Kanrec Sakul (*1989) se věnuje detailním olejomalbám, obsedantním kresbám a surovým objektům či instalacím. V jeho malbách převládá výrazný zájem o experimentování se strukturami a organickými formami. Záměrně pracuje s opakováním, geometrickými tvary nebo relativní perspektivou, což se odráží v expresivní a absurdní barevné paletě. Variací a kombinací lazurních a pastózních částí, fauvistickou citlivostí a použitím barev buduje surrealistické mikrosvěty, v nichž dominují architektonické výjevy s nejasnou funkcí, dobou a místem své existence. Sakul nabízí různé totemické objekty, biomorfní tvary, detaily interiérů, plošiny, klece, imaginární obřadní místa nebo náznaky městských struktur, které se odvíjejí na drobných formátech i monumentálních plátnech.
Rozhovor vznikl u příležitosti jeho rezidenčního pobytu v Telegraphu, který vyvrcholí Open Studiem 29 4 2026.
Vaše tvorba prošla v posledních letech několika výraznými změnami, od figurativnějších motivů přes tělesnost a sexualitu až k imaginárním květům, biomorfním tvarům a zvláštním prostorovým situacím. Když se za tímto vývojem ohlédnete, byl výběr těchto témat spíše spontánní, nebo je za každým z nich skrytý význam?
Moja tvorba prešla výraznými zmenami, pretože môj život má obdobia, kde sú výrazné zmeny. S odstupom času vidím, že aj keď som zničil podstatnú časť predchádzajúcej tvorby, niečo zo staršieho sa dostáva do súčasnej tvorby. Pred 15 rokmi som maľoval psychologické portréty, potom som vyše 100 malieb strhol z rámov, napchal do suda a podpálil ich, aby neexistovali. Hneď potom som namaľoval môj prvý kvietok a zistil som, že je to vlastne psychologický portrét. Sám pred sebou neujdem.
Mnozí umělci se během studia formují pod vlivem pedagogů nebo mentorů. Jako samouk jste neprošel klasickým studijním vedením. Měl jste přesto někoho, kdo vás výrazně formoval?
Formovalo ma mnoho ľudí rôzneho veku, z rozdielnych prostredí a komunít. Neučili ma v zmysle učiteľa a žiaka. Nechcel som rady alebo dohľad nad tvorbou. Zo školy by som po čase odišiel alebo bol vyhodený. To neznamená, že nemám úctu k tvorbe iných umelcov. Veľakrát som bol ohromený ich prácou. Strávil som desiatky hodín pred Isenheimským oltárom od Matthiasa Grünewalda. Keby som ho stretol naživo, možno by sme si navzájom odrezali uši, alebo naopak by sme boli priateľmi, neviem. Viem ale, že všetko dôležité mám z pozorovania, nie z rečí. Možno by bolo milé spomenúť moju pani učiteľku zo základnej umeleckej školy, ktorá ma povzbudzovala vo fantázii a starého pána kresliara, ktorý ma chcel naučiť remeslu. Ale keď sedím pred mojím obrazom, tak vidím, že moju tvorbu ďaleko viac ovplyvnil život mimo ateliéru a hlavne ľudia, ktorí mi k mojej tvorbe povedali pramálo alebo vôbec nič.
Vaše současná rezidence v Telegraphu vás na jistý čas vyvádí z obvyklého pracovního zázemí. Do jaké míry může změna prostoru, rytmu a každodennosti ovlivnit samotný proces tvorby? A projevilo se to už i v práci, která zde nyní vzniká?
Priestor a zázemie ovplyvňuje proces tvorby. Keď sme zrekonštruovali byt a ja som chcel maľovať doma bez toho, aby som zašpinil koberec, steny a nábytok farbou, maľoval som drobné obrazy tenkými štetcami za malým stolom, na ktorom bol poriadok. Keď maľujem na záhrade, cítim rozdiel medzi letnými a zimnými maľbami, pretože sa mení svetlo aj teplota. V zimných maľbách sú detaily menej precízne a ťahy štetca zároveň expresívnejšie, pretože mi je zima. Vystriedal som niekoľko prostredí, v ktorých som tvoril – od detskej izby až po ateliér, kde boli farby všade, aj na strope, a pod nohami som mal smetisko. Pracoval som pod jednou žiarovkou v strede miestnosti. Okná som mal zadebnené a hlava sa mi točila od terpentínu. Všetky miesta majú svoje špecifiká, ktoré sa čiastočne premietnu v tvorbe už len z praktických dôvodov. V Telegraphe maľujem vo veľkom presvetlenom priestore. Každý deň chodím na prechádzky po Olomouci. Musí sa to aj nejak odzrkadliť v tvorbe, ktorá tu vznikla.
