Barbora Kundračíková se dlouhodobě pohybuje na pomezí akademického, institucionálního i nezávislého uměleckého prostředí. Působí jako odborná asistentka na Katedře dějin umění Univerzity Palackého v Olomouci a v Muzeu umění Olomouc – Středoevropském fóru (SEFO), kde v letech 2019 až 2024 vedla moderní sbírky. Vedle toho působí jak freelancer a spolupracuje s řadou galerií v Česku i zahraničí. Ve své praxi se zaměřuje na umění 20. a 21. století, otázky reprezentace metodologii i možnosti mezioborové a meziinstitucionální spolupráce.
V Telegraphu nyní připravuje intervenci Repeat After Me 2022 původem lvovského kolektivu Open Group, která obrací pozornost od obrazů války ke zvuku. Projekt pracuje s akustickou stopou konfliktu – se zvuky zbraní, výbuchů či sirén, které si lidé nesou jako součást vlastní zkušenosti. Prostřednictvím jednoduchého principu „repeat after me“ (v překladu „opakuj po mně“) vyzývá diváky k aktivní účasti a proměňuje běžně zábavný formát karaoke v nástroj sdílení traumatu, paměti i zkušenosti přežití. Namísto spektakulárního zobrazení nás vede k naslouchání a k uvědomění si vlastní role v kontaktu s realitou války.
Jste spojená s akademickým prostředím, s muzeem i s vlastní kurátorskou praxí mimo instituci. Jak se vaše cesta postupně vyvíjela od práce v muzeu a na katedře k výraznější roli nezávislé kurátorky?
Jsem pro-institucionální člověk – různé instituce jsou pro mě domovem od dob studia. Nejprve MUNI a Morgal, pak MUO, Akademie věd, respektive UP. Nejsem ale institucionální typ. S postupujícím věkem zjišťuji, že je možná lepší vybíjet si potřebu invence nebo autonomie venku – a doma mít klid. Úterní odpoledne ve školním kabinetu je pro mě za odměnu podobně jako nová výstava ve Lvově. Musím ale přiznat, že moje osobní politika není strategická, prostě málokdy říkám na cokoli ne. Mám hlad a hodně potřeb a umění skutečně absurdně miluji, ve všech podobách.
Byla pro vás tato cesta spíš plynulým rozšiřováním záběru, nebo i vědomým hledáním větší svobody v tom, jaká témata otevírat a s kým spolupracovat?
Státní instituce, s nimiž jsem spojena nejvíce, mají svá vnitřní pravidla, řadu omezení a strukturálně nastavené priority. Vedení moderních sbírek MUO jsem převzala v roce 2019, v době, kdy jsem paralelně působila na AV ČR. O dva roky později jsem přijala nabídku učit na UP. Tyto instituce jasně určily moje možnosti a priority. Teď už jsem ale v muzeu jen na úvazek částečný, na školní prostředí jsem si zvykla a zjišťuji, jak velice výhodné a zajímavé je tyto jistoty kombinovat s freelance pracemi, knižními projekty i výstavami. Je to extrémně pestré, obohacující a zábavné. Je to ale samozřejmě také trochu past – máte pocit, že můžete cokoli, jen proto najít ten správný kanál. Takže nakonec děláte všechno a všude, s úspěchy místy kolísavými a svobodou pramalou.
Když uvažujete o výstavě, co je pro vás jako kurátorku zásadní? Čím začínáte – tématem, dílem, prostorem, nebo spíš otázkou, kterou si potřebujete položit?
Pokud připravuji tematickou výstavu, pracuji na výzkumu a ten adaptuji pro expozici, pak je tím hlavním on. Je to zároveň koncept často velice abstraktní a komplikovaný. Jako studentku, a vlastně ještě dlouho po škole, mě nijak zvlášť nelákalo pracovat s živým uměním. V posledních letech je to pro mě ale naprostá priorita. Aktivní umělec, současné umění, monografické projekty. A v takovém případě jsem plně v jejich službách, samozřejmě konstruktivně a kriticky, v transnacionálních souvislostech. Není to tak dávno, co jsem všechny své texty zakládala na hypeu, na silné emoci, vyhýbala se popisu díla a raději volila metafory, vkládala poezii, hodně se ptala – to ale vlastně dělám pořád... Dávám ale přednost transparentnosti – je to dílo, které hovoří, nejsem to ani já a není to ani umělec. Svoji vlastní potřebu poezie si tedy stále častěji vybíjím jinde.
