Magda Danel je ředitelka a šéfkurátorka Galerie Františka Drtikola Příbram. Dlouhodobě působí v oblasti současného umění, kulturního managementu a rozvoje veřejných kulturních institucí. V minulosti pracovala jako filmová producentka ve společnosti VICE Media, externě spolupracovala s Českou televizí, Správou Pražského hradu i řadou významných kulturních organizací, festivalů a umělců. Působila také jako ředitelka kulturní příspěvkové organizace Prahy 3 a obchodní ředitelka advokátní kanceláře Suchanová Mečl Legal.
Ve své práci se zaměřuje na vztah současného umění, veřejného prostoru a komunity, stejně jako možnosti galerie jako místa dialogu, vzdělávání a mezioborové spolupráce.
Do Galerie Františka Drtikola jste nastoupila jako ředitelka na začátku roku 2024. Pamatujete si první moment, kdy jste si v Příbrami řekla „tady se dá něco opravdu vybudovat“?
Já v životě hodně dávám na první intuici spojenou s místem. Buď je to láska na první pohled, nebo jdu dál. Budova galerie v Příbrami byla přesně tím prvním případem. Okamžitě jsem v ní viděla obrovský potenciál, i když mi bylo jasné, že cesta k jeho naplnění bude dlouhá. A právě na takové výzvy se bohužel chytám jako můra na světlo. Takže dojíždím z Prahy do Příbrami a ráda.
Galerie nese jméno Františka Drtikola, ale zároveň má ambici být současnou živou institucí. Jak se podle vás dá pracovat s tak silným historickým jménem, aniž by galerii uzavřelo do minulosti?
Galerie je pojmenována po umělci, jehož příběh není černobílý, který se nebál opustit jistoty, odejít do světa a po velkém úspěchu se vrátit ke svým kořenům – těm vnitřním i k místu, kde se narodil. Myslím, že současné umění potřebuje úplně stejnou odvahu. Název galerie proto nevnímám jako připomínku minulosti, ale jako výzvu překračovat vlastní hranice a nebát se jít ke kořenům.
Právě to podle mě dnešním galeriím často chybí. Místo hledání podstaty příliš snadno podléhají trendům a snaze být atraktivní. Ale to je nelehké téma.
V rozhovoru pro Art2Friends mluvíte o tom, že výstavní plán městské galerie musí myslet na široké publikum, komunitní funkci i turistickou atraktivitu. Kde je pro vás hranice mezi otevřeností a programovým kompromisem?
Programový kompromis nastává ve chvíli, kdy instituce začne měnit samotný obsah programu jen proto, aby zvýšila návštěvnost, uspokojila politické zadání, sponzory nebo aktuální poptávku publika. Jinými slovy, když výběr umělců přestane vycházet z kurátorské koncepce a začne být řízen především marketingem. Taková práce by pro mě neměla vůbec smysl.
Otevřenost znamená, že galerie usiluje o to, aby byla přístupná různým skupinám návštěvníků. Hledá různé formy interpretace, edukace a komunikace, aniž by snižovala nároky na obsah. Otevřenost se týká především způsobu zprostředkování, nikoli kvality umění.
Pak už je tady jen vkus a cit šéfkurátora. Právě ten rozhoduje, kde ještě mluvíme o umění a kde už ne. Každý máme tuto hranici nastavenou jinak, a proto se galerie od sebe liší. A myslím, že je to dobře. Každá veřejná galerijní instituce či privátní galerie si postupně vytváří své publikum.
U komerčních galerií do toho vstupuje trh a osobní preference galeristy, což je přirozené neregulované prostředí, které mě v mnohém inspiruje. Všechno mě to baví sledovat a celou tuto diverzitu vítám. Pozoruji bohužel taky dost nenávisti a hejtů, které rozdílné přístupy vnímají jako problém. Já jsem došla do bodu, kdy tuto rozmanitost perspektiv a zdrojů naopak vítám.
Ne všechno je pro mě. Ale ráda se nechávám překvapit něčím tam, kde bych to vůbec nečekala. A právě takové okamžiky bývají často ty nejsilnější.
