Výstava Osmdesátky: Signál IV, kterou můžete v Telegraph Gallery navštívit do 20. března, mapuje umělecké projevy 80. let. Tou dobou se ty nejzásadnější umělecké počiny odehrávaly mimo oficiální scénu. Vizuální jazyk vybraných autorů reagoval na společenské tlaky i globální impulzy a formovaly se nové přístupy k médiu obrazu, objektu i performanci. Prostřednictvím článků o konkrétních dílech a autorech chceme přiblížit také atmosféru a kulturní kontext této doby.
Květa Válová (1922–1998) je zásadní postava české malby druhé poloviny 20. století a hlavní představitelka Nové figurace. Krátce se věnovala strukturální malbě, ale od té se brzy odvrátila a přiklonila se figuře. Většinu svého života prožila se sestrou Jitkou v Kladně v dělnickém prostředí, které mělo vliv na tvorbu obou umělkyň. Sestry si byly velice blízké jak v osobním, tak v uměleckém životě a obě studovaly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Emila Filly. Od roku 1958 se díla sester začala objevovat na výstavách umělecké skupiny Trasa. Květa Válová se také zúčastnila několika desítek kolektivních a samostatných výstav. Poslední velká souhrnná výstava se konala v roce 2000 ve Veletržním paláci Národní galerie, které se bohužel umělkyně již nedožila.
Na výstavě Signál IV: Osmdesátky se od Květy Válové objevuje dílo Čekání (1986). Dílu dominují dvě mohutné lidské postavy muže a ženy pravděpodobně z dělnické třídy. Žena má před ústy umístěné dlaně, což symbolizuje strach či dokonce zděšení, kdežto mužská postava má statický odosobnělý výraz s patrným nezájmem nebo rezignací. Obě figury vyjadřují silný psychologický podtext doby, ve které oba zobrazovaní žili – tedy strach z možných změn, které nemusí dopadnout dle očekávání (žena) a ztráta naděje na lepší budoucnost (muž).
Barevná paleta obrazu je tlumená s podtónem šedé a modré barvy, které podtrhávají odcizení postav nejen od sebe, ale od samostatné podstaty lidství. V kontextu soudobé společnosti lze dílo vnímat jako jakousi stagnaci v nefunkčním politickém systému, který pomalu dospěl k rozpadu. Melancholický nádech obrazu odkazuje i na křehkost lidské existence, která je umocněná nejistotou doby, ve které obraz vznikl a ve které postavy čekají na to, jak se společnost bude vyvíjet.
