Do druhé místnosti výstavy Signál III s poetickým názvem „Sonáta života“ nás vtahuje rampa směřující dolů – jeden z mnoha zajímavých architektonických prvků hlavy Marka Thera – jako by představovala prudký vstup do dvacátého století, kdy se umělecké směry začaly střídat v rychlých sledech. I v této místnosti můžeme pozorovat stylovou různorodost českých umělců první poloviny dvacátého století, stále se však jedná o tendence klasické, nikoliv avantgardní. Tato rozmanitost je však sjednocena v jeden celek myšlenkou kurátora Davida Vody – je jí ona „Chvála pozemskosti“, ke které české umění po roce 1900 přirozeně tíhlo. David Voda popisuje specifičnost českého umění: „Oslava života, líbeznosti domova, ovšem také pragmatismus spojený s hédonismem všedního dne a s odporem k velkým myšlenkám – atributy malého emancipujícího se evropského národa, který dějiny spíše podstupuje, než tvoří“. Oslava života každodennosti, zachycena realisticky a s důrazem na sociální, humánní rozměr – to je to, co šlo Čechům vždy nejlépe. To dokazují zde umístěné obrazy jako je Venkovanka Václava Špály, Ponocný Josefa Lady či Převozník u Mánesa Pravoslava Kotíka, který se právě sociálním tématům významnou část své tvorby věnoval. Tyto prosté postavy v sobě nesou tichou důstojnost všednosti, kterou se mnoho českých umělců pokoušelo ve svých dílech vyzdvihnout.
Optimistický vstup českého umění do 20. století usměrnil architekt Mark Ther, když místnosti vdechl atmosféru „nóbl“ klasicistního vídeňského salónu s prvky pozdní geometrické secese – zlaté závěsy lemující celou místnost, zlaté řetězy, které jako by díla svou přítomností chránily a jež zároveň k obrazům vytvářejí pozoruhodný kontrast.
V takovémto jedinečném prostoru tak na sebe můžeme kromě již výše zmiňovaných, nechat působit díla Jana Zrzavého, Bohumíra Matala, Jindřicha Štýrského, Josefa Čapka, Karla Černého, Otakara Nejedlého, Vlastimila Beneše a Václava Radimského.
Autor: Barbora Langová / Telegraph Gallery
Foto: Matěj Doležel
