Karíma Al-Mukhtarová (*1989) studovala u Jiřího Kovandy na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem, v Ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida na pražské UMPRUM a na intermédiích u Mileny Dopitové na AVU, kde promovala v roce 2018. Je vítězkou ESSL Art Award CEE za Českou republiku (2013). V roce 2019 absolvovala několikaměsíční stáž CEAAC ve francouzském Štrasburku a v roce 2023 se účastnila prestižní rezidence v Art Omi v New Yorku. Mezi hlavní témata její tvorby patří otázky identity a proces socializace jedince. Díla Karímy Al-Mukhtarové jsou zastoupena v řadě prestižních sbírek, jako jsou Galerie hlavního města Prahy, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Moravská galerie v Brně, sbírka Francise J. Greenburgera, COLLETT Prague | Munich a mnohé další.
Rozhovor vznikl při příležitosti její rezidence v Telegraphu v Olomouci, kterou doprovodí Open Studio ve středu 25. 2. 2026 od 18:00.
Rezidenční pobyt dokáže vytvořit prostor pro určitý odstup od běžného rytmu práce. Co se pro vás v této chvíli na rezidenci v Telegraphu otevírá nebo proměňuje?
Rezidence pro mě vždy vytvářely prostor pro odstup od běžného rytmu práce. Často ani nejde o geografickou vzdálenost, ale spíš o změnu prostředí. Ocitnout se v jiném kontextu, obklopená odlišnou energií, se přirozeně promítá do způsobu, jakým přemýšlím i tvořím. Na rezidencích osobně nacházím odvahu. Všechny zásadní přelomy v mé tvorbě vznikly právě v těchto situacích. Někdy to jsou pouze skici anebo myšlenky, které realizuji až s odstupem po návratu, ale vždy se ukazují jako zásadní.
Co pro vás znamená mít na chvíli zázemí jiného města a jiného ateliéru?
Změna města i ateliéru pro mě znamená možnost vystoupit ze zažitých pracovních vzorců. Nové prostředí mi umožňuje dívat se na vlastní práci s větším odstupem a citlivěji vnímat, co je v danou chvíli podstatné. Jiný ateliér často přináší i jiný rytmus dne, jiné soustředění a otevřenost k experimentu.
Jak probíhá váš tvůrčí proces? Jak obvykle začínáte nové dílo a co vás při práci nejvíc inspiruje?
Začít je pro mě vždy nejtěžší. Jsem na sebe poměrně přísná a často už předem vím, jak by práce měla vypadat, což ale nemusí jít ruku v ruce s výsledkem. Právě proto bývám na začátku každé práce nervózní. Nejbližší je mi samotný proces. Věnuji se převážně ručním technikám, které mají pro mě zároveň meditativní charakter. Inspiraci nacházím především sama v sobě.
Často pracujete s dlouhými procesy, které vyžadují trpělivost, jako je například vyšívání nebo tkaní. Co vám tohle tempo dává, že se k němu pořád vracíte?
Práce s pomalými, časově náročnými technikami je pro mě způsobem, jak se vymanit z tlaku na výkon, množství a dokonalost, který dnes často dominuje. Tento rytmus mi umožňuje zastavit se a věnovat se jedné věci naplno, s plnou pozorností. Vnímám to jako určitou formu bohatství – možnost trávit čas s materiálem, sama se sebou, být v procesu a nespěchat k výsledku. Zároveň je ale toto tempo náročné obhájit v galerijním kontextu. Když pracuji rukama, ať už s jehlou, šicím strojem, tkací pistolí nebo třeba vrtačkou, vzniká vždy něco jedinečného, neopakovatelného. Právě v této jedinečnosti a v drobných nedokonalostech často nacházím krásu a smysl práce.
Má to pro vás nějaký konkrétní důvod, že vyšívku přenášíte do jiných materiálů jako je sklo či dřevo?
Dlouhodobě sbírám různé řemeslné i hobby techniky. Postupně se je učím a následně je používám v kontextu vlastní tvorby. Pro mě je vždy nejdůležitější obsah práce a teprve poté řeším výběr materiálu. Volba materiálů tedy vychází přímo z obsahu jednotlivých děl.
Vaše tvorba kombinuje fotografie, objekty, performance a řemeslné techniky. Jak přemýšlíte o jejich propojení a co vám tato kombinace umožňuje vyjádřit?