Jak vlastně dnes skládáte dramaturgii galerie?
V oblasti současného umění pracuji 20 let. Základní princip, který v mé práci hledám, je prostý. Hledám především poctivost umělce vůči vlastní práci. Zajímá mě nekompromisní přístup, pravdivost obsahu i formy. Divák by měl mít možnost najít si vlastní interpretaci. Dramaturgii výstavního plánu skládám na základě mnoha kritérií, která postupem času vyhodnocuji. U sólových výstav nechávám často volbu kurátora na umělci, u tematických skupinových výstav hledám kurátora, který dané téma ve své práci dlouhodobě sleduje a rozvíjí.
Jako ředitelka hospodařím s veřejnými prostředky městské galerie, takže mým prvním kritériem je příbramské publikum, kterému jsem se během dvou a půl let svého působení snažila porozumět a dostatečně citlivě reagovat na jeho potřeby a očekávání, ovšem bez výše zmíněných programových kompromisů. Povedlo se nám násobně rozšířit návštěvnost o lokální i nelokální publikum, což jsem si v prvních letech svého působení v Příbrami kladla za cíl. V některých svých ambicích jsem musela šlápnout na brzdu, jinde zase přidat plyn. Kdybych vedla soukromou galerii, moje dramaturgie by byla mnohem úžeji profilovaná.
Těch kritérií je ale celá řada, řídit malou galerijní příspěvkovou organizaci je nelehký úkol. Díky výbornému týmu zaměstnanců, externistů a lidí, kteří galerii dlouhodobě podporují, v neposlední řadě politiků na radnici i v opozici, se to zatím daří. V Příbrami mám tu výhodu, že navazuji na silnou tradici městské galerie, do které jsou lidé zvyklí chodit a která má ve městě svou důležitost, to není samozřejmostí.
Daří se vám oslovovat více zahraničních či tuzemských kurátorů?
Na to jsme zatím ještě dostatečně nedozráli, rozhodně je to ale náš cíl. Bude trvat několik let, než si budeme moci dovolit zvát více zahraničních kurátorů a zároveň českým nabídnout odpovídající podmínky. Jednou, maximálně dvakrát ročně si mohu dovolit externí kurátory a snažím se jim nabídnout důstojné podmínky, ovšem nemohu si dovolit nadstandard ve srovnání s jinými českými institucemi. A tady začíná začarovaný kruh.
Naše výstavy mají plochu téměř 600 m². To je obrovský prostor, který vyžaduje měsíce intenzivní práce na každé z výstav. Jenže práce kurátorů je u nás dlouhodobě finančně podhodnocená. Jsou proto nuceni přijímat větší množství zakázek, a tak rozsáhlým projektům často nemohou věnovat tolik času, kolik by si zasloužily.
Proto také existují velmi rozdílné představy o tom, co vlastně práce kurátora znamená. Někdo je přítomen od prvního návrhu až po poslední detail instalace, jiný napíše text a přijede až na vernisáž. Obojí je legitimní. Já preferuji první přístup – kurátory, kteří jsou partnerem galerie i umělce po celou dobu přípravy. Zatím jim ale neumím nabídnout podmínky, které by jim umožnily této práci věnovat tolik energie, kolik si zaslouží. Přemýšlím o tom, jak tuto situaci změnit, v tomto ohledu je české prostředí nemocné a nekonkurenceschopné vůči zahraničním galeriím.
Ve zmíněném rozhovoru jste také mluvila o cyklu výstav, jehož ústředním tématem je dětství. Pokračujete v něm i letos nebo příští rok?
Letos jsme si od tématu dětství dali pauzu. Tématem byl prostor a místo. Příští rok otevřeme téma smrti, které s dětstvím velmi úzce souvisí. Vlastně na něj přirozeně navážeme.
Výstava Dědičná zvířena (2025), právě z výše zmíněného cyklu, Libuše Niklové a Petra Nikla ukázala, že galerie může být přístupná dětem i dospělým, a přitom neztratit uměleckou váhu. Změnila vám tahle zkušenost přemýšlení o tom, komu je galerie určena?
