TEFF22 - Rozhovor s Andreou Sedláčkovou

28 10 2022

V rámci druhého ročníku filmové přehlídky Telegraph Film Festival je zde v české kinopremiéře uveden nový dokumentární film TOYEN, BARONKA SURREALISMU režisérky Andrey Sedláčkové. Snímek, který koprodukovala Česká Televize a  francouzsko-německá ARTE, v kinech nebyl dosud k vidění i přes původní plánované uvedení. Telegraph vznik filmu také finančně podpořil a dne 28. října jej budou diváci TEFFu moci konečně vidět na velkém plátně. Dokumentární portrét zachycuje malířčin celý život i dílo a dovoluje nahlédnout i na dosud neviděné obrazy. K samotné projekci snímku přinášíme i rozhovor s touto ceněnou režisérkou.

 

Chodíte do kina na dokumenty o výtvarném umění?

Bohužel ne příliš často. Naposledy jsem viděla v kině film o Alfonsu Muchovi, ale ono jinak moc filmů o výtvarnících v kině není.

 

Myslíte tedy, že by diváci měli Váš film vidět v kině?

Vznik filmu o Toyen byla taková kombinace šťastných a nešťastných náhod. V roce 2020 mě oslovila Česká Televize Brno, která chtěla při příležitosti velké putovní výstavy Toyen mezi Prahou, Hamburkem a Paříží natočit takový klasický dokument, postavený na kombinaci obrazů a rozhovorů s kunsthistoriky. Říkala jsem si ale, že Toyen je opravdu obrovské téma, že bych film ráda pojala velkoryse a jiným způsobem. Přišla jsem s nápadem, aby o obrazech nemluvili lidé, jejichž je to pracovní náplní, ale lidé, kteří s nimi žijí. Moje koncepce oslovit sběratele vypadala zpočátku jako velice komplikovaná věc, protože v Česku většina sběratelů nechce, aby se veřejně vědělo, že mají doma obrazy Toyen, představující dosti značné jmění. I když nakonec se pár odvážných našlo, stejně tak jako ve Francii. V Paříži se mi také podařilo najít několik osobních přátel malířky, s nimiž jsem na počátku nepočítala, ale přišlo mi jako dokumentaristická povinnost svědectví těchto lidí zaznamenat. A především ty vzpomínky jsou velice zajímavé a hodnotné! Samozřejmě jsem se domnívala, že by si projekt zasloužil filmové plátno. Protože se blížilo datum výpisu grantu na vývoj kinematografického díla, dali jsme na poslední chvíli dohromady materiály, ale bohužel jsme grant nezískali. Důvodem mohl být také fakt, že současná grantová komise obecně nepovažuje dokumentární filmy tohoto typu, tedy spíše klasického, za příliš zajímavé a soustředí se více na sociální tématiku, minority, gender atd. Do televizní koprodukce ale vstoupila francouzsko-německá ARTE, díky jejímuž finančnímu přínosu jsme mohli natáčet ve Francii, což bylo pro film zásadní. Film jsme s kameramany koncipovali pro kina, Bonton měl zájem jej ve svých kinech distribuovat, ale nakonec jsme se rozhodli nejít touto cestou, která narážela na různé problémy premiérových dat. Nutno říci, že i kdyby se film do kin oficiálně dostal, jeho podoba by se nijak výrazně nezměnila a bylo by to samozřejmě krásné, aby šel v kinech, ale zároveň je jasné, že na takovýto typ snímků přijde nanejvýš tisícovka diváků. Jistou lítost jsem pocítila, když jsem film viděla na velkém plátně při slavnostní projekci ve Francouzském institutu. Uvědomila jsem si, že je daleko působivější.

 

Natočila jste už vícero dokumentárních filmů i portrétů, tady jdete zatím nejdále do minulosti. Čím pro Vás byla práce na tomto filmu jiná?

