Krištof Kintera na týden v Telegraphu

25 4 2023 | Autor: Barbora Langová, Inka Ličková / Telegraph Gallery

Od 26. dubna do 2. května je v prostorách Kina Telegraph umístěno jedno
z výrazných děl sochaře Krištofa Kintery – Bad news, které je součástí Sbírky Roberta Runtáka. Při této příležitosti se vám pokusíme tvorbu jednoho z nejaktivnějších a nejprodávanějších současných českých umělců podrobněji přiblížit.

 

Rozpětí Kinterova uměleckého projevu je mnohem širší, než aby bylo možné jej označit pouze za sochaře. K tvorbě svých objektů totiž postmoderně využívá celou řadu přístupů a stylů, ale především materiálů odkazujících na dobu, ve které žijeme. Pracuje s odpadními materiály, s předměty denní (s)potřeby, ale také s audio a video záznamy či s různými typy osvětlení. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Jiřího Lindovského, Aleše Veselého, Michaela Bielického a Milana Knížáka. Postgraduálně pak studoval na Rijksakademie van beeldende kunsten v Amsterdamu. Celkem třikrát byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Kinterova raná tvorba je vtipná a sarkastická. Důležitá pro něj byla sociální sféra života a zajímal se o propojení protikladných prostorů – osobního a společenského, vnitřního a vnějšího, prázdného a zaplněného. To reflektoval v díle About us without us (1996), kdy nainstaloval do prázdného prostoru metra na náměstí Míru záznam zvuku, který naopak pořídil za jeho plného provozu. Prázdný prostor tím tak vyvolával dojem zalidnění, přestože se zde nikdo nevyskytoval. Stejně si počínal s prostorem haly v budově hlavní pošty v Praze. V této době se také zabýval otázkou galerie jako místa, které je jakýmsi chrámem pro umělecká díla, kam chodíme, abychom mohli být v kontaktu s uměním. Zajímalo ho, co by se stalo, kdyby vzal umění naopak z galerie ven. A tak vzniklo dílo It (1996), malý oválný objekt připomínající vejce, pohybující se na malých kolečkách připevněných zespodu. Kintera už jen připojil vodítko a začal se s „vajíčkem“ pohybovat ve veřejném prostoru. Konečnou zastávkou jim byla výstava v galerii, odkud původně vyrazili. Sociální tématikou se zabýval v díle Live Broadcast (1998). Právě zde boural hranice mezi osobním a společenským. V místě svého bydliště nainstaloval na pouliční lampu obrazovku, na které mohl kolemjdoucí vidět přímý přenos z Kinterova života po dobu jednoho měsíce.

Typické jsou i mechanické mluvící loutky, např. mluvící havran I see, I see, I see (2009), kázající o morálce či série panáčků Talkmen (1999–2003), připomínající svou výškou děti. Jeden z panáčků byl k vidění na výstavě Signál II v Telegraph Gallery. Loutky kladou různé otázky, které ale vždy narážejí na ekologické či etické problémy. Bezvýrazným anonymním tvářím propůjčil Kintera svůj počítačově upravený hlas. V letech 1995–1998 také vznikala instalace Plumbuma, tedy Plumbař.

 

kintera

 

Ke konci 90. let se začal více zajímat o environmentální a existenciální témata – komerce, konzum, lidská spotřeba energie a to, jak s ní zacházíme. Začal využívat především plastové předměty denní spotřeby, odpadky, elektrické spotřebiče, míče, lampy. Tyto předměty pak spojuje například magnety, světlem, ventilátory a ty tím dostávají nové rozměry. V díle Appliances (1997–98) vyrobil dvacet sedm modelů domácích spotřebičů sloužících k ničemu. Podstatou bylo, aby vypadaly dobře a designově, byly drahé a spotřebovaly elektřinu. Tyto objekty pak umístil do obchodu a zajímalo ho, kolik lidí by si takový produkt zakoupilo. Plýtvání elektrickou energií dále demonstroval v My Light Is Your Life (2009) – monumentální figura z domácích lamp. Ta po zapojení spotřebovává obrovské množství elektřiny, a to naprosto zbytečně. Další světelné dílo Of One´s Own Volition Memento Mori (2009–11) vytvořil pod Nuselským mostem jako upomínku na ty, kteří se zde rozhodli ukončit své životy. Prostá pouliční lampa, která neosvětluje prostor pod ní, ale naopak vzhlíží k nebi a míří na most. Environmentální téma a silné ekologické smýšlení znázornil v díle All My Bad Thoughts (2009). Vytvořil postavu ležící na boku, jež se topí v kaluži ropy a postupně se rozpouští. Poukazuje tak na fosilní paliva, která vznikla na základě zkázy a zhynutí živých organismů.

