Každý průmysl potřebuje propagaci, i ten kreativní. Proto jsme se rozhodli oslovit experty v oboru, kteří vědí, jak prodat nejen svá díla, ale i sami sebe. V Telegraph kině budou na akci Propagace v kreativních průmyslech debatovat malířka Lucie Jindrák Skřivánková, designérka Anna Leschinger a kurátor Vojtěch Fiala, kterého jsme vyzpovídali. Akce se bude konat 20 1 v 18:00.
Jak ses dostal k práci kurátora v D&B Gallery?
Spíš než akademická cesta mě k ní přivedlo vlastní nadšení, špetka náhody a paradoxně má baristická kariéra, kterou jsem rozvíjel během svého studia na VŠE, jelikož mi bylo už nějakou dobu jasné, že v bance sedět nechci. O umění jsem se už delší dobu zajímal, místo dráhy umělce mě ale lákala spíš organizační rovina výstav – i přes pár uměleckých pokusů jsem časem usoudil, že jsou kolem mě mnohem šikovnější malíři a kreslíři než já a že jim chci pomáhat v jejich cestě. Nedlouho před státnicemi jsem pak začal pracovat v tehdy nově otevřené Kavárně co hledá jméno na Smíchově. Už tehdy tam bylo pověšených několik obrazů a probíhal tam bezpočet pop-up kulturních akcí. Dal jsem si tedy schůzku s majiteli a představil jim svoji vizi, že bychom v prostoru mohli soustavně pořádat výstavy a vytvořit tak netradiční galerii spojenou s gastrem. Což nakonec začalo celkem hezky fungovat. Po půl roce jsme v Holešovicích otevírali výrazně větší prostor Vnitroblock, kde jsme se rozhodli část prostoru také dedikovat umění. A už to jelo.
Jaký je tvůj klíč k výběru autorů?
Velmi intuitivní. To, že nemám akademické výtvarné vzdělání, se dá určitě brát jako negativum, já to ale spíš vnímám jako možnost utvářet si vlastní cestu nezatíženou přílišným důrazem na formality, ať už se jedná o vzdělání umělce nebo jeho výstavní minulost. Rád pracuji s etablovanými umělci, ale mám velkou slabost i pro samorosty – jsme přeci ze stejného kmene 😊. Je pro mě určitě hodně důležitý první dojem. Když se mnou umění rezonuje, většinou mi v hlavě v první vteřině zazní „Tak to je boží!“. A vlak se už rozjíždí. Věřím, že kurátorský elaborát se dá napsat v podstatě o čemkoliv, ale ta první jiskra, ta tam musí být. Co je v dalším kroku naprosto zásadní, je vzájemná energie s umělcem. Bez ní nelze udělat výstavu na sto procent, i kdybych se přemlouval. To je ten největší pohon.
Hraje v tvých projektech roli specifický výstavní prostor Kavárny co hledá jméno a Vnitroblocku?
Určitě. Spíš než galerii naše prostory prezentuji jako unikátní site-specific prostředí, kde lze umění prezentovat v trochu jiném kontextu a trochu jinému publiku. V obou prostorách se i kvůli prostorovým možnostem soustřeďuji hlavně na malbu. Kavárna co hledá jméno je komornější a hodí se k ní i akademičtější tvorba. Naopak Vnitroblock je svým charakterem vhodnější spíš na dekorativnější, líbivější umění.
Pořádáš akce také mimo prostory D&B Gallery. Například v OD Kotva se ti podařilo uspořádat velkolepý projekt ve spolupráci s česko-americkým umělcem MAXIMem. Jak probíhala spolupráce?
Znal jsem se trochu s MAXIMovým bráchou, úspěšným hudebním skladatelem Karlem Havlíčkem, který mi jednoho dne vyprávěl o MAXIMovi, který žije a tvoří v L.A. a který by chtěl uspořádat svou první evropskou výstavu. Aniž bych si tenkrát coby totální zelenáč uvědomoval, do čeho jdu, jsem ze sebe vyklopil „No tak ji pojďme udělat!“. A rozběhli jsme půlroční intenzivní práci. Dodnes tuto zkušenost považuji za vrchol své kariéry. Kája i MAXIM jsou nesmírně inspirativní osobnosti světové úrovně a jejich neutuchající drajv mě neustále poháněl kupředu. Troufám si říct, že ten rok se jednalo o jednu z vůbec největších výstav v Praze, na vernisáž přišlo něco k tisícovce lidí. Tenkrát jsme se i s týmem všichni semknuli a tvrdě makali na naší společné vizi, kterou nás kluci nakazili. Jsem za tu zkušenost opravdu vděčný a dodnes mi z ní jde mráz po zádech.
Před nedávnem jsi zahajoval výstavu umělce s pseudonymem Openmindz360° v Domě umění v Opavě. Čím tě jeho tvorba zaujala a jak jsi přistupoval k tomuto projektu?
