Během svého letního rezidenčního pobytu v Olomouci proměnil italský malíř Giacomo Modolo budovu Telegraph Gallery na jeden měsíc ve svůj ateliér i útočiště. V tomto období zde vznikla nová série maleb nazvaná This Is No Time for Heroes – intimní cyklus obrazů, který po formální i obsahové stránce připomíná deníkové záznamy. Modolo si nekladl za cíl vytvářet monumentální díla, soustředil se spíše na zachycení drobných vizuálních útržků a atmosféry, která ho provázela během nočních toulek městem, které se staly jeho takřka každodenním rituálem.
Nespavost se Modolovi stala tvůrčím impulsem a noční procházky mu umožnily poznávat město v jiném světle – či spíše tmě. Objevoval Olomouc tichou, prázdnou, prostou denního ruchu a naplněnou zvláštní melancholickou energií. Výjevy, které zůstávají většině lidem skryté, umělce inspirovaly k vytvoření série obrazů oscilujících mezi figurací a abstrakcí, realitou a snem, mezi tím, co je rozpoznatelné, a tím, co zůstává neuchopitelné. Jak sám umělec poznamenává: „V noci získávají věci i místa novou, méně objektivní hodnotu. Slévají se dohromady a nabývají nových, nečekaných tvarů. Pod rouškou tmy se vše vzájemně prolíná, čas i prostor přestávají existovat."
Neoddělitelnou součástí Modolova tvůrčího procesu je práce s fotografií. Autor vytváří koláže z vlastních i nalezených snímků, které následně překresluje, rozvíjí a přetváří podle své imaginace a momentální nálady. I když výsledné malby často procházejí výraznou vizuální transformací, jejich kořeny zůstávají zapuštěné v realitě původního obrazu. Modolo čerpá nejen ze svých autorských fotografií, ale i ze snímků nalezených na internetu, sociálních sítích, v novinách, časopisech či historických publikacích. Tento přístup mu umožňuje propojovat osobní zkušenost s kolektivní pamětí, skutečnost s fikcí a minulost s přítomností. Jeho fascinace fotografií a kolážemi sahá až do dob jeho studií, kdy jej okouzlila estetika obalů punkových alb.
Postavy, které se na malbách vzniklých v době olomoucké rezidence objevují, nejsou hlavními aktéry děje. Spíše se stávají mlčenlivými průvodci atmosférou, někdy téměř neoddělitelnými od okolního prostředí. Fungují jako tiché kulisy, které dokreslují celkovou náladu scény. Figury, jako by byly zastaveny v čase, se podobají sochám, které jsou vedle městských a přírodních krajin jedním z ústředních motivů této série. Dalším, často se opakujícím motivem, je okno, které je sjednocujícím prvkem celého cyklu maleb a symbolizuje přechod mezi vnějším a vnitřním světem, mezi touhou po poznání a potřebou úniku.
Klíčovým principem Modolovy tvorby zůstává kontrast – napětí mezi světlem a tmou, mezi architekturou a přírodními motivy, mezi pevnou a organickou strukturou. Právě toto vizuální pnutí propůjčuje jeho dílům vnitřní dynamiku a výjimečnou hloubku, která divákům poskytuje silný introspektivní prožitek.