Ve filmu hojně pracujeme kromě rozhovorů s archivními záběry. Snažila jsem se najít „neokoukané,“ k čemuž mi posloužil Archiv soukromé filmové historie, shromažďující amatérské dobové snímky. Odtud pocházejí neznámé záběry předválečné Prahy a Paříže. Také jsem díky ARTE mohla používat krásné francouzské filmové archivy, které by jinak nebyly v našich finančních možnostech. Našla jsem také jediný filmový záznam „živé“ Toyen z šedesátých let. Dalším oříškem byly fotografie samotné Toyen, kterých není příliš. Podařilo se mi ale objevit po dlouhém pátrání několik zatím nepublikovaných fotografií. Dalším problémem byla práva na obrazy Toyen. Abyste jakýkoliv obraz mohli natočit, musíte mít svolení jeho současného majitele. Jenže ti jsou často skryti v anonymitě a je velmi těžké je identifikovat. Následně musíte za jakékoliv dílo Toyen, i obyčejnou kresbu, zaplatit AGDAP, zatupující její dědice, poměrně velkou částku. Za jeden kus 250 euro. Tudíž jsem od začátku věděla, že náš rozpočet mi umožní představit pouhých čtyřicet děl.

 

Podtitul filmu „Baronka surrealismu" se odkazuje k malířčině přezdívce z pařížské umělecké scény. Byl to od počátku zamýšlený podtitul?

Ne, původně se film jmenoval Tajemná Toyen, což je sice pro malířku jedno z nejtypičtějších, ale také nejbanálnějších adjektiv. Název se ale pro mě vztahoval ke koncepci filmu, postavené na pátrání po minulosti Toyen a odkrývání neznámých informací. Nakonec nám „baronka surrealismu" přišlo daleko zajímavější. Jak jeden pamětník vypráví, surrealisté nazývali Toyen baronkou, i když samozřejmě nebyla žádná aristokratka, ale měla vznešenost ducha.

 

Střih filmu zastal Jakub Hejna, přední střihač české dokumentaristiky. Když film vznikal byli jste ve shodě o tom, co se ve filmu objeví? Je něco, co Vás mrzí, že se do filmu nevešlo?

V rozpočtu bylo na práci ve střižně pouhé tři týdny a my jsme s Jakubem věděli, že navíc během nich musíme vyprodukovat tři různé verze, jednu krátkou českou a francouzskou a jednu delší o 15 minut, která byla plánována pro kina. To nás drželo v značném časovém tlaku, takže na nějaké hluboké a dlouhé diskuse nebyl čas. Já vždy před příchodem do střižny připravím scénář na základě natočeného materiálu, jenž obsahoval asi třicet hodin, vyberu ty nejlepší příspěvky a záběry, označím je time codem, předpřipravím všechny archivní dobové materiály, fotografie a vše pošlu asistence pana Hejny, která mu tento materiál nachystá. A pak jedeme jako fabrika. Oba jsme věděli do čeho jdeme, protože to s Jakubem nebyla naše první spolupráce a on je inteligentní a bystrý, takže z mého předvýběru následně sestříhá báseň. Jsem navíc druhou profesí taky střihačka, což možná spolupráci usnadňuje. No a každý večer, když jsem se vrátila ze střižny, jsem doma nahrávala české komentáře, které jsem průběžně upravovala podle vývoje střihu a překládala je do francouzštiny, aby komentářům francouzští producenti při schvalování rozuměli. Také jsem musela překládat české rozhovory do francouzštiny a francouzské zase do češtiny, aby všichni koproducenti filmu rozuměli. Byla to obrovská práce. Abych zodpověděla Vaši otázku, zda-li mě něco mrzí. Jen to, že se do filmu nevešlo více obrazů Toyen, které jsem natočila, protože pocházejí z velké části ze soukromých sbírek, takže je milovníci Toyen nemohou hned tak vidět. Samozřejmě si je mohou nalistovat v katalozích, nebo najít reprodukce na internetu, ale ve filmu je vidět jejich plasticita, a navíc jsem se snažila mnohé z nich natočit právě se sběrateli, aby byly vidět skutečné rozměry obrazů, které umocňují působivost díla.