Městská galerie má být podle mě už z principu otevřena všem generacím. Už jako malá holka jsem tento přístup znala ze zahraničních galerií, a právě tam jsem si našla svůj celoživotní vztah k současnému umění. Na všechny naše výstavy chodí pravidelně žáci a studenti mateřských, základních, středních i vysokých škol. Myslím, že česká společnost si vůči výtvarnému umění nese určitý dluh. Se školou se za mého dětství chodilo do divadla, na koncerty nebo do kina, ale galerie zůstávaly spíše stranou.
Výstavou Dědičná zvířena jsem chtěla společně s naší edukační platformou STUDIO GFDP otevřít galerii dětem i jejich rodičům obsahem i formou, které samy o sobě představovaly generační návaznost a výměnu. Tvorba Libuše Niklové byla silně ovlivněna jejím tehdy malým synem Petrem Niklem, stejně jako je tvorba Petra Nikla ovlivněna jeho maminkou. Tato vztahovost byla návštěvníkům výstavy velkou inspirací stejně jako její třináctiletý autistický kurátor Daniel Bouška. Byl to výjimečný výstavní projekt, který odstartoval činnost Studia GFDP, které dnes nabízí více než 200 doprovodných programů výstav ročně nejen pro mládež.
Nabízíme dětem a studentům zkušenost s galerií jako místem, kde se nemusí bát klást otázky a hledat vlastní odpovědi. Naši lektoři dětem vždy říkají, že žádná odpověď na otázku, co v díle vidí, není špatná. Chceme v nich probouzet chuť číst umění po svém, vést s ním dialog a rozvíjet kritické i abstraktní myšlení. V tomto smyslu vnímám galerii jako bezpečný a kultivovaný prostor pro každého, i v případě kontroverzního obsahu, který se dětem nebojíme ukázat.
Minulý rok na podzim jste uvedla také výstavu Taji Spasskové Matter of Absence. Její práce se objevila také v Telegraph Gallery v rámci výstavy Napojení (2023) a na jejím Open studiu během rezidenčního pobytu. Čím vás její tvorba přesvědčila pro samostatnou výstavu v Příbrami?
Osobně mám velmi blízko ke kresbě. Nahota papíru a tužky se mnou hýbe jako máloco.
Kresby Taji Spasskové jsou pro mě téměř zjevením. Ztělesňují téma, které mě dlouhodobě fascinuje napříč hudbou, filmem i výtvarným uměním – prostor, místo, hmota, prázdno, zvuk a ticho.
Dlouho jsem se věnovala managementu nové (současné vážné) hudby, později i dramaturgii, kde pro mě byli naprosto zásadní autoři jako Morton Feldman nebo Kaija Saariaho, stejně jako Samuel Beckett v literatuře. Taja Spassková je pro mě jednou z nejvýraznějších umělkyň své generace pracující s těmito tématy, která v její tvorbě nacházím v mimořádně silné podobě.
S Tajou jsme výstavu připravovaly rok a půl. Během těchto příprav jsme ji navštívili s naším týmem i v Telegraph Gallery během její rezidence, která byla pro vznik výstavy velmi důležitá stejně jako zápůjčka jejího díla ze Sbírky Roberta Runtáka. Spolupráci s Telegraph Gallery vždy vítám a těším se na další.
V roce 2028 by se v Galerii Františka Drtikola měla objevit výstava Marka Thera. Jeho práce často vytváří celé prostředí, skoro filmovou situaci. Co vás na něm jako ředitelku a kurátorku zajímá právě v kontextu Příbrami?
Film je jednou z mých velkých vášní. Fascinuje mě práce kamery s prostorem a zvukem. Právě filmová práce s prostorem podle mě zásadně ovlivňuje emoční paměť několika posledních generací.
