Ve dnech 20. – 26. května 2022 budou mít návštěvníci Telegraphu příležitost navštívit výstavu Tomáš Roubal: 5G, která naráží na aktuální problém přesunu jedince do online prostředí. Tento krátkodobý výstavní projekt nyní zaujme své místo v Telegraph kině.
Lze Vás považovat za univerzálního umělce, který se věnuje různorodým výtvarným technikám. Není možné si nevšimnout, že je to právě práce na trojrozměrných objektech a na sochách, která ve Vaší tvorbě dominuje nad ostatním. Proč jste se rozhodl upřednostnit právě tuto cestu a jak jste se k ní dostal?
Byl to vlastně přirozený vývoj. Na škole jsem se věnoval hlavně kresbě a grafice, ale po absolvování školy jsem nevlastnil ani grafický lis, natož vlastní ateliér. To vedlo k tomu, že jsem začal dělat velkoformátové nástěnné malby. Časem jsem si našel studio a začal pracovat na různých věcech: kresbě, tetování do králičí kůže, malbě, sítotisku, ale třeba i autorské knize. Ale první sochy vznikly až v roce 2014 na výstavu Worstseller, která byla součástí cyklu výstav “Start up” v Galerii hlavního města Prahy. Tematicky se tahle výstava týkala sexismu v reklamě. Fakt mě bavily ty absurdní kompozice plné obnažených žen (většinou jen určité části ženského těla) v kombinaci s nabízenými produkty, nevkusným grafickým zpracováním a stupidními reklamními slogany typu “Přeřízneme vše”. Chtěl jsem na tuto bizarní záležitost upozornit. Tehdy byl tento typ reklamy zcela běžný, nacházela se všude a lidé už ji ani nevnímali. Napadlo mě, že bych mohl zmíněné téma zasadit do jiného kontextu – převést jej do trojrozměrných kompozic. Říkal jsem si, že když tuto tématiku divák uvidí vymodelovanou, tak se nad ní třeba zamyslí a dojde mu, čím je neustále obklopován. Vymodeloval jsem pouze nosnou část reklamy, tedy figuru a produkt. Vznikly absurdní výstupy zbavené všech reklamních efektů. Monochromní, černé, bez křiklavé barevnosti. Reklamní slogan jsem změnil v název sochy. Toto byla má první sochařská práce. Byl jsem z toho tehdy velmi nadšený, otevřely se mi zcela nové možnosti vyjádření. Od té doby už jsem u trojrozměrné tvorby zůstal a plošné věci tvořím spíše okrajově.
Vaše tvorba je z velké části reakcí na negativní mechanismy moderního světa. Na základě čeho si vybíráte témata pro svou práci?
Většinou jde o věci, které mě osobně štvou a mám potřebu se k nim vyjádřit, nějakým způsobem je okomentovat. V minulosti to byla například migrační krize, bytová otázka, problematika Airbnb a tak dále. Momentálně mě nejvíce zajímají věci týkající se závislosti na mobilních telefonech a našeho života on-line a cítím, že u tohoto tématu ještě chvíli zůstanu. Má mi to stále co nabídnout, stalo se to prostě běžnou součástí našeho života. Je tam všechno. Mé nejnovější práce tedy navazují na sochy, které budou k vidění v Telegraphu, ale v budoucnu bych rád změnil měřítko a začal pracovat alespoň v životní velikosti. Aktuálně spíš experimentuji s technologickými metodami, které mi umožňuje svařování a hledám další možnosti kombinace kovu s jinými materiály. Vlastně celá moje tvorba se dost odvíjí od toho, jakou technologii mám zrovna k dispozici. Vše se učím sám, a to nevyhnutelně vede k různým, pro mě zajímavým, chybám a technologickým omylům, které pak ve své tvorbě cíleně používám. Chyba se jednoduše stala součástí mé práce.
Jak již bylo řečeno, při své tvorbě využíváte rozmanité materiály a techniky zpracování. Osobně mě zaujal zejména ruční 3D tisk kovu. Mohl byste čtenářům proces vzniku takového objektu přiblížit?
Jde o identický postup jako například u běžných 3D tiskáren, jen v tomto případě jsem tiskárnou já sám a místo plastu se vrství kov. Koncepčně je to vlastně protest proti této zrychlené době, kdy člověk neustále řeší množství věci najednou a nezbývá prostor na to se zastavit. 3D tiskárny mají urychlit výrobní proces, zvýšit výrobu. Naproti tomu je paradoxně moje technika tisku velice zdlouhavá a samozřejmě dosti neekonomická, vytisknout velký objekt mi trvá stovky hodin strávených ve svařovací kukle a respirátoru. Výsledek je překvapivě velmi organický a celý proces připomíná vosí hnízda. Baví mě ten postup počínající železnou rudou, vysokou pecí, železem, svářecím drátem, svářečkou a končící organickým objektem. Celý tento ryze průmyslový počin přináší opět něco přírodního.
Máte za sebou bohatou výstavní minulost jak u nás, tak v zahraničí. Tentokrát budete vystavovat takříkajíc doma, na rodné Hané, neboť jste rodákem z Prostějova. Jaké z toho máte pocity?
Těším se.
Co návštěvníkům Telegraphu expozice 5G přinese?
To neumím říct. Asi to bude jako vždy a se vším. Někoho to osloví, někoho to třeba zklame. Každopádně koho zajímá ne zcela tradiční práce s kovem a socha, tak by mohl odejít spokojen.
Tomáš Roubal (*1982) je absolventem Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě. Věnuje se sochařské tvorbě, malbě, kresbě a autorské knize. Svými pracemi reaguje na aktuální problémy ve společnosti, které zpracovává vizuálně srozumitelným a jednoduchým rukopisem. Napříč jeho tvorbou rezonují témata pracovního vyhoření a falešné iluze člověka v prostředí internetu a sociálních sítí. Využívá pří tom specifické materiály a techniky – například ruční trojrozměrný tisk kovu. Jde o pomalý proces, vymezující se vůči dnešní uspěchané době. Jeho díla bývají protkána nedokonalostí, která se stává tvůrčím záměrem.
