Lukáš Machalický (* 1984) vystudoval UMPRUM v Praze (2003–2009). V roce 2008 absolvoval stáž v Berlíně (UdK) a mezi léty 2012 a 2014 přednášel na Univerzitě Karlově. V roce 2011 spoluzaložil Galerii SPZ, kterou od roku 2024 vede s Markem Therem. V letech 2016 až 2023 byl nejdříve asistent, poté vedoucí pedagog v ateliéru Malba 1 na Akademii výtvarných umění v Praze. Machalický je spoluautorem publikací „Předbíháš, když jsi v řadě?“ a „Knock Knock“. Absolvoval umělecké rezidence v New Yorku (ISCP), Krakově (Imago Mundi), Bratislavě (SPACE) a Florencii (FUA). Pravidelně vystavuje v českém i zahraničním kontextu. Je autorem architektonického řešení řady výstav.
Rozhovor s umělcem vznikl u příležitosti jeho rezidenčního pobytu v Telegraphu, který byl zakončen Open Studiem.
Před lety jsi vydal knihu rozhovorů s umělci „Předbíháš, když jsi v řadě?“. Jaké to je, sedět teď na druhé straně a na otázky odpovídat?
Je to tak dávno, že už si to skoro nepamatuju. Odpovídat je přirozenější. Tenkrát to bylo spojené s autory, kteří vystavovali v Galerii SPZ, šlo o takový průřez. Otázky jsme pokládali ve dvou, vydání katalogu bylo zakončené výstavou, kde jsme do galerie vnořili fiktivní trafiku, do nabídky tiskovin jsme potom začlenili celý náklad. Asi to bylo věrné, protože si občas někdo přišel koupit lístek na MHD. Vnímal jsem to spíše jako výstavu. Otázky byly často neformální, snažili jsme se odklonit pozornost od dotazů typu, na čem zrovna pracuješ. Ptali jsme se ale i na blbosti typu „Aj Wej-Wej, nebo Huawei?“ a „David, nebo Černý?“. To vycházelo z lifestylových časopisů jako je Vogue, nebo Elle, kde mají podobné rubriky.
Přesun na rezidenci do Telegraphu pro tebe znamená změnu ateliéru i každodenní rutiny. Jak tahle změna prostředí ovlivňuje tvoje uvažování o práci a co pro tebe znamená tvořit mimo pražské zázemí?
Do Telegraphu jsem jel s jasným plánem. Dodělával jsem několik věcí pro výstavu v GASKu, to bylo dané. Je to ale i povahou mojí práce, která se neobejde bez plánování. Je to něco jako řízená intuice. Taky jsem to musel skloubit s rodinou, naposledy jsem byl na rezidenci před deseti lety, teď už jsme v trochu jiné situaci, někdo musí vyvenčit psa a odvézt dceru do školy. Patřím ale k těm, u kterých se podobná zkušenost propíše spíše zpětně.
Zajímá mě tvůj obecný vztah k výstavnímu prostoru. Když vejdeš do nové galerie, co tě zaujme jako první?
Úplně obyčejné věci jako druh podlahy, osvětlení, jestli je to nudle nebo kostka… rychle vidím, jestli se tam dá něco udělat. Obecně jsou ale zajímavější prostory, kde je nějaký problém.
S prostorem pracuješ velmi specificky. Ve své tvorbě kombinuješ architekturu, grafický design a volné umění. Co ti toto prolínání oborů a nesourodých materiálů dovoluje sdělit?
Dovoluje to komplexní sdělení, protože často vnímám výstavu jako jedno dílo, kterým divák prochází. Sleduje ho z trochu jiné perspektivy, než když stojí před ním. Taky mi to umožňuje vnímání celku stupňovat přes různé dílčí prvky, ze kterých se skládá. Jednotlivá díla se snažím dělat, aby obstála jako taková, ale to znásobení má exponenciální křivku.
Když jsme u těch materiálů, ve svých instalacích obvykle pracuješ s užitnými předměty, ať už jde o sériově vyráběné věci, nebo přímo o galerijní vybavení, jako jsou vitríny a sokly. Ve tvém podání ztrácejí původní funkci a stávají se čistou formou. Jak vlastně probíhá tvé prvotní setkání s materiálem? Hledáš konkrétní předmět pro už vymyšlený koncept, nebo tě naopak inspiruje samotná nalezená věc?
Ono to tak zdánlivě působí, ale skoro nikdy to nejsou převzaté předměty, naopak všechno je poměrně pracně udělané na míru. Je to taková abstrahovaná realita. Na výstavu Kto je pánom Váhu a Tatier v GAF v ŽIlině (s Lukášem Jasanským/Martinem Polákem) jsem dělal 6 metrů vysoké, v polovině pootočené panely, které překlenuly přízemí a patro… Staly se z toho spíše ledovcové bloky a od toho se potom odvíjelo další. Pro výstavu se pořídila plošina a diváci mohli přejíždět mezi jednotlivými díly.
Výsledkem této práce s materiálem jsou instalace, které často působí velmi promyšleně a geometricky čistě. Jak u tebe probíhá ten samotný tvůrčí proces, než se dostaneš do tohoto finálního bodu?
