Zvuková paměť války. Telegraph uvádí v české premiéře projekt Repeat After Me kolektivu Open Group

13 4 2026 | Autor: Markéta Kalousková

Zkuste na chvíli zavřít oči a zaposlouchat se do zvuků kolem sebe. Šum kávovaru, smích z chodby, vzdálené houkání sanitky. Pro většinu z nás jsou to jen kulisy dne. Pro lidi v exilu, kteří museli opustit své domovy na Ukrajině, je však zvuk nástrojem přežití. Do našeho kinosálu přichází projekt Repeat After Me od kolektivu Open Group, který byl prezentován v polském pavilonu na Bienále v Benátkách v roce 2024. V Telegraphu jej nyní uvedeme poprvé.

Open Group ve své instalaci využívá formát karaoke – aktivitu, kterou máme spojenou se zábavou, alkoholem a uvolněnou atmosférou. Jenže v podání lvovského kolektivu Open Group se tato banální kratochvíle mění v mrazivé svědectví. Místo textů popových hitů sledujete na obrazovce tváře civilistů v exilu. Ti vás nevybízejí ke zpěvu, ale k napodobování zvuků zbraní, které se naučili bezpečně rozpoznávat podle sluchu. Raketomet, minomet, kazetová bomba. Jako diváci se pak skrze mikrofon pokoušíte tyto zvuky zopakovat.

V ten moment dochází k fascinujícímu a zároveň děsivému střetu. Zatímco my se snažíme „trefit do tónu“, pro lidi na plátně byl tento zvuk otázkou života a smrti. Je to lekce z akustiky násilí. Jak říkají sami autoři: „Válka dnes nepotřebuje obraz, aby byla přítomná, stačí jí zvuk.“ Zatímco obrazy konfliktu můžeme vytěsnit, zvuk zasahuje naše tělo dříve než mu stačíme připsat racionální význam.

Kolektiv Open Group (Yuriy Biley, Pavlo Kovach a Anton Varga) patří k nejvýraznějším hlasům současné ukrajinské scény. Jejich úspěch na 60. Bienále v Benátkách nebyl náhodný. Zasáhli nerv celosvětové diskuse o empatii a technologii války. V Telegraphu nyní uvádíme edici II tohoto projektu, která vznikla v roce 2024. Projekt uvádějí Ekologické dny Olomouc s pomocí Polského institutu v Praze, Telegraph Pulse a Telegraph Gallery v návaznosti na Mezinárodní festival filmů o lidských právech Jeden svět.

Tento projekt neukazuje válku jako vizuální podívanou plnou trosek. Ukazuje ji jako vnitřní stav člověka, který si svou akustickou paměť nese všude s sebou. Je to příležitost k tichému zamyšlení i k prožitku, který jde doslova pod kůži. V kinosále Telegraphu se na pár minut ocitnete v jiné realitě, kde zvuk není jen hlukem, ale svědectvím o traumatu a mechanismu přežití.