Signál III
Mistrovská díla ze Sbírky Roberta Runtáka (1900–1990)

28 7

Vernisáž: 
28 7 18:00

 

Sbírka Roberta Runtáka si během několika posledních let vydobyla své místo v současném galerijním provozu v celočeském kontextu. Pravidelné zápůjčky a prezentace jejích akvizic ji dnes řadí mezi naše nejvýznamnější soudobé soukromé kolekce evropského a česko-slovenského umění po roce 1990. Nyní nastala příležitost představit ji v její historické šíři, která začíná českou secesí a postimpresionismem a postupně se pozoruhodným tempem plní, zejména co se týče umění šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Cíl této výstavy je prostý. Vystavit to nejlepší z let 1900 až 1990, přičemž nehledíme primárně na tuto sbírku, nýbrž jejím prizmatem patříme na dějiny českého moderního umění. Snad tak zahlédneme i cosi z duchovní a sociální proměny (nejen) české společnosti? Zde je tedy devatero moderních a postmoderních signálů. A jsou to „signály, křížící se jako stébla“ (Ivan Blatný).

 

Nejdrahocennější hlava

„Ověnčena mýma očima, / je tu nejdrahocennější hlava,“ psal kdysi Paul Éluard, surrealista a stalinista, hojně čtený a obdivovaný mezi českými čtenáři. Ach, to báječné 20. století! Století hlav, rozumu a nezastavitelného pokroku! A k tomu ty úžasné nápady z 19. století: komunismus, racionalizace výroby, zprůmyslnění života i smrti, vědecký materialismus, beztřídní společnost, státní nacionalismus, národní hygiena, očista ras… Úžasné hlavičky = stamiliony těl v tratolištích krve! „In my mind, in my head, this is where we all came from…“ (Dynoro & Gino D´Agostino).

 

Sonáta života

České umění po roce 1900 přirozeně tíhlo k „chvále pozemskosti“ (S. K. Neumann). „Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy / Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali“ (Guillame Apollinaire). Oslava života, líbeznosti domova, ovšem také pragmatismus spojený s héedonismem všedního dne a s odporem k velkým myšlenkám – atributy malého emancipujícího se evropského národa, který dějiny „spíše podstupuje, než tvoří“ (Petr Král). Češi prostě a lehce vládli tím, co jim takoví pražští Němci mohli jen závidět. Tedy už nikoli „sentimentální kouzlo (…), nýbrž realistický život, proměnlivost, v níž tkví božství, onen rozměr sociální, humánní, přátelský ke světu…“ (Johannes Urzidil). Polák Mariusz Szczygieł to po letech vyjádřil s typicky českou ironií: „zemský ráj to na pohled“ nakonec vždycky trošku sobecky znamená: „udělej si ráj.“ 

 

Století Molocha čili Existencialismus

Ve zpětném zrcadle dneška se jeví jako zcela absurdní a nepochopitelné, jak mohlo lidstvo 20. století masově propadnout vábničkám komunismu, nacismu a fašismu. Jak se stalo, že miliony podlehly sociálnímu inženýrství pod falešnou vlajkou pokroku, národa a šťastných zítřků budoucích pokolení? Umělci tuto temnou, monstrózní a krvavou iluzi, tento nenasytný kolos požírající vše kolem sebe, zobrazovali po svém, nejčastěji však pod egidou existencialismu. Zní to hrdě: moderní civilizace, ale jako zbožštění takzvaného pokroku a světlých zítřků, se nakonec tahle „civilizace“ nejvíce podobá krutému kultu starověkého boha Molocha, který se živil výhradně lidskými oběťmi. A nejraději měl děti. 

 

Kubismus čili problém plochy, tvaru, času

Radikální podnož modernismu nazývá se avantgardou. První avantgardní revoluci provedli Španěl Pablo Picasso a Francouz Georges Braque, kteří překonali renesanční perspektivu ve snaze „vyřešit odvěký problém malby“. A sice jak znázornit 3D realitu světa na 2D plátnech? A jak do toho všeho ještě dostat čas? Tak vznikl kubismus, který otřásl dějinami umění a zvláštní ostruhy si vydobyl v moderních Čechách, „kde jsou všichni mladí malíři kubisté“ (Apollinaire). „V klíčovém momentu prehistorie demokratického Československa (…) byl uměním svobodného vědomí, které vyrostlo z liberalismu západní buržoazní společnosti. Být kubistou znamenalo udržovat minulost a přítomnost v alchymické rovnováze, která oslavuje svobodu individuálního myšlení, citovosti a imaginace. Češi si nemohli vybrat moudřejší cestu do 20.  století.“ (Edward F. Fry).