Zmiňoval jsem pracnost, ta je tam bohužel obsažená. Není to nic, co bych si vybíral, ale často to k tomu sklouzne. Ani si nemyslím, že by pracnost byla zárukou dobrého výsledku. Většinou se ale k lehkosti dopracuješ složitě. Před samotnou realizací trávím dost času u počítače, používám 3d program podobně jako architekti, jsem v tom důsledný. Hodně to napoví o měřítku, ale poměrně snadno se dá i vyzkoušet, jak funguje nějaký motiv. Realizace je potom otázka týdnů, někdy i měsíců a zahrnuje hodně manuální práce a zkoušení.
Přestože tvé instalace působí velmi přesně a čistě, záměrně do nich vnášíš moment narušení nebo cíleného selhání daného řádu. Proč tě zajímá právě tahle nedokonalost?
Protože to tak vždycky je, věci jsou komplikovanější. A taky cítím, že jsem v tomhle trochu obsesivní. Někdy je dobré se vyzvracet i na čistou podlahu.
Když celou instalaci dokončíš a výstava se otevře, předáváš ji publiku. Záleží ti na tom, aby diváci tvůj původní koncept, i ten moment chyby, přesně rozklíčovali, nebo ti jde spíše o to, aby si odnesli nějaký čistě intuitivní či prostorový zážitek?
V zásadě je mi to jedno, necílím na konkrétního diváka. Nejlepší je, pokud se povede udělat něco, co je přenosné na běžného návštěvníka výstav a zároveň to nese další vrstvy, které nutně k porozumění nepotřebuje. Přesný výklad nepovažuju za nutný, podle mě se do současného umění dá vstoupit bez přípravy.
Kromě toho, že jsi umělec vystavující v galeriích, ty sám jednu vedeš. V roce 2011 jsi s Robertem Šalandou založil Galerii SPZ, kterou aktuálně vedeš s Markem Therem. Je pro tebe těžké oddělit v hlavě roli svobodného umělce od role kurátora a organizátora cizích výstav?
Vůbec, ale je to tím, že se nepovažuju za kurátora. Ono je to jiné, když galerii vedou umělci. Nevidíme věci z takového odstupu jako kurátoři a hodně se soustředíme na vizuální stránku celého programu. Chceme, aby to bylo mělo určitou dynamiku a klidně po sobě vystavíme téměr protichůdné autory.
Tvá další role byla pedagogická. Na AVU jsi léta vedl ateliér malby, přestože tvé vlastní věci jsou spíše prostorové a konceptuální. Co ti tahle zkušenost dala do tvé vlastní praxe?
Malba je něco jako matematika, královna věd, jak říkají učitelky. Měli jsme to postavené na kombinaci malby a někoho, kdo pracuje s prostorem až architekturou… určitě je několik malířů, kteří tohle dokážou obsáhnout a je to pozoruhodné. Napadá mě třeba Victor Man. Někdy jsem měl pocit, že se diskuze u obhajob stočila k malířským finesám a přitom nám unikly zásadnější nedostatky. Také to, že malba je tajemný intuitivní proces není úplně pravda. Plán je důležitou součastí tvorby a tím se od sebe různá media ničím neliší. Tohle byly věci, které jsem studentům občas připomínal. Na druhou stranu, mě to určitě přineslo větší vztah k barvě.
Víme, jak vypadá tvá práce v galerii i na akademii. Ale když zrovna nestavíš výstavu a neřešíš provoz SPZky, jak vypadá tvůj běžný den? Dokážeš umění na chvíli úplně vypustit z hlavy?
To trochu souvisí s tím, co jsem psal ve vztahu k malbě. Obecně převládá o umění trochu naivní představa, klasické klišé o rozevláté osobnosti, ale ve skutečnosti je to hodně soustředěná práce a určitě to vyžaduje značnou míru systematičnosti a důslednosti. Den se ale samozřejmě liší podle toho, v jaké fázi práce zrovna jsem. Pokud jde o věci mimo, hodně času trávíme na horách, kde dokončujeme dřevostavbu. Jsou s tím spojené skialpy, ale i sjezdové lyžování, kterému se věnuju od dětství. Tyhle věci mají svůj význam, protože se ti časem dostanou do hlavy. U mě se to prolnulo ve výstavě Polaris (s Tomášem Predkou), kde jsme pracovali s umělým sněhem a blouděním v mlze. Sleduju současný film, vlastně je to také vyhraněné tímto směrem. Viděl jsem snad každou blbost, kde je sníh.
Jaké máš kromě aktuální rezidence plány do budoucna? Kde se s tvými díly můžeme v nejbližší době potkat?
Připravuju výstavu v GASKu s pracovním názvem „Polopenze“, trochu to vychází z neuvěřitelné stavby Hotelu Vaníček, který postavil podnikatel Vaníček v ulici Na Hřebenkách ze dvou garáží bez povolení. Leckterý postmoderní architekt by se nemusel stydět.
A abychom se na úplný závěr vrátili zpátky sem k nám do Olomouce, co je hlavním výstupem tvého zdejšího pobytu? Na čem jsi konkrétně v ateliéru Telegraphu pracoval?
Tady to právě byla série digitálně manipulovaných světel, které zpravovávám ve formě 3d modelu. Je to posunutá realita, která si pohrává s eklektickými svítidly. Vizuálně působí dojmem jako by se nepatrně roztékaly… je to věc na hranici fikce a skutečnosti. Něco jako ten hotel, který je jako z jiného světa.