Po mnoho let pracuji v souborech a jednotlivé práce vnímám jako menší části, které začínají fungovat až v rámci celku – instalace. Každé dílo je pro mě záznamem jedné cesty, určitého procesu nebo hledání. Kombinace různých médií mi umožňuje tyto vrstvy prožitku zaznamenat různými způsoby a propojit je do jednoho celku.
Například v souboru Connection Almost Found se často zabývám hledáním kořenů, propojením s přírodou a otázkou nadčasovosti.
Ve vašich projektech se opakují témata identity a toho, jak nás vidí druzí. Co vás na těchto tématech dlouhodobě přitahuje?
Tato témata vycházejí přímo z mé osobní zkušenosti a z mé identity, která je hybridní. Pracuji s tím, co je mi vlastní a co dlouhodobě prožívám, spíše než s aktuálními trendy. Otázka toho, jak nás vidí druzí a jak se v těchto pohledech sami formujeme, je pro mě trvale přítomná a přirozeně se promítá do mé tvorby.
Jakým způsobem ve své současné tvorbě propojujete osobní symboliku s širším kulturním či geografickým kontextem, a co vám to otevírá v tématu identity?
Vycházím z osobních symbolů, které mají kořeny v rodinné paměti, ale posouvám je do širšího kulturního a geografického rámce. V projektu Sweet & Sour, kterému se věnuji v Telegraphu, se rajče stává médiem, skrze které zkoumám kulturní migraci a hybridní identitu. Identitu tak nevnímám jako pevně danou, ale jako proces formovaný místem, historií a přenosem významů.
Technika prošívání přímo do dlaní se ve vaší tvorbě objevuje opakovaně, jak v performanci Between z roku 2013, tak později na výstavě Sometimes You Need To Lie Yourself. Co vás k této technice původně přivedlo a jaký význam pro vás má?
V performanci Between z roku 2013 jsem spojila ruce dvou svých známých, které se často pohybovaly na stejných místech, ale nikdy se osobně neseznámily. Sešila jsem jim prsty k sobě a z tohoto spojení se musely samy vysvobodit, což se zároveň stalo příležitostí k jejich vzájemnému setkání. V té době jsem si ještě nezaznamenávala myšlenky do dlaní a k formálně podobnému typu práce jsem přistupovala jiným způsobem.
Na výstavě Sometimes You Need To Lie Yourself se prošívání dlaní pojí s krátkými, často velmi osobními texty. Podle čeho jste se rozhodovala, které vzkazy do dlaní zaznamenáte?
Výšivky do dlaní vznikají průběžně. Ke každému z nás přichází množství myšlenek, které se objevují a stejně rychle mizí. Snažila jsem se tyto pomíjivé momenty zachytit skrze tělesný prožitek. Výběr textů není předem daný – čím déle se ke mně určité téma vrací a čím intenzivněji o něm přemýšlím, tím větší je potřeba ho nejen pojmenovat, ale skutečně prožít.
Zásah do těla může u diváků evokovat představy bolesti nebo zranění. Jak tento moment vnímáte vy osobně?
Zásah do těla vnímám spíše skrze zkušenost než skrze bolest. Konkrétně výšivky do dlaní nejsou samy o sobě bolestivé. V minulosti šlo dokonce o poměrně běžnou dětskou hru. Samozřejmě se může stát, že se člověk necitlivě píchne do hlubší vrstvy kůže, a tehdy už se bolest objeví. I bez bolesti je ale přítomný velmi specifický vjem: cítíte pohyb nitě pod kůží, což je zvláštní, těžko popsatelný pocit.
Když přemýšlíte o tom, jak jsou vaše výstavy vnímány, co byste si přála, aby v divákovi zůstalo jako to podstatné?
Za úspěch považuji moment, kdy v divákovi něco zůstane. Nezáleží mi na tom, zda je to reakce pozitivní, nebo negativní. Za nejhorší pokládám rychlé zapomnění.
Jaké máte plány do budoucna a kde se s vašimi díly můžeme potkat?
V nejbližší době mě čeká open studio v Telegraphu, které proběhne 25. února. Od konce března bude k vidění větší celek mých prací na skupinové výstavě v Nové galerii v Praze. V dubnu se pak představím jednou prací na skupinové výstavě v Chemistry Gallery v Praze a v květnu drobnou keramickou tvorbou na skupinové výstavě v galerii 8smička v Humpolci. V červnu následuje společná výstava s Petrou Švecovou v galerii Cifra v Českém Švýcarsku. V létě mě čeká rezidenční pobyt v Istanbulu a výzkumná cesta do Londýna.
