Rozhovor vznikl u příležitosti připravované výstavy v Telegraph Loftu, kterou bude možné navštívit od 26. do 30. listopadu 2025 v rámci letošních Design Days Olomouc. Výstava představí dialog dvou výrazných uměleckých přístupů – české sklářské umělkyně Michaely Spružinové a slovenského interdisciplinárního umělce Jana Duriny.
Jak si uvnitř práce vytyčuješ hranici intimity – co ještě patří do obrazu a co zůstává „za závěsem“?
Nedělám cenzuru nebo korekturu informací, které o sobě sdílím i když to jsou někdy příběhy, které se mohou týkat partnera. Pro mě to bylo vždy důležité žít v pravdě a divákovi poskytnout autentickou výpověď o mně samotné. Výtvarné umění mi dává prostor k narativu, který není tak doslovný, takže ta hranice mezi soukromým a veřejným je vlastně téměř neviditelná.
Říkáš, že ve skle u nás queer témata prakticky neexistují a že v Ústí, kde žiješ, je prakticky nulová queer komunita. Co tě na tom, jakožto cis hetero ženu, láká nejvíc?
Já jsem vždycky hledala prostředí, které bylo na okraji zájmu většinové společnosti. Moje matka měla partnera v Rotterdamu, a pak jsem sama s jedním bisexuálním Holanďanem chodila. Zažila jsem dobu, kdy byl ještě Pim Fortuyn v politice a začalo se normalizovat prostředí této komunity, kam jsme chodili. Nasála jsem ten „západní vítr“, který byl pro mě jako umělce inspirující, a myslím si, že mě toto období zásadně formovalo.
Vytvořila sis techniku tzv. korálků, můžeš tuto techniku lépe popsat? Co tě k tomu vedlo?
Já jsem vždycky šla proti tomu diktátu sklářské komunity. Hledala jsem cesty, kterými je vyprovokuji a trochu posunu tu hranici materiálu do nemožně možného. A ty korálky jsou pro skláře dost „nízký“ materiál. Technicky to sklo je, ale pořád v sobě nese dekorativismus, který je bohužel ovlivněný jeho použitím a tím je móda. Protože trávím každý týden 11 hodin ve vlaku, vymyslela jsme si techniku, kterou mohu dělat i tam. A to je právě tkaní toho skleněného plátna, na které já potom kreslím a maluji dalšími materiály.
V čem se ti osvědčilo „skleněnou kresbu“ vrstvit jako nitě – od florálních motivů po figuru?
Já jsem neměla nikdy ateliér nebo zázemí pro svoji práci, ale tvořit jsem chtěla. Takže jsem hledala řešení, které bude nízkonákladové a prostorově úsporné. Koupila jsem si sklářský kahan na lampové tyčinky a začala jsem si tahat pinzetou komponenty, ze kterých jsem skládala kresbu. Nejprve jsem je skládala v ploše, ale později jsem tu techniku chtěla povýšit na craft, který obstojí i v mezinárodním kontextu. Takže jsem ty komponenty skládala do forem a jen vysokou teplotou je spojovala. Proto jsem vyhrála Ireland Glass Biennale v Dublinu, protože jsem udělala nemožné – duté objekty bez použití lepidla.
Pro výstavu v pražské Spot Gallery jsi vytvořila své první foukané objekty. Bylo pro tebe něco při vzniku překvapující? A jak sis své „poprvé“ užila?
Byla to úplně jiná zkušenost, protože dalším faktorem, který ovlivní vaši práci, je sklář. Ten má zručnost a zkušenosti, které se chtě nechtě promítnou do výsledku foukání. A také jste limitováni velikostí. Já jsem věděla, že prostory ve Spot Gallery jsou velkorysé a že potřebují větší objekty, než na které jsem byla zvyklá. Takže jsem poprvé využila kovových kreseb, které mi sklo „vynesly“ do prostoru. Toto materiálové propojení jsem chtěla udělat už dávno, ale žádný kurátor mě nepostrčil k tomu, abych vyšla ze své komfortní zóny. To udělal až Mira Macík, který mě motivoval k tomu, abych se už nevázala jen na galerie, které vystavují sklo, protože věří tomu, že vytvářím volné umění. A to jsem vždycky chtěla. Vyvázat se z toho uzavřeného kruhu a být na něm nezávislá.
Jak pracuješ s chybou (bublina, vlasová trhlina) – kdy je to vada a kdy důkaz života materiálu?
Já se od začátku své práce věnuji recyklaci sklářského odpadu. Takže vědomě pracuji se sklem špatné kvality. Beru odpovědnost za to, z čeho své práce tvořím a jak energeticky náročná je samotná produkce skla. Proto mám i dost jednoduché, zredukované pracovní postupy, aby ta výroba byla co nejméně energeticky náročná. Je to paradoxně daleko svobodnější přístup ke sklu, protože na něj jsou v kontextu řemeslného zpracování ty nejvyšší nároky. Současně na sebe beru to riziko, že sklo s vadou může způsobit v peci pnutí a prasknutí. Když má tavená plastika na povrchu bubliny tak s tím pracuji jako s oživením mrtvé plochy. Když mi sklo vytvoří chybným nastavením tavící křivky jiné zabarvení povrchu, tak tu chybu opakuji a používám v koncepci celé práce. Je to jako s odskelněním povrchu, které vypadá jako strie na lidské kůži. Všechny tyto aspekty se vzájemně podporují a pomáhají mi vytvořit skutečnější obraz mě samotné.