Jak vznikl nápad uvést v Telegraphu právě projekt Repeat After Me 2022 kolektivu Open Group? Co bylo prvním impulzem a proč vám dávalo smysl představit jej olomouckému publiku?
Projekty Open Group patří k tomu nejzajímavějšímu, s čím se lze ve středovýchodní Evropě setkat. Jsou podnětné, přitažlivé, angažující, také ale zvláštním způsobem citlivé a poetické. Yuriy Biley, Anton Varga a Pavlo Kovach (který je teď mimochodem činný v ukrajinské armádě na východní frontě) jsou zároveň tvůrci, kterým stojí za to věnovat pozornost také osobně. A pak je tady samozřejmě klíčové téma současné politiky – fungování polis v širokém smyslu. Přiznám se, že mou preferencí byla nejprve budova SOMA, bývalé uhelny ve Fakultní nemocnici, ze které pomalu vzniká prostor pro experimentální umění. Druhou variantou byl pak univerzitní Konvikt. Po instalaci první edice projektu z roku 2022, kterou jsme uváděli v rámci Jednoho světa v pražské Fotograf Zone, jsem ale dospěla k závěru, že Telegraph Pulse je přesně to, co hledám – je instalačně perfektní, s kvalitním technologickým zázemím, hlavně ale s barem v předsálí. O jakkoli vážné a sofistikované dílo se jedná, v jeho základu je karaoke. A právě tohle paradoxní a prozatím neprobádané napětí mezi (sdílenou) zábavou a (osobním) dramatem, tahle psychóza posledních hodin před koncem světa, mě nadchla. A galerie, také ale Ekologické dny Olomouc a Polský institut, mi k mému úžasu vyšli vstříc… Neuvěřitelné!
Open Group dlouhodobě rozvíjí kolektivní a kolaborativní způsob práce a vytváří takzvané „otevřené situace“. Co vám na jejich přístupu připadá nejpodstatnější?
To, že je přirozeně horizontální a demokratický, zároveň ale nerezignuje na kvalitu. Projekty Open Group cílí na náročného diváka, dělají to ale chytře, vědí, že každá zkušenost je strukturovaná. Musíte se bavit, žasnout, být uchváceni, znechucení, vystrašení abyste měli potřebu o věci přemýšlet nebo na ní participovat.
Osobně jsem spíše pozorovatel, nemám ráda edukativní aktivity, v interakci se nedokážu snadno uvolnit. Oceňuji proto také to, že mě k tomu nikdo nenutí ani tady, dílo si dokážu užít, aniž bych do něj aktivně vstupovala – když to ale udělám, je ještě o něco lepší. A pak je tady výrazná, a přitom minimalisticky vyvážená, elegantní estetika. Dává pocit řádu i tam, kde víme, že žádný není. Pracovat tímto způsobem vyžaduje odvahu a sebekontrolu, a těch si opět vysoce cením. Není to ale jen Repeat After Me – ještě více mě zasáhla předchozí práce Open Group s největším ukrajinským letadlem, Mryou (v překladu „Sen“), které nechali alespoň symbolicky proletět nad areálem benátských výstavních doků, než je rusové stihli zmasakrovat.
Projekt pracuje se zvukem jako se základním nositelem válečné zkušenosti. V čem je podle vás silné, že válku nezprostředkovává primárně obrazem, ale sluchem?
Evropská kultura je kulturou oka. Oko chápeme jako nástroj rozumu. Rozpoznáváme, identifikujeme, kategorizujeme, opanováváme. Ostatní smysly podobnou zátěž nemají, jsou až ty „druhé“. O to ale silněji akcentují naše emoce, strach, nejistotu, zmatek... Proto je projekt Open Group tak zajímavý. O vizuál jde ale samozřejmě i zde – sál, projekce i vlastní pozice diváka, respondenta, je do detailu promyšlená. Vstupujete dovnitř něčí zkušenosti – a pokud všechno zafunguje správně, neudělala jsem nějakou chybu při instalaci, tohoto vědomí se už nezbavíte. Obraz, zvuk, a nakonec i další smyslové vjemy – měkkost tmy volá po doteku, některá slova či zvuky rozechvívají nervovou soustavu, evokují pachy apod. – vám to nedovolí.