V roce 2011 se vrátil k pohyblivé loutce a vzniklo ono dílo Bad News. Toto dílo jsme se rozhodli vystavit právě kvůli jeho až děsivé aktuálnosti. Čert hraje na buben a poslouchá z rádia deprimující lavinu zpráv o katastrofách dějících se ve světě. Tak jako v 90. letech, tak i na začátku 21. století má jeho tvorba místo ve veřejném prostoru. Dílo One Euro Public Jukebox (2013) vytvořil z tribuny či kazatelny na místě původního Gottwaldova památníku. Návštěvník si tak mohl zvolit zvukovou stopu, kterou se vyplnilo celé náměstí. Poté se jukebox trvale usadil na louce poblíž vsi Hrachov u Sedlčan, kde už ale nemá takový kontakt s veřejností.     

V roce 2017 dostalo Kinterovo dílo velké rozměry – vytvořil dvacet pět metrů dlouhou a dvanáct metrů širokou instalaci Postnaturalia. Ta byla tvořena kabely ze spotřebičů, připomínající kořenový systém v přírodě a dal tak vzniknout několika druhům pseudo květin. Obrovský úspěch také zaznamenala výstava v pražském Rudolfinu v roce 2017 s názvem Nervous Trees. Pro Galerii Rudolfinum se jednalo o jubilejní stou výstavu od jejího založení a Kintera zde připravil impozantní interaktivní expozici, která po dobu svého trvání přitáhla více než 160 tisíc návštěvníků, což je největší počet diváku, kteří kdy viděli výstavu žijícího českého umělce. Kintera na ní pracoval s pro něj typickým odpadním materiálem či se součástkami elektronických přístrojů, které tvoří protipól živé přírodě. Na tu bylo upozorněno také vystavěním umělé krajiny v jedné z místností. Umělé květiny a podlaha pokryta součástkami všemožných strojů vytvářely impozantní a rozporuplnou podívanou. Návštěvníci byli také uchváceni z pyramidy vystavěné z použitých praček, která dominovala jednomu z historických sálů Rudolfina a upozorňovala na tíživost spotřebního způsobu života, kterým naše společnost žije.

O značný rozruch v uměleckých kruzích se na jaře 2022 postaralo jedno z nejznámějších Kinterových děl, již zmíněný Plumbuman, tedy Plumbař. Alegorie komunikačně přehlceného světa, jež je ve Sbírce Roberta Runtáka, měla být zapůjčena na výstavu Heroin Crystal Galerie hlavního města Prahy. Tato výstava se snažila vytvořit ucelenější obraz o uměleckém směřování rušných devadesátých let v České republice. Ředitelka instituce Magdalena Juříková však toto dílo odmítla, s ohledem na kariéru majitele díla, který zastává pozici ředitele exekutorského úřadu v Přerově. Galerie hlavního města Prahy tak dala najevo svůj postoj. Nabízí se však úvaha, zda toto jednání nevede k poškození samotného umělce či jestli dané dílo nezaujímá natolik zásadní roli ve vývoji umění, že jeho absence na výstavě představuje narušení celé linie. Samotný Kintera vyjádřil lítost nad tím, že dílo nemůže být vystaveno, i přesto, že na výstavu zamířili alespoň jeho dětské kinetické sochy, kladoucí zneklidňující otázky, již zmínění Talkmeni

V únoru roku 2022 byl zahájen provoz Kunsthalle Praha výstavou Kinetismus, na kterou navázal Kintera v listopadu téhož roku, když do parku naproti budovy zasadil sedm betonových miniatur pražských staveb druhé poloviny minulého století, které mnohdy podlehly demolicím, ve snaze vymazat s nimi také minulost komunistického režimu. Kintera vdechl těmto objektům nový život, převedením na brutalistní sochy domů, vytvořené z betonových desek, které byly následně poničeny – upomínka na nestálost lidské náklonnosti. V různém měřítku a nasvícení  korespondují s původní sochou dívky s holubicí od Václava Šimka, která v parku stojí od roku 1958. V tomto utopickém městečku tak můžeme vedle sebe spatřit například Hotel Praha či Ústřední telekomunikační budovu na Žižkově.

Zatím poslední výstava Krištofa Kintery právě probíhá v pražském centru současného umění DOX, kde bude k vidění až do 20. srpna. Expozice s názvem How can I help you? Přináší opět několik poloh Kinterovy tvorby. Jednou z částí je téměř 400 trojrozměrných kreseb, jak je autor sám nazývá. Nejedná se přitom o klasickou kresbu, ale o jakousi koláž z předmětů běžného života propojených s textem na bílém pozadí, skrze niž sděluje světu své myšlenky o světě, ve kterém žijeme. Výraznou druhou částí je potom instalace, kterou Kintera sám nazval apotékou. Do všemožných sklenic, lahví, barelů či nádob od průmyslových chemikálií uzavírá pocity a emoce, které může každý z nás denně zažívat. Návštěvník se tak může velmi snadno ztotožnit právě s těmi, které jsou pro něj aktuální. 

Další články