Maja Babič Košir je sochařka, která vystudovala Akademii výtvarných umění a designu v Lublani a dále studovala na EINA University School of Design and Art v Barceloně. Své práce představila na mezinárodních výstavách a veletrzích, mimo jiné v MG+MSUM Ljubljana, Cukrarna, na ARCOmadrid, Art Brussels, Vienna Contemporary či Zurich Art Weekend. Ve své tvorbě pracuje se sochou, asambláží a prostorovou instalací a prostřednictvím nalezených a rodinných materiálů zkoumá paměť, absenci a osobní archiv. Skici, dopisy a objekty proměňuje v citlivé prostorové intervence, které propojují intuici s formální precizností a reflektují intimitu, ztrátu i emocionální stopy uložené v materiální kultuře.
Rozhovor vznikl u příležitosti rezidenčního pobytu Maji Babič Košir a Neveny Aleksovski v Telegraphu, který vyvrcholí společným Open Studiem 23 6 2026.
Ve své tvorbě často využíváš nalezené předměty, témata paměti a archivů. Jaký význam mají ve tvojí tvorbě rodinná historie, kolektivní paměť nebo paměť předmětů?
Svou uměleckou praxi bych mohla popsat jako živou autobiografii. To, co vytvářím, by se dalo nazvat také emocionálními památníky, protože čerpám z intimních rodinných příběhů a ze svého vlastního života. Ráda bych však zdůraznila, že příběh v mých instalacích není výhradně mým příběhem. Mluvím o lidskosti, vztazích, stárnutí, lásce a smrti, o univerzálních tématech historie i současnosti. Každý z nás má svůj vlastní příběh a já čerpám z toho, který je mi nejbližší. Různé předměty, které čerpám z rodinného archivu nebo sbírám z různých koutů světa, v sobě nesou intimní, společenské a nadčasové příběhy. Vracejí mě do minulosti a uklidňují duchy přítomnosti.
Během svého pobytu v Olomouci jsi na bleších trzích a v antikvariátech našla mnoho předmětů, nábytku, váz a zápisníků, se kterými v současné době pracujete. Co tě fascinuje na předmětech každodenní potřeby, které jsou často poškozené a na první pohled zdánlivě nepoužitelné? Jak navazuješ vztah k předmětům, které v sobě nenesou váš osobní příběh?
Předměty vnímám jako totemy, strážce příběhů. Jsou mnohem víc než jen předměty. Nesou v sobě vzpomínky, životy těch, kteří už tu nejsou, mnoho emocí, energii minulosti a zároveň možnost něčeho nového. Obvykle se jedná o zapomenuté osobní předměty, které se snažím prostřednictvím uměleckého zásahu proměnit, zachovat a zastavit v čase. Tyto předměty mě často vedou a navrhují nový příběh. Ráda pracuji se zbytky a s nepoužitelnými předměty. To je také můj princip, protože většinou recykluji a vyhýbám se nadměrné spotřebě. Hranice mezi mým a tvým se stírá, a právě proto je umění tak zajímavé a univerzální. Předměty jsou jako koření při vytváření nového příběhu. Vztah se naváže, jakmile si intuitivně vyberu nějaký předmět.
Výstava Dear Father, která se letos konala v galerii Trotoar v Záhřebu a v HAUNT v Berlíně, se zabývala postavou otce, rodinnými vztahy, dědictvím a pamětí. Jak pracujete s rodinným archivem a předměty, které patřily vašim rodičům?
Rodinný archiv byl mým výchozím bodem, když jsem se po deseti letech života v zahraničí vrátila do Slovinska. Vše začalo smrtí mého otce, s nímž jsem měla velmi komplikovaný vztah, nebo spíše – vlastně jsme žádný vztah neměli. Zanechal po sobě velký sklad plný nejrůznějších materiálů. Byl průmyslovým designérem a právě tyto materiály se staly výchozím bodem mé další umělecké tvorby. Z nich vznikla první díla ze série Love Letters, která jsem vytvořila z jeho materiálů. Tato díla se stala metaforou proměny našeho obtížného a komplikovaného vztahu. V průběhu tvůrčího procesu docházelo k tiché konfrontaci, odpoutání se a smíření. Zranitelnost je pro mě jednou z největších forem odvahy. Milostné dopisy byly zpočátku adresovány jemu a stále pokračují. Jedná se o celoživotní projekt. Sklad je stále plný věcí a dokud budou materiály k dispozici, budou z nich v multimediálních prostorových instalacích vznikat nové příběhy. Veterán Mercedes už čeká na to, až ho přivezou do galerie. Jak jsem již řekla, psaní milostných dopisů je nekonečný proces. Nyní je na řadě i moje matka. V předchozí instalaci Courage Mon Amour, která byla věnována právě jí, jsem mimo jiné přetvořila kuchyň z našeho rodinného domu a proměnila ji v novou podobu – v prostor, kde jsme jako rodina nikdy doopravdy nežili. Nyní přicházejí nové nápady, pracuji s obrovským archivem fotografií mé matky a společně vytváříme něco nového. Jedná se také o celoživotní projekt, jakýsi druh přípravy na nevyhnutelné. Prostřednictvím umění se snažím budovat a uchovávat lásku, protože nakonec je to jediná věc, která skutečně zůstává.
Svou práci často popisuješ jako nikdy nekončící proces. Jak bys to popsala v rámci své každodenní umělecké praxe?