 

Skleněný dům 

Druhá avantgardistická revoluce byla spjata s radikálním opuštěním principu nápodoby (řec. mimésis), kterou podnikli pionýři abstraktního umění ve stejné době jako kubisté: Švédka Hilma af Klint, Holanďan Piet Mondrian, Rus Vasilij Kandinskij a Čech František Kupka. Nehledě na to, že kořeny abstraktního umění tkví v okultismu, po druhé světové válce se abstraktní stalo synonymem umění. Podobně jako kubismus před druhou válkou. Vše došlo tak daleko, až se zdálo, že budoucí umění, ať už se bude nazývat konkretismem nebo abstraktním expresionismem, bude jen nezobrazivé. Sen Andrého Bretona, který chtěl bydlet ve skleněném domě, spát na skleněné posteli a přikrývat se skleněným povlakem, se naplnil. Ostatně ani na palubu ikonické Enterprise ze Star Treku se nic jiného než přísný geometrický konstruktivismus nedostal.

 

Sexuální nokturno

Třetí revoluci zahájil Francouz André Breton na počátku 20. let 20. století, kdy si vzal na pomoc jednoho psychiatra z Vídně, který už o dvacet let před surrealisty hovořil o libidu jako o základním kontruktivním, ale i destruktivním prvku lidství. Všeobecnou sexuální revoluci sice ještě surrealisté nespustili, ale hráz pudové imaginace a podvědomí byla protržena. Surrealistické „sexuální nokturno“ (Vítězslav Nezval) fascinovalo umělce hluboko až do 60. let. A sexus se stal vedle čistých forem abstraktní katedrály nejpoužívanější strategií po roce 1945. A vlastně od té doby už nikdy nepřestal. Marxismus a psychoanalýza patří dodnes mezi základní výbavu levicové(ho) kunsthistorika(čky). 

 

Revoluce jsme my

Delta všech rebelií a experimentů 20. století: zlatá šedesátá. V jejích vírech došlo k finálním transfiguracím avantgard, které naplnily svůj osud, přesto nebo právě proto, že ztroskotaly.: Aabstraktní umění skončilo v hračkářství psychedelie a op-artu, sexuální revoluce se reinkarnovala v marxistický feminismus, Bauhaus skončil v lettrismu, antiumění dada vyústilo v konceptualismus. A přesto jeden umělec-prorok chtěl prostřednictvím umělecké a pedagogické angažovanosti (ó, jak avantgardní!) překonat materialismus a racionalismus obou dvou nenávistných dvojčat: kapitalismu i socialismu. S akcemi Josepha Beuyse vnikla do umění syrovost mytologie; umělec-šaman tu chtěl hlavně uzdravovati, uzavřená elitářská moderna se měla stát „sociální plastikou“ a otevřít cestu k environmentálnímu rozšířenému vědomí Třetí cesty (nový okultismus?). 

 

Obyvatelná těla

V Československu, jak známo, veškerou naději Šedesátek přejely tanky řízené tvrdými tvářemi Asiatů. Umění a umělci se přestěhovali do „obyvatelných těl“ (Petr Kabeš) ateliérů, dvorků a chalup. Jiný umělec-prorok Marcel Duchamp ten exodus vyjádřil roku 1970 bez kompromisu: „Pravý umělec zítřka půjde do undergroundu.“ Přesto to, co zůstalo ze zlatých šedesátých, to „zrnité torzo obřího těla / rozváté časem do času“ (Petr Kabeš) nešlo nadlouho popřít. Klobásový socialismus husákovského bezčasí naštěstí stvořil šedou zónu, kde se Umělci dařilo docela dobře, tak, že objevil postmodernismus, pozoruhodně životaschopnou mrtvolu modernismu. A s touto mrtvolou přišel eliadovský návrat mýtů, ornamentu, radosti, hry, erotiky, krásy... „Anything goes“, začalo náhle platit i v pozdně biľakovském Ťažkoslovensku.  

 

České nebe

„Zem, která nemá své nebe, ztratila vše i sebe…“, zpívá Anna K. v narážce na radikální odnáboženštění, ateizaci a vulgární materializaci české společnosti ve druhé polovině 20. století. Průvodní to jevy civilizační a ekologické krize. Ještě tu je ale Umění jako „ontologické praktikum“ (Jindřich Chalupecký); umění, které nabízí vždy nová východiska; nyní sice už bez Boha, a dokonce i bez člověka. Z všelikého lidského kvaltování a pinožení na této Zemi v malířské instalaci Nebe od Bedřicha Dlouhého nakonec zůstala jen snůška nesmyslných krámů, podepřených absurdními sloupy minulosti. Přece po každé apokalypse vyjde slunce a na šmolkově modrou oblohu vyplují oblaka. 

 

Kurátor: David Voda

Architekt: Mark Ther

 

5