Právě je v Telegraph Gallery k vidění výstava Brave World. Národnostně pestrý výběr umělců spojuje ve Vídni sídlící Gregor Podnar Gallery – sám Gregor Podnar je autorem koncepce výstavy, kurátorem je Tevž Logar. Pestrá díla vedle sebe reprezentují kontrastní přístupy v materiálovém, ale i koncepčním chápání umělecké tvorby. Představujeme blíže pětici autorů, k níž patří Markéta Magidová, Robert Gabris, Primož Bizjak, Yuli Yamagata a Anne Neukamp.
Markéta Magidová (1984) studovala na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně v ateliéru reklamní fotografie (BcA.), na což navázala studiem na UMPRUM v oboru teorie a dějiny designu a nových médií (Mgr.) a na výtvarné fakultě Vysokého učení technického v Brně v ateliéru videa Jaspera Jamese Alvaera, Martina Zeta a Jiřího Ptáčka (MgA.). Momentálně žije a tvoří v Praze. Její jak tuzemské, tak zahraniční stáže se nesou v duchu intermediality. Má za sebou řadu samostatných i skupinových výstav a ve spolupráci s nakladatelstvím PositiF vydala tři autorské publikace: Překlepy a přehmaty (2015), Překlad (2013) a Domácí slovník (2013).
Markéta Magidová se nelimituje jedním uměleckým vyjádřením a svým vizuálním jazykem mluví ve všech uměleckých formách, které vždy doprovází silné konceptuální zaměření. Tělo – jednotlivec, společenská schémata, text jako prostředek, rodina a krize. To by mohla být snad nejzákladnější charakteristika doprovázející tvorbu Markéty Magidové. Na jedné straně intimní a lidskou stránku děl doprovází volání po řešení globálních a „velkých“ otázek.
Robert Gabris (1986) má za sebou bakalářský studijní program na Akademii múzických umění v Bratislavě (BcA.), kde se zabýval scénografií a kostýmní tvorbou. S oborem scénografie pokračoval i na Akademii výtvarných umění ve Vídni (MgA.), kde momentálně žije a pracuje. V roce 2021 se Robert Gabriš stal jedním z 5 laureátů-výherců Ceny Jindřicha Chalupeckého. Kromě kolektivní výstavy v Telegraph Gallery bylo možné tvorbu Roberta Gabrise zhlédnout na letošním pražském biennale Ve věci umění, kde společně s Ľubošem Kotlárem představili instalaci Sugar.
Jak o sobě sám Robert Gabris píše, zdrojem jeho umělecké tvorby je konfrontace jeho vlastní individuality se společenskými schématy. Umělec patřící k romské menšině svou tvorbou dává najevo boj proti společenským sítím, jejichž pojivo je rasismus. Pojem sítí, individuality a kolektivismu se odráží i v poslední již zmiňované Gabrisově instalaci Sugar, jejíž odhalení bylo doprovázeno performancí – odmítání spirituální roviny kolektivního těla střídá zkušenost v dané síti vztahů. Ačkoliv je autorova tvorba silně autobiografická, nejde o intimní vhled do umělcovy mysli, ale o jeho postavení v rámci zmiňované sociální sítě.
Yuli Yamagata (1989) studovala Univerzitě v São Paulu, kde se také narodila, nadále žije a tvoří. Hlavním oborem jejího studia byla socha. Od dob svých studiích vystavovala jak na celonárodní, tak na celosvětové úrovni. Yamagata ve svých dílech často kombinuje techniky, pohybuje se na poli malby, kresby, sochy a „wall work“, jak sama definuje poslední z užívaných způsobů tvorby. Její „wall work“ se zakládá na práci s textilními materiály.
Tvorba umělkyně se pohybuje na hranicích surrealismu, přechází do fantaskních krajin v mysli samotné autorky. Ve svých dílech přijímá Yamagata ideu lidského těla, nebrání se mysticismu a vlivům svého původu. Tělo, zdá se, je pro umělkyni silným motivem – jako by v jejich obrazech žilo svým vlastním životem a v rámci „nadreality“ odkazovala na své lidské kořeny. Tvorba Yuli Yamagaty je výrazná svou barevností, která vyvolává směs pocitů a může být spojována s odkazem fauvismu a expresionismu. Díky široké škále barev má tvorba umělkyně, zvláště potom v médiu kresby, až komiksovou estetiku.
Primož Bizjak (1976) je původem slovinský umělec, který nyní žije a tvoří ve španělském Madridu. Své studium absolvoval na benátské Akademii výtvarných umění, kterou pod vedením profesora Luigi Violy dokončil v roce 2005. Práce autora byly vystavovány v rámci samostatných i skupinových výstavách po celém světě, v roce 2011 přispěl svým dílem k 54. benátskému bienále současného umění.
Fotografie jsou primární technikou, kterou Primož Bizjak užívá. Snímky často ukazují na stopy lidské existence v prostoru. Díky Bizjakovi se ruina – pozůstatek lidské a kdysi aktuální tvorby – stává opět současným předmětem, současným uměleckým dílem. Bizjak tak ve své tvorbě nabourává principy časové chronologie, anachronicky pracuje s lidskými pozůstatky – s aktualizací odkazu. S časem pracuje umělec i po technické stránce, jeho nokturna vznikají za použití nadstandardně dlouhého expozičního času, který odhaluje skryté obrysy. Fotografie se tak více než jindy přibližuje obrazu, ve kterém jsou anachronicky uzavřené hodiny reality.
Anne Neukamp (1976) je německá výtvarná umělkyně narozená v Düsseldorfu. Studovala nejprve na hamburské Univerzitě užitých umění, následně působila jako hostující student düsseldorfské univerzity. Magisterský titul v oblasti krásných umění získala na drážďanské univerzitě, kde od roku 2020 působí na postu profesorky malby. Anne Neukamp žije a tvoří v Berlíně.
Malými detaily, které odkazují na předměty denního užívání, odkazuje Anne Neukamp zároveň na lidskou existenci. Jednoduchost námětu je podtržená samotnou jednoduchostí formy. Do velké míry tradiční médium – olej, akryl, tempera na plátně – a jemná škála barev nabízejí divákovi pocit bezpečí. „Velké“ globální otázky jsou posouvány do pozadí jemnou banalitou každodennosti. Někdy až do abstrakce přecházející dílo Anne Neukamp je výsledkem důsledné pozornosti autorky vůči vyjádření formy, linie a plochy.
Autor: Barbora Křížová / Telegraph Gallery