Mark Ther tyto aspekty ve své tvorbě uplatňuje. Jeho instalace, proměna prostoru, práce s pamětí místa a reflexí – to všechno mě dlouhodobě zajímá. Moc se těším na to, co vytvoří právě v GFDP. Půjde o instalaci ve třech křídlech galerie, tedy jde o náročný projekt, který vyžaduje delší čas na přípravu a bude realizován v roce 2028.
Mark Ther dokáže pracovat s pamětí, stylizací, podivností i tabuizovanými tématy velmi přesně, ale zároveň divácky silně. Přemýšlíte u jeho budoucí výstavy spíš nad tím, co přinese do prostoru galerie, nebo co může galerie a město přinést jeho práci?
Právě tato vzájemná dynamika mě zajímá.
Práce s místem a prostorem je pro mě u každé výstavy zásadní. S Markem Therem a kurátorem Mirou Macíkem jsme teprve na začátku. Při své poslední návštěvě strávil Mark celý den v galerii, ve městě i na Svaté Hoře. Nakonec si z příbramského antiku odvezl domů velkého keramického bažanta. Tak věřím, že jsme na správné cestě.
Telegraph Gallery i Galerie Františka Drtikola jsou mimo pražské centrum, ale obě se snaží přivádět výrazné současné umění k publiku, které nemusí být jen odborné. Vnímáte dnes mezi regionálními institucemi větší potřebu spolupráce a vzájemného sledování?
Určitě. Sama pocházím z regionu, narodila jsem se a vyrůstala v Třinci. Region vnímám jako nesmírně důležitou součást mapy současného umění.
Často mám pocit, že právě v regionech si současné umění hledá cestu k lidem přirozeněji než v Praze. Praha nabízí obrovské množství kulturních příležitostí, ale jejich množství nemusí vždy odpovídat kvalitě, kterou hledám.
Myslím, že regionální galerie by spolu měly mnohem víc mluvit, sdílet zkušenosti i odvahu pouštět se do projektů, které by samy realizovaly jen obtížně. V tom vidím velký potenciál.
Zároveň vnímám jednu zásadní věc. Moje děti už nevnímají region jako něco zásadně jiného než rodnou Prahu. Jsou Evropany a dobrá galerie je pro ně rovnocenným místem inspirace v Olomouci, Londýně, Příbrami, Paříži, České Skalici, Miláně, Broumově či jinde.
Když se díváte na program, který připravujete na další roky, co je pro vás největší výzva: finance, čas, prostor, publikum, nebo udržení vlastní energie?
Čas a důvěra publika a zřizovatele.
Abych v Příbrami dokázala dotáhnout projekty, které vyžadují roky intenzivní práce a kontinuitu, potřebuji obojí. Ať už budeme mluvit o obnově kulturní památky, ve které galerie sídlí, nebo o významných výstavních projektech, vždy půjde především o důvěru lidí.
Všechno ostatní se dá získat mnohem snadněji. Důvěra je pro mě základ. Na té vždy stavím a musí být vzájemná. Když chybí, je čas jít dál. To platí stejně v práci jako v osobním životě.
A na závěr, na které výstavy se můžou návštěvníci v nejbližší době těšit?
Na konci září zahájíme výstavu INVENTURA, která představí devadesátá léta sběratele Karla Babíčka výběrem z jeho sbírky Behémót. Spolupráce se sběratelem, galeristou a kurátorem Miroslavem Jiřelem a sběratelem a kurátorem Karlem Babíčkem je projekt, který mi přináší velkou dávku devadesátkové energie. Nepůjde o kunsthistorickou definici této dekády, ale spíše o emoční mapu sbírky Behémót.
Na konci letošního roku nás čeká výstava Roberta V. Nováka. Robert je mimo jiné také sběratelem a všichni jsme v očekávání na jeho velké téma koule.
Na jaře pak otevřeme sólovou výstavu NAMORa, Romana Výborného.
Na všechny tyto výstavy se v galerii těšíme tak moc, že věřím, že naše energie a nadšení budou dostatečně nakažlivé a přivedou do Galerie Františka Drtikola i ty, kteří ji dodnes nenavštívili. Děkuji za otázky a vidíme se v Telegraphu nebo v Příbrami.