Co by podle vás měli návštěvníci na výstavě opravdu sledovat nebo poslouchat? Je tu moment, detail nebo princip, který by jim neměl uniknout?
Hlavně by k dílu, k respondentům ani sobě navzájem neměli přistupovat pietně. Nedíváme se na oběti, Open Group nerehabilituje oběti. Jejich práce dává prostor konkrétním lidem najít hlas, převzít zodpovědnost za svůj život. Kdybych byla běžný návštěvník, dám si večeři, zajdu se podívat na projekci, intervenuji, participuji, dám si skleničku a pak o tom, o šoku, který mi to způsobilo, řeknu svým přátelům a rodině.
Když se podíváte na umění dneška, co vám připadá důležité sledovat? Jsou tu podle vás témata, přístupy nebo umělecké pozice, kterým bychom měli věnovat větší pozornost?
Myslím, že bychom se především měli naučit lépe integrovat. Dlouhodobě pracuji se středo-východoevropským uměním, se současným uměním, a obojí si své publikum hledá komplikovaně. Platí to přitom jak pro prezentaci nových forem v Česku, tak české produkce v zahraničí. Je čas zavést nové kategorie, nejen ty geografické, a hledat nové způsoby interakce. Je také čas redefinovat vztah k místní scéně.
Před časem jsem měla možnost pozorovat vznik nového projektu Valérie Mannaerts – čirá radost. Obecně mě zajímají materiálové přístupy, třeba ten Moniky Pascoe Mikyškové nebo Mirky Klesalové, také ale potenciální otevřenost nových technologií, tady zmíním práci slovinských labů Kibla a Kersnikova, kolektivu Nurt nebo nakonec Open Group, Jiřího Suchánka a Svitava Labu. Obdivuji rezistentnost a bohatství individuální imaginace Charkovanů Kosti Zorkina a Pavlo Makova, vítám přirozený kosmopolitismus současné nové malby, také ale stále pozorné oko Wilhelma Sasnala, latentní politickou rezistenci Ádamů Alberta i Kokesche... Živím se uměním, doslova se jím sytím, a nejvíce si cením možnosti pohybovat se napříč scénami, kombinovat, kumulovat, experimentovat. Myslím, že příležitostí je dost, navzdory stavu domácí i globální politiky, vítala bych proto – a omlouvám se přitom, že nejsem konkrétnější a oborově „čistší“ – především více optimismu a ambicí. Berme si věci osobně a riskujme.
Je něco, k čemu se ve své současné kurátorské nebo badatelské práci vracíte opakovaně?
Vracím se právě ze semestrální exkurze do Gentu, kde jsme se se studenty dějin umění zúčastnili tradičního De Schone Week, tentokrát pod vedením Logomotion, Jeremiaha Daye a Woutera Davidtse a s tématem „Monument to Art: Radical Engagement“. Tohle je moje hlavní téma, osobně, ale také obecně. A bylo skvělé zjistit, že nejsem sama, že je na Katedře dějin umění přinejmenším deset skvělých lidí, kteří do toho šli se mnou, aniž by přesně věděli, co je čeká. Krom řečeného tedy, radikálního zaujetí.
Na čem momentálně pracujete vedle této výstavy? Jaká témata nebo projekty vás teď zaměstnávají? A jsou před vámi letos projekty, na které se zvlášť těšíte?
Vybavíte si film s Jimem Carreym Yes Man? Je toho mnoho a na jisté úrovni si odmítám vybírat. Na stole mám knížky o Theodoru Pištěkovi, Josefu Klimešovi, Jakubu Roztočilovi, Zdeňku Trsovi, nových médiích, o překračování hranic v podání středoevropských umělkyň 20. století, nečekaně také posledním olomouckém třicetiletí… V dubnu začíná výstava Mykhaylo Barabashe ve Lvově, v červnu Moniky Pascoe Mikyškové v Trnavě, v červnu Suchánkova v Mariboru. Doufám v první výstavu Wilhelma Sasnala v Praze, v přehlídku českého umění v pařížském MAC VAL, a zároveň s Annou Olszewskou chystáme další edici RE:Senster: Labu v Krakově. Je tady Open EDO Ekologických dní Olomouc, SOMA s Petrem Válkem, stále ještě běží semestr, čekají nás další diskuse o současném umění a start ostré přípravy prvního olomouckého „týdne umění“. Dokončit je potřeba koncept nové stálé expozice SEFO… Yes, Woman!