Kdy víš, že je kus hotový? Máš svůj test posledního doteku?
Je to poměrně dlouhý proces, protože součástí díla je adjustace, což je u skla podstatná věc. Protože mám křehké práce musím také pracovat s tím faktem, že se sklem budou manipulovat i osoby, které s ním nemají zkušenosti. Samozřejmě, že jde pracovat s tím, co už umíte a funguje vám to. Takže jdete na jistotu a proces je jednoduchý od návrhu po realizaci. Ale v posledním roce hodně zapojuji do skla další materiály a u nich je potřeba časový horizont, který vám prokáže jejich stabilitu. Současně se obracím na své přátele, kteří mi dělají malou korekturu mého kýče, který v mé práci neustále převažuje. Poslední obraz, který jsem měla téměř hotový, jsem ukončila až po dvou týdnech jeho sledování. Až po neustálém sledování a přemýšlení se mi podařilo vytvořit poslední detail, který je vlastně hlavním motivem kompozice.
Máš toho hodně procestováno. Co ti daly Berlín, Irsko, Izrael, Holandsko a co sis vědomě přenesla do Zlína, kde vyučuješ v ateliéru Skla na Univerzitě Tomáše Bati?
Rozhodně svobodnou práci se sklem v kontextu konceptuálního přístupu. V době, kdy jsem studovala, jsem se poprvé s takovým uvažováním ve skle setkala v Izraeli. U nás to nebylo ještě běžné, pořád se opakovaly ty materiálové stereotypy. Takže se snažím vést ateliér tak, aby si každý vybudoval svoji autorskou cestu a měl tu práci rád. Nenaplňoval tupě zadané úkoly, ale hledal si je, a to proto, že po ukončení školy jde na trh s uměním sám za sebe.
Jak v ateliéru nastavuješ bezpečné prostředí pro studenty? A jak pracuješ s volností tvorby studentů?
Vždy se snažím udržet respekt ke svým studentům. Jsme rovnocenní partneři a vzájemně se obohacujeme o svoje zkušenosti. Nejsem sama schopna pokrýt všechny výtvarné techniky, takže když máme v kolektivu někoho, kdo pracuje například s kyanotipií na sklo, tak se ráda učím od něj. Vážím si toho, že si mě vybrali jako průvodce svým studiem a chci jim poskytnout maximální odbornost. Netolerujeme šikanu, homofobii nebo jiné formy agrese vůči ostatním. Pokud mám pocit, že je v kolektivu problém, hned ho komunikujeme.
Co tě teď učí tvoji studenti?
Vím, že v současné době s mnoha pedagogy rezonuje ta nejmladší generace, která nastavuje zcela jiné pohledy na svoji identitu. Já mám pro ně pochopení, protože jsem částečně Maďarka, která se celý život setkává s jiným světem. Ten kout Východní Evropy, kam jezdím, má zcela uzavřený pohled na tuto problematiku. A i já jsem byla pro ně vždy divný nepochopitelný element – umělec. Což mě vlastně udržuje v takové té zdravé tenzi prosazovat otevřenost a spontaneitu a podporovat demokratické principy. V kontextu současné politické situace na Slovensku a Maďarsku to už vnímám jako součást mojí identity. Pro mě jsou velkou inspirací už kvůli tomu, že mi otevírají nové pohledy a zážitky, ze kterých mohu čerpat.
Co byl naposledy krok, který tě opravdu vyděsil – a přesto jsi do něj šla?
Je to projekt, na kterém už dva roky pracuji. Týká se pracovních táborů pro československý sklářský podnik, kde se brousili komponenty. Mnoho lidí mělo pracovní úrazy, které způsobily amputaci končetin. Současně si mnoho lidí vzalo život, protože pracovní norma byla nesplnitelná. V takovém táboře byl například disident Jiří Gruntorád. Setkávám se s politickými vězni, kteří těmito tábory prošli, navštěvuji archivy a spolu s historikem a kurátorkou dáváme dohromady výstavní projekt, který nastaví to naleštěné skleněné pozlátko do jiné perspektivy.
Jaká díla jsi vybrala na společnou výstavu s Janem Durinou v Loftu?
Pro tuto společnou výstavu připravuji nové práce. Ale abych uvedla svoji tvorbu pro publikum, které mě nezná, zařadila jsem do výběru skleněné monochromy. A to proto, že je celý prostor černě vymalovaný a já chci připravit práce, které právě reagují na jeho specifičnost.
Michaela Spružinová je sklářská umělkyně, která se odvážně vymezuje vůči konvenční práci se sklem v českém prostředí. Pracuje s lidským tělem v jeho přirozenosti, čímž zpochybňuje zažité společenské stereotypy o kráse a s autentickou dávkou sarkazmu odhaluje fetiše konzumního světa. Její unikátní přístup se projevuje v náročném procesu upcyklace odpadního skla, z něhož vytváří objekty odhalující paradoxy konzumní kultury. Je absolventkou Ateliéru skla a Ateliéru kurátorských studií Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Absolvovala stáže v Maďarsku, Izraeli a Turecku. Vystavovala po celém světě, například v Německu, Irsku, Itálii, Spojených státech amerických, ve Švédsku či Dánsku. Je pedagožkou v Ateliéru skla na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
