Jane Neal si získala pověst přední odbornice na současnou uměleckou scénu ve východní Evropě a byla kurátorkou kritikou oceňovaných výstav ve městech po celém světě, mj. Amsterdam, Berlín, Budapešť, Kodaň, Kluž, Dubaj, Londýn, Los Angeles, Milán, Bombaj, New York, Praha nebo Curych. Byla první mezinárodní kurátorkou, která spolupracovala s umělci, z nichž někteří jsou předními osobnostmi současného uměleckého světa, zejména Adrian Ghenie – dnes považovaný za jednoho z nejvyhledávanějších umělců na světě. V České republice se Jane Neal podílela již na několika výstavách, například Narušená imaginace v Galerii výtvarného umění v Ostravě nebo na první tuzemské sólové výstavě Martina Edera v pražské DSC Gallery. V Telegraphu se již představila jako kurátorka toho nejzajímavějšího ze současné německé malby v podobě výstavy German Painting Now. Nyní se můžete těšit z výstavy New Positions in British Painting věnované různým polohám a přístupům britské figurativní malby, při jejíž příležitosti vznikl tento rozhovor.
Vystudovala jste malbu na Ruskin School of Art v Oxfordu v době, kdy převažovalo abstraktní vyjádření nad figurálním. Jak probíhala vaše malířská výuka? Předpokládám, že jakožto pro milovnici figurální malby, pro vás muselo být toto období mírně frustrující?
Nešlo ani tak o to, že by abstrakce byla dominantní silou, jako spíše o to, že malířství obecně muselo mít apologetiku, která by ospravedlnila jeho existenci. Pořád mi říkali, že technika a malířské řemeslo nejsou důležité a že důležitý je koncept – ale já tomu nikdy nevěřila. Pro mě – ano – myšlenky jsou samozřejmě důležité a člověk by měl jít dopředu a prezentovat nové nápady a ne vytvářet pastiš minulosti nebo být zpátečnický, ale technika a zručnost, porozumění svému médiu a tomu, jak ho co nejlépe použít, byly pro vytvoření úspěšného uměleckého díla také zásadní. Měla by existovat rovnováha. Moje vlastní vzdělání na Ruskin School of Art bylo tradiční, pokud jde o výuku kresby, byly povinné hodiny kreslení živých forem, museli jsme studovat anatomii a navštěvovat pitevnu, abychom si prohlédli a nakreslili mrtvá těla, naučili se kostru a povrchovou muskulaturu lidské postavy – ale studium bylo stále rozděleno mezi práci s touto problematikou, dějiny umění a rozvoj vlastní současné umělecké praxe každého studenta. V prvním ročníku musel každý strávit čas v sochařském i malířském ateliéru a teprve od druhého ročníku se mohl specializovat na zvolenou disciplínu – pokud se skutečně rozhodl specializovat v jednom konkrétním směru. Ve většině smyslů to bylo poměrně progresivní. Když jsem vyšla z umělecké školy, byla jsem frustrovaná hlavně proto, že neexistoval žádný kontext pro figurativní malbu, který by nebyl ironický nebo k němu nebyl připojen nějaký jiný přívlastek. Lidé mi neustále říkali, že malba je mrtvá a cesta vpřed vede přes fotografii, nová média nebo instalace. Nikdy jsem jim nevěřila a myslela jsem si, že je to jen fáze. Samozřejmě, že existuje místo i pro jiné formy umění než malbu, ale jestli něco, tak fotografie je umělecké médium, které se od digitálního věku potýká s největšími problémy. Řekla bych, že malířství masivně prospěl nástup nových technologií, jako je Adobe Photoshop, a umělci mají nyní díky Googlu a dalším vyhledávačům přístup k neuvěřitelné databázi obrázků, ze kterých mohou čerpat. Malba ožila a její úžasná plasticita vstřebala vzrušující technologický vývoj naší doby.
Ještě jako studentka jste získala v roce 2001 od své koleje stipendium a díky tomu strávila nějaký čas v Praze. Do Prahy jste se vrátila jako mladá novinářka v roce 2003 a znovu v roce 2005 na Pražské bienále, kde jste se seznámila s umělci z různých koutů Evropy, a tak vaše cesty dále směřovaly do Budapešti, Kluže a Berlína. Pociťovala jste někdy v těchto spolupracích jazykovou bariéru? Proč jste se rozhodla zabývat se právě částmi střední a východní Evropy?
To je dlouhý příběh! Ale stručně řečeno – než jsem vystudovala výtvarné umění, studovala jsem dějiny středověku u moderního historika Rogera Moorhouse, který v té době psal knihu s názvem „Mikrokosmos". V ní se zabýval tím, co se stalo ve slezské Vratislavi, jako mikrokosmem toho, co se dělo v mnoha částech Evropy. Bylo to na začátku 90. let, právě padla zeď a východní Evropa se otevřela západu a naopak. Byla jsem fascinována. Ještě víc mě uchvátilo, když jsem si uvědomila, jak bohatý je tam umělecký talent a jak dobře jsou umělci vzdělaní, protože skutečně uměli malovat – a většina z nich měla dobré základy i v konceptuálním umění, které si sami objevili. Byla jsem na tom závislá. Zbytek se vyvinul zcela organicky a najednou jsem zjistila, že v regionu často pracuji s umělci z tohoto prostředí. Dva z rumunských umělců, se kterými jsem pak pracovala v Praze, jsem potkala v roce 2005 – Victora Mana a Adriana Ghenieho. Mluvili výborně anglicky – ostatně jako téměř všichni umělci, se kterými se setkávám. Mám štěstí, že tolik lidí mluví tak dobře anglicky. Mluvím francouzsky a rozumím poměrně hodně latinským jazykům (včetně rumunštiny), ale slovanské jazyky a němčina jsou pro mě těžší.
