Rozhovor vznikl při příležitosti skupinové výstavy Brave World v Telegraph Gallery. Kurátorem výstavy je Tevž Logar a autorem koncepce Gregor Podnar. Rozhovory s autory vedla historička umění Barbora Kundračíková, působící na Katedře dějin umění Univerzity Palackého a v Muzeu umění Olomouc-SEFO.
Časopis The New Yorker vás nedávno popsal jako „jednatřicetiletou brazilskou umělkyni s bujnou fantazií, kterou fascinuje vše makabrózní“. Souhlasíte s tím, tedy když vynecháme váš věk? Máte divokou a strašidelnou představivost?
Hm… To vážně nevím, záleží na úhlu pohledu. Mám ráda strašidelné sci-fi filmy a některé „temné“ erotické japonské animace, ale také praštěné kreslené filmy a veselé barvy, které můžete najít třeba v estetice sportovního průmyslu, který je považován spíš za „zdravou aktivitu“. Často říkám, že moje tvorba je pro dospělé i děti a nepotřebuje žádnou cenzuru. V mých dílech můžete vidět jak hravost a fantazii, tak i sexualitu a násilí, vše závisí na tom, z jakého kdo pochází zázemí a čím si v životě prošel. Tím chci říct, že mnoho mých děl se vztahuje k mým vlastním životním zkušenostem, k traumatům i radostným okamžikům. Někdy proto mohou působit divoce a makabrózně. Způsob, jak se s tím uragánem pocitů vypořádat, je o tom všem mluvit, ať už třeba prostřednictvím psychoanalýzy nebo umění. Při sezeních u psychoanalytika vlastně také nemáte žádný cíl, kterého byste chtěli dosáhnout, jen se necháváte vést intuicí, dostáváte se stále hlouběji a po cestě nacházíte poklady i odpadky, ale i ty jsou pro celý proces důležité. Ve svojí tvorbě postupuji podobně.
Co pro vás vlastně makabróznost znamená? Přistupujete k ní přímo? Hrajete si s ní? Používáte ji jako nástroj, a pokud ano, k čemu?
Jak už jsem naznačila, já svou práci jako makabrózní nevnímám, rozvíjím ji velmi intuitivně. Může se makabrózní estetice blížit, není to ale můj záměr. Někdy mám pocit, že je to jako když někomu vyprávíte historku o tom, jak jste podrážkou nových bot šlápli do psího exkrementu – všem to připadá náramně vtipné, ale v moment, kdy se to stalo, jste se nesmáli, naopak jste byli pěkně naštvaní. Sociálně jsme si ale osvojili představu, že šlápnout do psího exkrementu je legrační. I já sama se tomu směju. A stejné je to s pocity jako je znechucení, odpor nebo když se nám něco zdá makabrózní. Společnost v nás skrze filmy, reklamy i naši výchovu naprogramovala, co máme považovat za společensky přijatelné a co za odpudivé. Podle mě je hranice mezi dobrým a zlým hodně tenká. Jedno přísloví přece říká, že „cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“.
Zajímavá mi připadá vaše ochota nebo touha fascinovat a svádět. Představuji si vás jako pavouka, který sedí uprostřed své sítě a čeká na někoho nevinného nebo odvážného, aby se vás dotkl. A pak! Popadnete ji nebo jej zezadu. Mám pravdu?
Tak to je vtipné! Obvykle jsem to totiž já, ta nevinná osoba, kterou dílo chytí do sítě! Je to bláznivé, protože, jak už jsem říkala, můj postup je velmi intuitivní, a přesto má díla nakonec občas vypadají dost úchylně. Je to jako docela nevinný prst, který ve výsledku připomíná penis. Takže v té síti jsem lapena vlastně já sama.
S konceptem krásy se pojí stále mnoho pochybností. Abych ale byla upřímná, vaši práci jako doslova krásnou vnímám. Možná znáte Helen Oyeyemi; její poslední román Perník ve mně vzbuzuje podobné, až tělesné vjemy. Kořeněná chuť, která plní ústa – potěší a zahřeje, zároveň ale dusí.
Ta metafora s hřejivostí se mi moc líbí, díky za ni! Je to docela zábavné, spousta lidí mi totiž říká, že moje díla jsou ukázkou toho, jak vypadá „špatný vkus“, já si to ale nemyslím, protože to, z čeho vznikají, já sama považuju za výraz „dobrého vkusu“. Někdy jsou to moje vlastní věci, staré oblečení, třeba boty. Takže lidé mi tím v podstatě říkají, že já sama mám špatný vkus. Myslím, že tenhle koncept polarizace věcí je už přežitý. Lidé zkrátka chtějí být šťastní, aniž by je někdo odsuzoval. Neexistuje něco jako dobrý nebo špatný vkus, je to jen vkus.
