Výstava Osmdesátky: Signál IV, kterou můžete v Telegraph Gallery navštívit do 20. března, mapuje umělecké projevy 80. let. Tou dobou se ty nejzásadnější umělecké počiny odehrávaly mimo oficiální scénu. Vizuální jazyk vybraných autorů reagoval na společenské tlaky i globální impulzy a formovaly se nové přístupy k médiu obrazu, objektu i performanci. Prostřednictvím článků o konkrétních dílech a autorech chceme přiblížit také atmosféru a kulturní kontext této doby.
Čestmír Suška (*1952) patří k nejvýznamnějším českým sochařům, kteří dokázali obohatit současné umění originálním přístupem k práci s materiály i prostorem. Jeho tvorba, charakteristická spojením řemeslné preciznosti a hlubokého konceptuálního přesahu, osciluje mezi monumentálními instalacemi ve veřejném prostoru a intimnějšími sochařskými realizacemi. Mimo sochařskou tvorbu se věnoval režii a kurátorství. Suška nejprve studoval na Střední všeobecné vzdělávací škole, poté pokračoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze. Po absolvování Akademie výtvarných umění v Praze (1974–1980), pod vedením sochaře Jiřího Bradáčka, se Suška stal členem legendární umělecké skupiny Tvrdohlaví, která výrazně formovala českou výtvarnou scénu osmdesátých a devadesátých let. Bývalí členové patří ještě dnes mezi nejosobitější představitele domácí umělecké scény (Jiří David, Petr Nikl, František Skála, Michal Gabriel, Zdeněk Lhotský, Stanislav Diviš, Stefan Milkov, Jaroslav Róna, Václav Marhoul). V roce 1980 koupil dům v Malechově, aby v něm umožnil mladým umělcům svobodně tvořit a organizoval zde neoficiální výstavy, instalace a koncerty. V květnu 1981 uskutečnil legendární výstavu soch ve veřejném prostoru pod názvem Malostranské dvorky, na které vystavovala například sochařka Magdalena Jetelová či Kurt Gebauer. O výstavě se také zmínil Jindřich Chalupecký ve své stati Už ne umění. Výstava však byla uzavřena policií.
Ze začátku osmdesátých let byly jeho aktivity velmi různorodé, ale už od začátku hledal environmentální přístup v umění. Dílo Osamělý tanečník z roku 1987 představuje jeden z ikonických příkladů Suškovy „figurativní“ rané tvorby – Suška sice pracoval s figurami, ale bez obličejových prvků či znaků osobnosti. Laminátový odlitek původní sádrové sochy, vysoký přes dva metry, zachycuje antropomorfní postavu v dynamickém pohybu, jejíž tělo i gesto vyjadřují napětí mezi statikou a pohybem. Postava s výrazně stylizovanými rysy těla jako by tančila na místě, čímž evokuje pocit osamělosti, introspekce, ale také výzvy k interakci diváka s dílem. Povrch sochy, ponechaný v přirozeném odstínu, odhaluje záměr autora pracovat s materiálem v jeho syrové podobě, čímž zdůrazňuje spojení mezi hmotou a energií, kterou z díla vyzařuje. Osamělý tanečník je nejen významným bodem na počátku Suškovy umělecké cesty, ale také dokladem jeho schopnosti vytvářet díla, která vybízejí k hlubokému zamyšlení nad lidskou existencí a vztahem člověka k prostoru. V díle lze nalézt ozvuky Suškova pozdějšího zájmu o interaktivitu a světlo, které se staly klíčovými prvky jeho monumentálních ocelových objektů.
Jiří Olič uvádí, že dílo Osamělý tanečník těžilo z estetiky tzv. samorostů, prací amatérských umělců, kteří svá díla nacházeli v přírodě, ve spleti bizarně pokroucených kořenů anebo groteskních kmenů, připomínajících lidské nebo zvířecí figury, věci a někdy celé scény. Samotný Suška se o díle také zmiňuje: „První větší sochou-samorostem byl „Osamělý tanečník“, inspirovaný tím, že jsme s Jardou Rónou a Frantou Skálou táhli v noci Prahou, a když jsme někdo objevili nějakou lampu, bylo nám jí líto, že tam tak osaměle stojí a tančili jsme kolem ní. Když byl „Osamělý tanečník“ vystavený na první výstavě Tvrdohlavých v Lidovým domě, tak se tatínek Franty Skály, který se považoval za znalce lesa, hrozně naštval, protože nepoznal, že strom je ze sádry.“ (Jiří Olič, Čestmír Suška, 2012, s. 65–66)
Suškovy sochy přirozeně propojují architektonické a přírodní prvky a citlivě pracují se světlem, hmotou i estetikou industriálních a přírodních materiálů. Jeho zvídavý a inovativní přístup k tvorbě se výrazně projevil ve výstavě Světlo v soše, která představila jeho objekty ze skla v pražské Galerii Kuzebauch. Suškovy realizace lze najít také ve veřejném prostoru – například pletenou rozhlednu na dvoře karlínských kasáren v Praze, instalace na Sýpce Lemberk nebo sochu před obchodním centrem Nová Karolina v Ostravě.
Socha Osamělý tanečník byla také k vidění na výstavě Signál III.
