Laurentiu Zbircea (*2000) je rumunský malíř a představitel Klužské školy, jejíž předchozí generace se v posledních deseti letech již pevně etablovala na poli evropské a v některých případech i světové malby. Umělcova tvorba se vyznačuje surrealistickým a neoexpresivním charakterem; jeho praxe zkoumá lidské smysly jako cesty k paměti, identitě a introspekci, se zvláštním zaměřením na čich, který považuje za zásadní pro instinkt, přitažlivost a samotný život. Jeho obrazy, inspirované osobní zkušeností, emocemi, vztahy, tělem, paradoxy, současnými problémy a myšlenkou existence, zkoumají průnik instinktu a vědomí a jejich vliv na lidskou zkušenost. Prostřednictvím malby a tvorby obrazů transformuje prožité zkušenosti do vizuálních narativů, v nichž lidská postava často funguje jako alter ego zkoumající zranitelnost, paměť a emocionální napětí.
Rozhovor vznikl u příležitosti jeho rezidenčního pobytu v Telegraphu, který zakončí Open Studiem 26 8 2026.
Vaše obrazy jsou technicky nekonvenční a složené z mnoha vrstev. Divák musí obrazy déle pozorovat a nacházet další vrstvy a detaily malby, aby objevil všechny detaily. Plánujete tyto složité kompozice dopředu nebo vznikají spontánně během malování?
Ano, moje práce se skládají z mnoha vrstev. Je to něco instinktivního, co vzniká během samotného malování. Někdy mám dílo předem promyšlené, mám koncept, představu, možná i určité barvy v hlavě, ale nikdy to není úplně záměrné.
Jakmile začnu malovat, věci přicházejí přirozeně a intuitivně. Je to skoro, jako bych maloval nevědomě, aniž bych si úplně uvědomoval, co dělám. Ty překrývající se plochy často vznikají právě proto, že při malování se všechno děje současně.
Díla skládám skoro jako koláže. Takže ano, svým způsobem je to záměrné, ale zároveň v jiném smyslu vůbec ne.
Vaše tvorba je popisována jako osobitá zpověď, která zkoumá jungovské kolektivní nevědomí – tedy Jungovu představu, že všichni lidé sdílejí vrozené archetypální vzorce, které se mohou projevovat podobnými symboly, obrazy a motivy. Kde je pro vás hranice mezi vašimi čistě osobními vzpomínkami a tímto hlubokým, společným lidským nevědomím?
V jádru se zabývám tématy, myšlenkami a pocity, které všichni prožíváme. Moje interpretace může být mnohem osobnější, protože se k těmto věcem často vztahuji jako k něčemu osobnímu. Ve skutečnosti ale nejsou jen osobní. Všichni tyto věci prožíváme.
Na vašich obrazech se objevují postavy, které působí fantasticky, ale zároveň zlověstně povědomě. Například cestovatel v klobouku, kterého pronásleduje stín, nebo muž, z jehož srdce roste rudý strom. Zachycují tyto postavy a situace konkrétní osobní zkušenosti z vašeho života nebo fungují spíše jako obecnější symboly?
Používám hodně symbolů, které jsou spojené s postavami a figurami, se kterými pracuji. Neřekl bych ale, že je nutné brát je úplně vážně. Myslím, že by se ani neměly vykládat příliš doslovně, protože slouží především k tomu, abych skrze ně mluvil o vlastní zkušenosti. Jsou pro mě určitým prostředníkem, který umožňuje propojit se s osobnějšími prožitky.
Důležitější je pro mě temná postava. Znamená pro mě hodně – představuje spojení mezi nevědomím a vědomím, jakési alter ego. Nemám ale žádný opakující se vzorec ani pevně daný soubor motivů, které bych považoval za zásadní a od kterých bych se nikdy nevzdaloval. Vždycky se to nějak vrací k myšlence symbolu.
Každá postava má v sobě něco atypického, vlastní směr, identitu a vlastní příběh. Nakonec se ale všechny tyto postavy nějak vracejí ke mně. Všechny jsou určitým způsobem autoportréty. Maluji především to, co v danou chvíli cítím, a také to, jak tomu, co právě prožívám, rozumím nebo co o tom dokážu pojmenovat.