 

Ve filmu vystupuje několik odborníků, sběratelů i restaurátorů, ale také malířčini přátelé. Jak jste se k nim dostávala?

Velice nápomocná mi byla Galerie Kodl, která s díly Toyen dlouhá léta obchoduje, a zná všechny české sběratele. A také pan doktor Karel Srp, patřící k největším znalcům Toyen, a jenž mě doporučil francouzským sběratelům. Oni v něj mají velkou důvěru, bez jeho pomoci by se se mnou nebavili. Film jsem připravovala na jaře 2021, v době třetí vlny covidu a tehdy tito lidé, kteří jsou obyčejně z pracovních důvodů docela nedostupní, byli doma, nudili se a udělali si na mě čas. Postupně mě doporučovali dalším sběratelům a stejně tak to probíhalo s přáteli Toyen. Nejdřív jsem přes známého našla první osobu a ta mně poradila další, atd.

 

S Toyen sdílíte tu obraznou rozkročenost mezi Prahou a Paříží, kde střídavě žijete a tvoříte. Jak se liší pohled na Toyen mezi Čechy a Francouzi?

Diametrálně. U nás je Toyen hvězda, která pravidelně láme rekordy v aukčních síních, takže se o tom dobře píše novinám a i lidé, kteří se o výtvarné umění tolik nezajímají, mají o existenci Toyen alespoň trochu povědomí. Ve Francii je Toyen stále, jak říká jedna z postav dokumentu, svým způsobem zapomenutá, byť se její dílo postupně dostává do předních galerií. Ale sporadicky - malířčiny obrazy jsou zatím pouze v Paříži, Edinburghu, Stockholmu, Vídni, Bochumu, Tel Avivu a Kataru.

 

Vnímáte ve svém filmu nějaká další témata, která díky života Toyen vyplouvají na povrch? 

Momentálně píši o Toyen biografii, protože jsem během příprav a natáčení filmu shromáždila kvanta nových informací, které se do něj nemohly vejít a ve svých rešerších jsem i po ukončení filmu pokračovala. Symbolicky i fyzicky jsem klepala na dveře, které zatím nikdo neotevřel a objevila mnoho skutečně zajímavých věcí.

 

Například na téma sexuální orientace Toyen? 

To je takové prvoplánové klišé, které jsem ve filmu samozřejmě musela zpracovat, a slovo jsem proto dala jediné kunsthistoričce, která ve filmu vystupuje, paní Martině Pachmanové, specializující se na tematiku sexuality a genderu. Je notoricky znám malířčin mužský styl oblékání a chlapecký účes. Ale když začnete studovat trochu více, tak vidíte, že oblékání do kalhot mělo vztah s jejím angažováním v anarchokomunistické skupině a netrvalo dlouho, a účes na krátko byl ve dvacátých letech moderní. Přátelé Toyen mi vyprávěli, že malířka měla ráda ženskou krásu, ale nedomnívají se, že by to šlo dál.

 

Našla jste si v autorčině tvorbě svůj oblíbený obraz?

Obdivuji její artficielistické období, které má také různé podetapy a mně je nejbližší ta z roku 1930-31, kdy malovala obrazy barevné, optimistické a prosvětlené životem a krásou. Jedním z nich je Květena spánku, který máte právě v Olomouci v Muzeu umění!

 

V úvodu svého filmu pracujete se sérií různých adjektiv, jež mají osobnost a dílo Toyen vystihovat. Jaká adjektiva byste užila k popsání Toyen vy?

Myslíte k její povaze? To je zajímavé, já se přesně takhle při natáčení ptala lidí a ti, kteří Toyen znali osobně, mluvili automaticky o její povaze a sběratelé o jejích dílech...já bych řekla - svéhlavá, nekonvenční. A láskyplná….

toyw

Toyen, baronka surrealismu
28 10 2022   17:00
KOUPIT LÍSTEK

TELEGRAPH FILM FESTIVAL
26 – 29 10 2022
AKREDITACE a PROGRAM

 

Autor: Michael Bukovanský

Další články