Výstava s Markem Nenutilem (Openmindz360°) v Domě umění v Opavě pro mě byla dalším milníkem. Nejen že se jednalo o mou první výstavu v respektované instituci celorepublikového významu, je to zároveň i má nejrozsáhlejší výstava, jelikož to byla Markova první retrospektivní výstavy čítající více než sto děl. S Markem se známe už několik let a máme za sebou 2 výstavy v obou našich prostorách. Baví mě na něm hlavně pestrost témat, která se velkou kadencí střídá, a zároveň jeho rukopis typický výraznou barevností a až pulzující energií, která z jeho děl sálá. Marek mě sám k tomuto projektu přizval a patří mu ode mě obrovský dík za důvěru. Ve stejném čase probíhají v galerii ještě dvě výstavy, a sice Patrika Hábla a Michala Škapy. Je pro mě čest být ve společnosti těchto tří velkých jmen.
Jsou pro tebe důležité osobní vztahy s autory?
Naprosto. To je vlastně hlavní důvod, proč to dělám. Umění vnímám jako specifický druh jazyka, kterým lidé mohou popisovat náš svět a zároveň komunikovat mezi sebou. Za každým uměleckým dílem vždycky rád hledám konkrétní osobnost, její energii, charakter a příběh, díky kterým pak samotné umění vnímám v úplně jiném kontextu, než kdybych se soustředil na samotný produkt jejich práce. Zároveň má umění moc vytvářet příležitosti pro setkávání, vzájemnou inspiraci a budování nových vztahů. A to mě na tom baví.
Vím o tobě, že jsi taky trochu sběratel umění. Jaká díla máš konkrétně doma a které je tvoje nejoblíbenější?
Trochu jo. Ne ve smyslu, že bych si vytvářel ucelenou sbírku, ale spíš se v nich odráží má osobní zkušenost s autory, která je alfou a omegou mého vztahu k jejich práci. Jedná se tedy hlavně o lidi, se kterými jsem spolupracoval. Asi nezvládnu vyjmenovat všechny, ale doma mi visí například výše zmínění, a to MAXIM a Openmindz360° nebo Patrik Kriššák, Klára Sedlo, Filip Kůrka, iamRushdog, James Cole, Dereck Hard, Lukáš Havrda nebo Dávid Kurňavka. V hledáčku mám i něco menšího od Ivany Bachové, její realistické malby vody na mě mají blahodárné účinky.
Kurátorství není jediná činnost, které se věnuješ. Jaké jsou tvoje další pracovní zkušenosti a co ti daly?
Jéje, těch je hromada, až jsem si nějakou dobu říkal, že se mnou není něco v pořádku, že si nedokážu zvolit jednu cestu. S odstupem času ale do sebe vždy všechno zapadá. Kariéra baristy mi pomohla se více otevřít komunikaci s lidmi a posílit mou úctu k řemeslu. Studium na VŠE mi zase pomohlo vybudovat si analytické myšlení a být strukturovaný a organizovaný. Organizace festivalu Kavárny naživo mě zase víc přiblížila ke kultuře. Mám za sebou také praxi jako projektový manažer v kreativní agentuře, kde je zapotřebí skloubit od všeho něco – organizovanost, kreativita, komunikace, práce v týmu.
Aktuálně pracuješ na pozici projektového manažera projektu Sport in Art. Co od této pozice očekáváš a co by mohlo být tvým přínosem?
Jedná se o nově vznikající platformu, jejímž cílem je podpora vzniku, propagace a prodeje umění inspirovaného světem pohybu. I když sport a umění jsou na první pohled dva vzdálené světy, ve skutečnosti je to přesně naopak. Podívejme se například na antiku, kolébku evropské kultury a zároveň principu kalokagathia, kultivace tělesné a duševní krásy. Nejlepším příkladem je Discobolos. V historii se pak sport objevuje u celé řady významných autorů. A my jsme zjistili, že celosvětově neexistuje platforma, která by se zabývala tímto segmentem umění. Ambice jsou tedy velké a když to vyjde, podaří se nám vytvořit projekt mezinárodního významu. Já do něj mohu vnést jednak své nadšení jak pro umění a sport, tak i své zkušenosti s projektovým řízením a možná i trochu kurátorství, to se ještě uvidí.
Vojtěch Fiala je zakladatelem a kurátorem Dudes&Barbies Gallery, která vytváří výstavní obsah pro multifunkční centrum Vnitroblock a Kavárnu co hledá jméno. Zároveň působí jako kurátor na volné noze. Jednou z jeho nejrozsáhlejších akcí byla výstava česko-amerického malíře MAXIMa, která se konala v roce 2018 v prostorách nákupního centra Kotva. Kromě toho má za sebou manažerskou praxi v kreativní agentuře a nyní pracuje jako projektový manažer nově vznikajíciho mezinárodního projektu Sport in Art.
Autor: Mira Macík / Telegraph Gallery
Foto: Dereck Hard