Záměrně pracujete s kulturními klišé a symboly, jako jsou pyramidy, velbloudi nebo oči mimozemšťanů z popkultury. Proč vás baví brát tyto všeobecně známé symboly a míchat je s vaším vlastním světem fantazie?
Neřekl bych, že pyramidy, velbloudi nebo jakékoli jiné kulturní motivy či vizuální prvky, které se v mé práci objevují, pro mě představují nějaké dlouhodobě důležité symboly. Vůbec ne. Jsou to jednoduše inspirace, které přicházejí a zase mizí.
Jsou období, kdy mě některá témata oslovují víc a cítím potřebu se jim věnovat. Neexistují ale nutně určité motivy nebo vizuální prvky, ke kterým bych se stále vracel proto, že pro mě mají nějaký konkrétní význam. Tyto věci pro mě nejsou až tak důležité.
Každé dílo je jiné. Každé má jiný kontext, jiné místo a jinou myšlenku. Jediné skutečně důležité symboly, které se v mé práci objevují opakovaně, jsou temná postava, spermie jako motiv života a smrti, sféry a autoportréty.
Ve vaší technice je vidět silný kontrast (dichotomie). Spojujete grafické linky s divokou, smyslnou barevností. Je pro vás malování spíše o hledání řádu pomocí linek nebo o svobodě a chaosu v barvách?
Pro mě práce, ať už jde o malbu nebo kresbu, není způsobem, jak něco napravovat, ani nutně způsobem, jak se od něčeho osvobodit. Je to především možnost úplně se odpojit.
Je to pro mě trochu jako skládání puzzle. Vím, že určité části musí zapadnout dohromady, a mám představu, co by mohlo následovat, ale během celého procesu zároveň zůstává určitá nejistota. Nejdůležitější je pro mě jednoduše pracovat, nechat věci plynout a ztratit se v samotném procesu.
Nemám rád přílišnou přesnost v detailech. Potřebuji ve své práci vidět něco jako kontrolovanou katastrofu, určitou harmonii mezi jednoduchým a komplexním.
Vaše dílo v sobě spojuje vlivy surrealismu, neoexpresionismu i primitivismu. Přesto váš vizuální vesmír drží pevně pohromadě. Jak byste sám popsal ty hlavní vnitřní zákony, kterými se vaše obrazy řídí?
Myslím, že to, co dělám, je kombinací všeho možného, různých věcí. Je nemožné přijít s něčím úplně novým. Když ale přemýšlím o své vlastní práci, všechno je nějak propojené a drží pohromadě jednoduše díky instinktu tvořit.
Často se na svá díla dívám a říkám si: dobře, vypadají od sebe hodně odlišně. A pak jsou období, kdy se na ně podívám a řeknu si: vlastně je vidět, že vycházejí ze stejného místa, ze stejného světa, ze stejného způsobu práce.
Nemyslím si, že by na tuhle otázku někdy existovala konkrétní odpověď. Nevím. Věci se prostě dějí instinktivně.
Patříte k nejmladší generaci Klužské školy, která je v Evropě velmi uznávaná. Cítíte kvůli tomu nějaký tlak nebo naopak hrdost? Jak toto zázemí ovlivňuje váš styl?
Cítím blízkost ke Klužské škole a můžu říct jen to, že mě motivuje. Když vidím, že je něco takového možné, motivuje mě to ještě víc. Není v tom žádná hrdost ani tlak.
Teď jste v Olomouci na rezidenci v Telegraphu. Promítá se tato změna prostředí – jiné město, jiné světlo a nový ateliér – do děl, která tady momentálně malujete? Co pro vás tento čas v Olomouci znamená?
Upřímně řečeno, změna prostředí mou práci tolik neovlivňuje. Není to nutně něco, co by souviselo s mou praxí. Toto období tady v Olomouci, během rezidenčního pobytu v Telegraphu, bylo pro mě velmi produktivní, protože mi umožňuje pracovat co nejvíce, a to je pro mě velmi důležité. Momentálně jsem ve velmi produktivním období, což mě velmi těší a je pro mě jako umělce nesmírně naplňující. Moc se mi tu líbí. Jsem rád, že tu můžu být. Je to skvělá příležitost a jsem velmi vděčný, že jsem součástí této rezidence. Celkově je to naprosto skvělá zkušenost.