Ve vaší tvorbě se vedle malby stále výrazněji objevují také objekty a instalace. Jak mezi těmito médii uvažujete? Jsou pro vás různými způsoby rozvíjení téhož tématu, nebo každé z nich otevírá odlišný typ myšlení a práce?
So štetcom na plátne maľujem a s dlátom do dreva vydlabujem. Plátno môžete pohodlne zavesiť na stenu a objekt zapustiť do jazierka, ako som to urobil v botanickej záhrade v Košiciach. Keď vytvorím čokoľvek a z čohokoľvek, stále to budem ja. Rozdiel je v technologickom postupe aj v možnostiach vystavenia.
S jakým materiálem se vám momentálně pracuje nejlépe? Je nějaký materiál, který byste chtěl v budoucnu vyzkoušet nebo s ním pracovat více?
Najčastejšie maľujem a samozrejme aj kreslím. Kresba je dostupná a rýchlo realizovateľná. Raz som sa nasťahoval do domu, kde bola dielňa, drevo, pílka a hoblík. Takto sa zoznamujem s novými materiálmi a technikami. Neuvažujem nad tým, čo a s čím chcem vyskúšať – ak mám možnosť a chuť, skúsim to.
Přestože ve vaší práci lze rozpoznat odkazy k přírodním formám, architektuře nebo interiéru, výsledný obraz často působí jako svébytný mikrosvět s vlastní logikou. Máte při své tvorbě konkrétní vizuální reference?
Nič konkrétne, sú to podvedomé mutácie všetkého, čo som videl a zažil.
Ve spolupráci s VUNU gallery jste vytvořil pět sólových projektů, z nichž tři na sebe navazují. Výstavy Senfina Flugo, Velura Rando a Sukera Fumo pracují s konceptem „false spaces“, tedy s prostory, které na první pohled působí reálně, ale zároveň v sobě nesou něco znepokojivého a skrytého. Bylo propojování těchto výstav a témat záměrem od začátku?
Prepojenie výstav nie je zámerom. Senfina Flugo, alebo v skomolenine jazyka esperanta Nekonečný let – tam vidím lietajúce stvorenia, zatiaľ čo napríklad na výstave Velura Rando, v preklade Zamatová hrana, vidím zátišia. Názvy som im dal až po dokončení série, pretože som tam videl niečo, čo by ich definovalo. Pre každú sólo výstavu robím uzavretý celok, ale nadväznosti sa v tvorbe nezbavím. Znepokojivé a skryté veci sú pre mňa lákavé a myslím, že pre podstatu ľudského bytia sú kľúčové. Kvôli tomu sú ľudia ochotní posadiť sa do stiesneného priestoru a ísť na výlet, pozrieť si opačnú stranu Mesiaca aj s tým rizikom, že sa nevrátia späť.
Vedle samostatné tvorby se podílíte i na společných projektech, jako například na výstavě Svetspalonos. Ta vznikla jako dálková spolupráce mezi třemi odlišnými umělci – vámi, malířkou Sophií Belkin a videoumělcem Davem Greberem. Co bylo pojítkem, které vás k sobě přitáhlo, a jak taková spolupráce na dálku vypadala?
Davea a Sophiu som oslovil cez Instagram. Bol to spontánny nápad. Im sa spolupráca pozdávala, aj keď nebolo vopred nič jasné. Po roku mailovej komunikácie sme sa stretli osobne na výstave a pracovali na projekte, ktorý sme vytvorili na mieru v priestoroch budovy industriálneho areálu na okraji Košíc. Zatiahol som do toho svoju rodinu, známych aj neznámych. Viacerí ľudia na tom bezodplatne participovali, pretože ich to nadchlo a chceli pomôcť. Napríklad majiteľka toho areálu, pani Zuzana, nám poskytla priestor aj robotníkov. Bola to kolektívna práca.
Když se ohlédnete za svou dosavadní cestou, od autodidaktických začátků po výstavy a rezidenční pobyty, existuje moment, který pro vás byl přelomový? Tedy chvíle, která vás jako umělce posunula zase o kus dál?
Prelomové bolo moje absolútne presvedčenie už od detstva, že budem maliar. Práve to mi vytvorilo cestu, na ktorej som objavil množstvo ďalších míľnikov a nových skúseností. Ako napríklad moja prvá samostatná výstava, keď som mal 13 rokov, prvý predaný obraz, všetky ďalšie výstavy a veľtrhy, spolupráca s galeristom Niki Bernáthom a áno, aj táto rezidencia.