Umění je živé. Pracuji intuitivně, s tím, co mám, a důvěřuji životu a tomu, co mi dává. Často se vrací tytéž prvky. Přeskupuji je a v rámci instalace je přetvářím do různých konfigurací. Dílo zůstává v neustálém procesu. Mění se, dokud neopustí ateliér. Pak ho nechám odejít a ono začne žít samostatně. Každé dílo otevírá cestu k tomu dalšímu. Zvláště mě zajímají prostorové a site-specific instalace, kde se příběh skutečně dovrší až v prostoru.
Ve své tvorbě se pohybuješ mezi různými médii, od kresby až po objektovou tvorbu. Je pro tebe v současné době některé z těchto médií obzvláště důležité nebo více v souladu s tvým způsobem uvažování?
Nejsem vázaná na konkrétní médium. Používám to, které je v daném okamžiku nejvhodnější pro příběh, který chci sdělit, nebo v závislosti na prostoru, ve kterém pracuji. Obvykle se řídím okolnostmi a nechávám materiál či médium, aby si mě samo našlo. Právě proto je umění tak úžasné, protože všechno je možné. Absolvovala jsem bakalářské a magisterské studium sochařství a poté jsem pokračovala ve studiu současné ilustrace v Barceloně. Během pobytu v zahraničí jsem pracovala převážně s kresbou, a to i kvůli praktickým podmínkám. Od té doby, co mám větší ateliér, se moje práce s prostorem a rozsáhlejšími instalacemi rozšířila. Používám také fotografii, zvuk, text a někdy i video. Ve skutečnosti nejde ani tak o médium, jako spíše o vnitřní prostor, ve kterém během tvůrčího procesu dochází k okamžiku souznění.
Do svých instalací často zařazuješ zvukové prvky. Proč je pro tebe důležité propojit zvuk s vizuální stránkou díla?
Zvuk a hudba jsou pro mě velmi důležité. Chci, aby mé instalace byly vnímány nejen očima, ale i tělem. Zvuk má zvláštní schopnost vytvářet atmosféru, vzpomínky a pocit přítomnosti. V mé tvorbě zvuk často vstupuje do dialogu s prostorem, světlem a materiály a stává se tak rovnocennou součástí instalace, nikoli pouhým doplňkem. Stejně důležité je pro mě i ticho, protože má svou vlastní přítomnost. Dříve jsem vždy pracovala při poslechu hlasité hudby, ale dnes často tvořím i v tichu, což je rovněž součástí tvůrčího procesu.
Tvoje spolupráce s Nevenou Aleksovski začala v roce 2022 projektem I dreamed there was an Island v Ravnikar Gallery Space. Po několika společných projektech nyní spolupracujete také jako rezidenční umělkyně v Telegraphu. Jak vaše spolupráce začala?
Jak Nevena, tak já spolupracujeme s Ravnikar Gallery Space. Ještě než jsme se osobně setkaly, obdivovala jsem její práci a její kresby na mě udělaly hluboký dojem. Seznámily jsme se díky naší práci. Galeristka Piera Ravnikar navrhla náš první společný projekt v rámci Ljubljana Art Weekend v roce 2022. Od samého začátku byla naše spolupráce velmi přirozená, lehká, plynulá a inspirativní. Naše způsoby práce jsou si velmi blízké. Obě jsme spontánní a intuitivní a naše tvůrčí postupy se snadno prolínají. V průběhu tohoto procesu se naše spolupráce vyvinula v přátelství a nakonec i v další společné projekty. Jedním z nejnovějších byla site-specific instalace ve spolupráci s Pedrem Maiou s názvem Letters from the South, která byla představena v Ravnikar Gallery Space na veletrhu ARCO Madrid. V rámci tohoto projektu jsme se zabývaly tématem Jugoslávské antifašistické ženské fronty (AFŽ) které je Neveně obzvláště blízké. Já jsem do projektu zahrnula příběh své babičky Mileny, která byla součástí tohoto hnutí, byla později uvězněna a mučena, ale zůstala věrná svým přesvědčením. Tento projekt byl jakousi poctou jí, ale také všem ženám, jejichž příběhy a formy odporu často předáváme z generace na generaci. V rámci rezidenčního pobytu v Telegraphu připravujeme novou společnou výstavu s názvem Olimpijada (Olympiad), která bude v říjnu představena ve Slovinsku.
Co pro tebe znamená vytváření společných projektů s Nevenou? Jak se navzájem ovlivňujete a jak vaši tvorbu ovlivňuje prostředí Olomouce?
Miluji práci ve dvojici. Spolupráce dvou lidí může být velmi krásná a opravdovým balzámem pro duši. Méně serióznosti, více hravosti a radosti a samozřejmě spousta společného času, cest, vernisáží, obtížných i krásných situací – společně to vše nabývá smyslu. S Nevenou se navzájem doplňujeme a inspirujeme, a co je nejdůležitější, dáváme si navzájem prostor. Důvěřujeme procesu a nesoustředíme se pouze na výsledek. Obě pracujeme souběžně na svých individuálních projektech a náš společný prostor je pro mě velmi cenný. Věřím v komunitu, spolupráci a sesterské pouto. Rezidence v Telegraphu je úžasný zážitek. Je to poprvé, co spolu trávíme tolik času, a je to opravdu luxus. V každodenním životě je těžké najít dostatek času na společnou tvorbu, ale tady jsme dostaly ideální prostor ve všech smyslech, který obvykle nemáme. Olomouc a Telegraph nám otevřely mnoho nových nápadů. Shromáždily jsme různé archivní materiály, otevřely nové cesty výzkumu a již vidíme směry pro budoucí projekty. Tato zkušenost je skutečně darem. Jsem velmi vděčná za vše v Telegraphu, za velkorysost tohoto prostoru a za všechny zúčastněné. Byl to neuvěřitelný zážitek.
