Rozhovor s Anne Neukamp

12 1 2023

Rozhovor vznikl při příležitosti skupinové výstavy Brave World v Telegraph Gallery. Kurátorem výstavy je Tevž Logar a autorem koncepce Gregor Podnar. Rozhovory s autory vedla historička umění Barbora Kundračíková, působící na Katedře dějin umění Univerzity Palackého a v Muzeu umění Olomouc-SEFO.

 

neukamp

 

Jedním z prvků vaší práce, který mi připadá zajímavý, je neustálá změna spektra a pozornosti – stavíte proti sobě makro a mikro pohled, celek a detail, plochost obrazu a malířskou kvalitu a naopak. Zakládá se podle vás současná vizualita na neustálém proměňování a opětovném ustavování zorného pole?

Ten důležitý pojem je zde pozornost. Nejen, že musíme neustále přepínat mezi různými obrazovými formáty a obsahy, ale dnešní technologie nám umožňují, aby se vše odehrávalo vizuálně v ten samý moment a navíc na té samé úrovni. Obrazy tak musí přirozeně bojovat o naši pozornost.

 

Stejně jako ostatní umělci, kteří se na výstavě podílí, také vy se soustředíte na konkrétní médium – na to nejklasičtější ze všech, malbu. Co pro vás znamená? Co si o ní myslíte a jak s ní pracujete?

Malba má svou vlastní temporalitu, diametrálně odlišnou od světa současných obrazů. U nich jde o rychlost a efektivitu, z velké části je produkují masmédia. V tomto ohledu by bylo možné o malbě, kvůli její pomalosti, smyslovosti a specifickým materiálním podmínkám, uvažovat jako o přežitku. V tom vidím úskalí s ní spojené, ale zároveň její sílu. Obrazy současné vizuální komunikace využívají analogie ke klasickým tématům malby, jako je vztah abstrakce a reprezentace, rozložení obrazových prostorů, naznačení trojrozměrnosti a podobně. Přesto ale mají úplně jinou povahu, a to mi přijde zajímavé. Když vymodeluji 3D objekt, například klíč, který často používám, je to něco úplně jiného, než když bych jej namalovala podle skutečného hmotného klíče, kterým můžu odemknout dveře. Digitální obraz klíče je jen pravděpodobný, a fyzický i mentální prostor, který by měl odemykat, je čistá projekce, téměř až absurdita. 

 

Pokud se nemýlím, zásadní roli zde hraje iluze. Iluze jako ta nejpřirozenější cesta k poznání, pochopení, identifikaci a komunikaci. Ale také ke zmatení. Mám pocit, jako by vám šlo právě o to. 

Díky tomu, jak jsme si zvykli se na věci dívat, je právě prvek iluze tím, co nutí naše oko uvěřit i naprosto nelogickým situacím: namalovaný stín se nám může jevit jako skutečný prvek v prostoru, i na místech, kde by to bylo nemožné. Ve svých obrazech stíny často používám tímto pokrouceným způsobem. Prvkům, které jsou obvykle ploché, dávám náznaky hloubky, a naopak trojrozměrné věci někdy vyobrazuji jako plochy. Ráda si pohrávám s vizuálními klamy a pocitem zmatku, který vzbuzují. Jde mi o to, udržet pohled diváka v pohybu, narušovat vizuální návyky a kódy, se kterými dnešní obrazy operují. 

 

Často pracujete s vizuálními atributy a charakteristikami našeho každodenního života a používáte je jako ikony. Předměty zároveň fungují jako jakési uzlové body naší paměti. Zajímáte se o sociální a politické aspekty umění? 

Můj přístup k této obraznosti je spíše fenomenologický než politicky či sociálně motivovaný. Umění má vždy sociální nebo politický rozměr, ten ale podle mě spočívá především v tom, že se nenechá žádným společenským nebo politickým sdělením svázat. Věřím v jeho subverzivní potenciál. 

 

Dalo by se očekávat, že nejistota, kterou v divákovi vzbuzujete, je určitým odrazem vaší vlastní nejistoty – ale v dobrém slova smyslu. Co to pro vás znamená? Jde o metaforu nebo nějaký kód? A existuje vlastně „správné čtení“  vaší práce?

Ne, žádné „správné čtení“ neexistuje. V závěru vlastně nejde o žádné poselství, které by si měl divák odnést. Jde mi o to podnítit stav kontemplace ukrytý kdesi v meziprostoru. Najít místo, kde se věci mohou potenciálně překlopit jakýmkoliv směrem, právě to mě zajímá. Pracuji s detaily domnělých předmětů abych se přiblížila situaci, kdy se jasně rozpoznatelné posouvá až k absurdní nejistotě. Divák je aktivní, ptá se, pozoruje. 

 

To mě přivádí k možné nebo záměrné emocionální reakci – jakési dezorientaci, která ve mně vyvolává melancholii nebo dokonce nostalgii. Je to reflexe vaší osobní zkušenosti? Vím, že jste studovala v Drážďanech jen zhruba deset let po sjednocení Německa.

Nejsem si jistá, jestli je to nostalgie. Vždycky existuje několik způsobů, jak se na věci dívat, i když se zdají být zcela jednoznačné. Během svého působení v Drážďanech jsem se občas setkávala s tím, že i když jsme mluvili stejným jazykem, styl komunikace se lišil. Spoustu věcí bylo tehdy možné přečíst jen mezi řádky. Díky tomu mi došlo, jak systém, ať už socialistický, kapitalistický, nebo jakýkoliv jiný, ovlivňuje to, jak mezi sebou komunikujeme. A že systém, ve kterém žijeme a považujeme jej za samozřejmý, se může náhle změnit.

 

 

Anne Neukamp (*1976) je německá výtvarná umělkyně narozená v Düsseldorfu. Studovala nejprve na hamburské Univerzitě užitých umění, následně působila jako hostující student düsseldorfské univerzity. Magisterský titul v oblasti krásných umění získala na drážďanské univerzitě, kde od roku 2020 působí na postu profesorky malby. Anne Neukamp žije a tvoří v Berlíně. Malými detaily, které odkazují na předměty denního užívání, odkazuje Anne Neukamp zároveň na lidskou existenci. Jednoduchost námětu je podtržená samotnou jednoduchostí formy. Do velké míry tradiční médium – olej, akryl, tempera na plátně – a jemná škála barev nabízejí divákovi pocit bezpečí. „Velké“ globální otázky jsou posouvány do pozadí jemnou banalitou každodennosti. Někdy až do abstrakce přecházející dílo Anne Neukamp je výsledkem důsledné pozornosti autorky vůči vyjádření formy, linie a plochy.

 

Autor rozhovoru: Barbora Kundračíková

Autor textu o umělci: Barbora Křížová

Portrétní foto: Nora Heinisch

Foto instalace: Matěj Doležel

Další články