Pomáhá vám vyprávění příběhů? Mám tím na mysli vytvoření jakéhosi skrytého narativu zahrnujícího pojem krásy jako obsahově různorodého pojmu, který práci ukotví.
Ano! Pocházím z prostředí komiksu a animace, kterým jsem se věnovala na začátku svých studií na univerzitě. Vždy jsem si přála pracovat ve Studiu Ghibli a sedm let jsem kvůli tomu studovala japonštinu namísto angličtiny. Svůj tvůrčí proces rozvíjím prostřednictvím vyprávění. I když jde o abstraktní díla, která se skládají ze základních barev, jako je červená, modrá, žlutá a bílá, jsou to vlastně vyprávění, která nám barvy evokují, třeba proto, že jsme ovlivnění reklamou. Je to jako když si červenou a bílou automaticky spojujeme s krabičkou cigaret Marlboro. Každé moje dílo má svůj příběh, i když nakonec na něm možná až tolik nezáleží.
Předpokládám, že příběh, který vyprávíte, je v jistém smyslu globální, pohrává si spíše s antropologickými podobnostmi než rozdíly. Mám pravdu?
Většina mých prací vychází z pocitů a emocí, které se projevují skrze materialitu. Pocity jsou univerzální, jen způsob, jakým je prožíváme, se liší. Například, když jde opuštěnou ulicí v noci žena, zažívá jiný druh strachu, než muž. Muži se obvykle bojí, že je někdo okrade, zato ženy mají strach ze znásilnění. Způsob, jakým prožíváme strach, štěstí či jiné emoce, se mění v závislosti na tom, kdo jsme. To, co mě baví, je prostřednictvím vyprávění a materiálů vytvořit situaci a nechat lidi, aby ji svobodně prožívali. Může se stát, že nebudou cítit vůbec nic, a i to je v pořádku. To je taky pocit.
Jak byste slovy popsala díla vystavená v Olomouci? Jaký je jejich příběh?
Skull praying vychází z mé víry. Pocházím z Umbandy a tam věříme v duchy, kteří nás provádějí životem. Exu Caveira – lebka Exu – je jeden z duchů, kteří mi pomáhají, chrání mě a vedou. Telepathic cuddle se opírá vzpomínku, kdy mne můj klidně spící manžel objal, zatímco já zoufale nemohla usnout. Inimigos do fim znamená něco jako „Párty až na věky věků“. Právě jsem začala nosit boty na vysokém podpatku. Cítím se v nich vážně sebevědomě, ale na večírcích mě z nich bolí nohy. Na díle Corn TV jsem začala pracovat na hotelovém pokoji ve Vídni a dokončila jsem ho v Telegraphu. Baví mě tvořit během cestování a na hotelích, připomíná mi to kempování. Corn TV jsem vyrobila z toaletního papíru, lepidla a různých dalších věcí, které jsem našla při procházce městem. Nevím proč, ale elektronikou jsem posedlá, tak jsem vytvořila televizi.
Yuli Yamagata (*1989) studovala Univerzitě v São Paulu, kde se také narodila, nadále žije a tvoří. Hlavním oborem jejího studia byla socha. Od dob svých studiích vystavovala jak na celonárodní, tak na celosvětové úrovni. Yamagata ve svých dílech často kombinuje techniky, pohybuje se na poli malby, kresby, sochy a „wall work“, jak sama definuje poslední z užívaných způsobů tvorby. Její „wall work“ se zakládá na práci s textilními materiály. Tvorba umělkyně se pohybuje na hranicích surrealismu, přechází do fantaskních krajin v mysli samotné autorky. Ve svých dílech přijímá Yamagata ideu lidského těla, nebrání se mysticismu a vlivům svého původu. Tělo, zdá se, je pro umělkyni silným motivem – jako by v jejich obrazech žilo svým vlastním životem a v rámci „nadreality“ odkazovala na své lidské kořeny. Tvorba Yuli Yamagaty je výrazná svou barevností, která vyvolává směs pocitů a může být spojována s odkazem fauvismu a expresionismu. Díky široké škále barev má tvorba umělkyně, zvláště potom v médiu kresby, až komiksovou estetiku.
Portrétní foto: Vendula Burgrová
Foto instalace: Matěj Doležel
