevřená, aby si v nich každý z diváků našel svůj vlastní příběh, aby podněcovala emoce a vzpomínky na to, co sám prožil.
Velmi mě zaujala vaše práce s perspektivou. Na každé ze svých maleb s ní zacházíte trochu jinak. Je to záměr, nebo intuice?
Řídím se intuicí. Mám rád, když je na obrazech prostor, obzvlášť u těch větších formátů. Chci, aby působila na diváka tak, jako by se do nich mohl ponořit. Někdy ale prostor víc zploštím a soustředím se na kompozici, která je na obrazu v popředí.
Formáty v tvorbě Toma Anholta, to je velké téma. Na výstavě New Positions in British Painting v Olomouci vedle sebe visí dvě vaše velikostně diametrálně odlišná díla – King in Exile a The Cook. Jak vybíráte formát?
Dílo si o formát samo říká. Když mám v hlavě epický velkolepý příběh, jako to bylo v případě King in Exile, nejlepší volbou je velký formát. Intimnější momenty si žádají menší plátna. Někdy je to prostě jen o tom, že mám právě náladu na větší nebo menší formát. Snažím se nebýt moc dogmatický.
... a co pro vás formát znamená? Přemýšlíte také o tom, jak působí na diváka?
Mám rád, když se vedle sebe vystavují díla různých formátů. Diváka to aktivizuje, nutí ho to přijít blíž, nebo naopak poodstoupit, aby si obraz prohlédnul.
V Telegraph Gallery vystavujete společně s Davidem Brianem Smithem, Justinem Mortimerem nebo Jessie Makinson, všichni z nich pracují s imaginací, každý svým vlastním způsobem. Jak s ní pracujete vy?
Všechna má díla vycházejí z imaginace, ne z fotografií ani z konkrétních míst. Mým výchozím bodem jsou vzpomínky a kresby. Kresbu považuji za magický nástroj k oživení našich zkušeností a míst z minulosti.
Na některých vašich obrazech si můžeme všimnou detailů kresby a obrysů. Jak vnímáte vztah mezi kresbou a malbou?
Kresba a malba jdou ruku v ruce. Někdy několik týdnů v kuse jen kreslím, někdy zas jen maluji, nikdy je ale nevnímám odděleně.
Dlouhou dobu jste žil v Berlíně. Německá malba je pro současné figurativní umění velmi významná, měla na vás nějaký vliv?
Ano, vždy jsem miloval německý expresionismus, odvážnou práci se znaky a vyprávění příběhů.
V recenzi vaší výstavy Notes on Everything v londýnské Josh Lilley Gallery zmiňuje Ted Targett dílo holandského mistra Jana Breughela Adam a Eva v Ráji – pracujete ve své tvorbě s odkazy na „staré mistry“?
Ne přímo, ale často chodím do muzeí a mám doma stovky knih o umění. Když jdu do ateliéru, připadám si, jako bych si v batohu na zádech nesl pět tisíc (nebo i víc!) let historie umění. Neustále je možné se učit a nacházet nové nástroje pro vlastní tvorbu.
Co vás k malování přivedlo? Byli to právě „staří mistři“?
Vyrůstal jsem s ním, oba dva moji rodiče, Laurence a Catherine Anholt, jsou skvělí malíři.