Máte bohaté zkušenosti s uměleckým vývojem v periferiích Evropy – které město považujete za „příštího uměleckého tahouna”?
Já to tak nevidím. Svět umění je dnes tak globálně dostupný, můžeme se vydat kamkoli chceme – alespoň virtuálně – a existují skvělé galerie na nejrůznějších nečekaných místech. Věřím, že když děláte dobré věci, lidé přijdou. Všechno je to o energii – pokud investujete a naprosto věříte tomu, co děláte, a vkládáte do věcí své srdce a duši (a nějaké peníze) – a přitom nikdy neztrácíte svou integritu – stanou se úžasné věci.
Pracujete jako kurátorka na volné noze, v minulosti jste ale zastávala například roli ředitelky Calvert 22 Foundation v Londýně. Jaké jsou pro vás výhody a nevýhody práce v instituci ve srovnání s prací na volné noze?
Během mého působení v Calvert 22 jsme uspořádali několik skvělých výstav, na které jsem velmi hrdá. Přesto si užívám nezávislost – je to cesta, ne? Bylo pro mě důležité, že jsem tam v té době mohla být, učit, co jsem učila, a psát články, které jsem psala. Každý si potřebuje vytvořit platformu, profil, aby lidé věděli, kdo je, zda mohou věřit jeho vizi, jeho pohledu, jeho rozhodnutím. Potom je mnohem snazší pracovat samostatně, protože jste známá veličina. Vážím si své nezávislosti a toho, že si mohu vybrat, na čem budu pracovat a s kým budu pracovat. To mi teď vyhovuje. Mám pocit, že jsem si dala tu práci, abych to mohla dělat, ale abych byla upřímná, všechno mě to baví. Byla to docela dobrodružná a občas bouřlivá jízda!
Máte za sebou řadu výstavních projektů v řadě nejrůznějších měst a kulturních prostředí. Myslíte si, že místo, jeho vizualita a působení hraje zásadní roli ve tvorbě umělce? Narážím tady na pojmy jako „lipská škola”, „rumunská škola” a podobně – zda je podle vás přístup k utvoření pojmosloví podle geografického rozdělení jednotlivých snah ideální?
Na to je snadné odpovědět – ne! Vůbec to není ideální a je asi i líné lidi takto nálepkovat. Je pohodlné věci zaškatulkovat, ale život a umění se nedají tak snadno hodnotit.
V Telegraph Gallery jste připravila výstavu britské malby. S Telegraphem a jejím majitelem Robertem Runtákem však nespolupracujete poprvé. Při jaké příležitosti jste se seznámili a navázali budoucí spolupráci?
S Robertem jsem se seznámila před mnoha lety – myslím, že před osmi nebo devíti – prostřednictvím svého přítele Marka Sanderse. Robert měl zájem vidět více evropských malířů, a tak jsem ho seznámila s několika úžasnými umělci.
Na výstavě se představí pětice umělců a umělkyň současné britské scény – Tom Anholt, Jessie Makinson, Justin Mortimer, David Brian Smith a Caroline Walker. Co vás vedlo k výběru právě těchto umělců?
Výstava nese název New Positions in British Painting a chce představit jejich příklady prostřednictvím mnou vybraných umělců. Všichni jsou velmi odlišní, ale mají zajímavé styčné body, paralely nebo někdy výrazně protichůdné přístupy – někteří vytvářejí utopické vize, čerpají z magického realismu a vytvářejí snová vyprávění, jiní se zaměřují na ženskou postavu, čerpají z reprografických tradic nebo se ohlížejí po hnutích z počátku 20. století a další zaujímají temnější, dystopičtější pohled na svět. Doufejme, že tato kombinace je zajímavá, pronikavá a občas nečekaná i pro české publikum.
Která další města mimo Londýn mají ve Velké Británii dobře nakročeno?
Záleží na tom, co myslíte tím dobře? Manchester, Bristol, Leeds a Glasgow jsou umělecky zajímavé, ale určitě je jich víc.
Co si myslíte o současné české umělecké scéně? Můžete nám říci, která jména považujete za kvalitní a výrazná?
Na české scéně působí řada skvělých umělců – Daniel Pitín, Josef Bolf, Jakub Matuška, Adéla Janská, Adam Štech, Krištof Kintera, Jan Hísek, Matouš Háša, Rony Plesl – jen pro začátek... Mohla bych pokračovat dál a dál!
A na závěr by nás zajímalo, jaké emoce ve vás vyvolávají abstraktní díla, když jste roky obklopena především figurativní malbou?
Nechápejte mě špatně, někteří z mých oblíbených umělců vytvořili abstraktní díla – Mark Rothko, Howard Hodgkin, Frank Stella, Victor Vasarely – abych jmenovala jen malou hrstku – dobrý obraz je dobrý obraz. Nakonec všechno spočívá v sérii abstraktních znaků, dokonce i figurativní malba, když se nad tím zamyslíte, je jen série znaků poskládaných dohromady tak, aby to dávalo smysl. Nejlepší umění by pro vás mělo být intelektuální výzvou – to ano – ale ještě více by mělo vyvolat viscerální odezvu, mělo by být jako rána do žaludku, šok, překvapení nebo transcendentální zážitek. Mělo by vás přenést, byť jen na okamžik, do jiné sféry. Ať už je to cokoli, ať už to vytvořil kdokoli – o to nejde – když je to dobré, je to dobré a vy to víte.
Portrétní foto: Louise Mills
