Sediment paměti předmětu a jeho energie. Dva dost možná nejpodstatnější pilíře, na kterých spočívá dílo Lucie Tallové. Je potřeba připojit také vidění? Schopnost kreativně implementovat technickou a obsahovou stránku díla tak, aby finální podoba byla ideální? Určitě ano. Na druhé straně je vždy potřeba i „něco“ navíc, co oddělí dobré umění od umění výjimečného.
V autorčině případě je tím „něčím“ výjimečná schopnost práce s materiálem, jeho tvarovostí a zkušeností, a až chirurgicky přesné balancování mezi energií hmoty a látkou, kterou přijímá plně za svou v momentu, kdy ji integruje do svého umění. Michail Lomonosov nebo Julius Robert von Mayer popsali zákon o zachování energie na fyzikální bázi. Lucia Tallová chápe energii a její transformaci z pozice vnitřní, spíše obsahové roviny. Filozofie, se kterou vše chápe a pojímá, i předmět, který se následně stává součástí finálního díla, vycházejí ze základního stavu lidské mysli, z elementární lidské pokory.
Nejde o prosté uchopení vizuální poetiky v módu „tady a teď“, kterou pak kdokoli bez přípravy může nazvat všeříkajícím termínem „život po životě“ nebo post-postmoderním readymade syndromem. Tallová směřuje setrvalým tempem k reinterpretaci předmětů, k reinterpretaci jejich formálních i obsahových dispozic. Nadneseně řečeno, podniká určitou emocionálně-vědeckou analýzu výchozích vnitřních vazeb, jejich možností a vlastností, fragmentaci výchozího předmětu. Je v zásadě jedno, zda jde o dobovou fotografii, okno, nábytek nebo skleněný poklop z počátku minulého století.
Autorská reinterpretace Lucie Tallové je založená na triádě, která se skládá z objevení, vlastní sebeobhajoby a nalezení nové pozice v zamýšleném celku. Podstatná a nenahraditelná je každá z těchto fází. Pozoruhodná je však zejména prostřední fáze sebeobhajoby. Ta se týká momentu, ve kterém zvažovaný předmět musí obstát ve své původní roli. Musí prokázat, zda jeho výchozí energie je natolik silná a samonosná, že předmět obstojí i v nové roli. V zásadě lze říci, že předmět musí být kvalitní, přičemž kategorizace kvalit(y) se odvíjí nejen od materiálově-technického stavu, ale především od vizuality. Jeho nová role je pak filozofickým uzavřením celku, dokončením kruhu. Tyto tři fáze však nejsou plně uzavřenými, řekněme akademickými, termíny. Tak jako každý proces mají i ony vlastní dynamiku, která proces provází a popisuje, nebo ho dokonce filozoficky spoluutváří. Právě toto platí v autorčině případě zejména v prvotní fázi nalézání předmětů na bleším trhu, v bazaru, v antikvariátu… Autorka pak umístí předměty do „meziskladu“ v ateliéru, kde čekají na okamžik, od něhož se předmětná zkušenost dále rozvíjí. Lze to chápat jako druh jisté archeologie. Předměty jsou vyzvednuty z vrstvy, ve které byly zbaveny funkce. Pobývají v „bezčasí“, a to nejen v době čekání v ateliéru, ale i v procesu prodeje. Nalezení, znovuobjevení, vyzvednutí. Mentální archeologie, na jejímž konci není odborná konzervace a destilace ve smyslu vystavení třeba v bezprašné vitríně.
Reinterpretace předmětů je často spojená se zásahem do jejich původních dispozic. Autorská intervence, vlastní invenční vrstva, cit pro kompozici, dynamika i frekvence. Ve výsledku pak vzniká něco, co diváka může stavět do pozice, ve které si není zcela jistý hranicemi a přechody mezi polohami „nalezené“ a čistě „autorské“. Vzniká tak ideální situace, komplexní dílo. Lucia Tallová však nepracuje pouze s předdefinovaným materiálem, jeho vlastnostmi a energií, vytváří také velkoformátové malby. Výše popsaný moment znejistění diváka je zásadní spojnicí mezi kolážemi, objekty, instalacemi a malbou. Nejedná se o absenci sdělení nebo nečitelnost. Jde o znejistění ve smyslu pohyblivé nebo fluidní hranice mezi abstraktním a konkrétním, nebo chcete-li zjevným a tušeným. Tyto většinou nepojmenované malby jsou určitým reversem, protiváhou k autorčinu nemalířskému dílu. Jsou platformou, na které se filozoficky odráží vizuální prostorová vrstva tvorby. Oba přístupy Lucie Tallové říkají totéž, avšak jiným jazykem. První přístup didakticky a s chirurgickou precizností pokládá jasné otázky. Druhý rovnovážně k prvnímu nabádá k odpovědi ve chvíli, kdy stojíte v meziprostoru a cítíte, že teď a tady dochází k situaci, která není standardní. Stojíte v bublině, kterou nechcete opustit, protože víte, že právě zde skutečně komunikujete s uměním.
