Ve svojí tvorbě se věnujete tématům péče, traumatu, kolektivní paměti a identity. Jakou dostáváte od diváků odezvu, a které reakce se vás dotýkají nejvíc?
Reakce, které dostávám, jsou často intimní a emotivní. Lidé mi říkají, že moje práce v nich něco probudila, oživila paměť a pocity, které nedokázali vyjádřit slovy. Nejvíce se mě dotýká, když diváci v mojí tvorbě rozpoznávají své vlastní zkušenosti, hlavně ty, které se týkají mateřství. Hodně matek za mnou přišlo a děkovalo mi za to, že je konečně někdo vidí a mluví za ně. Je to pro mě připomínka toho, že osobní zkušenost může být i kolektivní a že sdílení zranitelnosti lidi spojuje.
Ve svém projektu Recollections Like Threads, Woven Through Time používáte techniky jako je tkaní, stříhání nebo kopírování. Čím jsou vám bližší, než třeba tradiční kresba nebo malba, a jak si vybíráte materiály, se kterými pracujete?
Techniky, jako je stříhání nebo tkaní, odrážejí mé chápání paměti a identity. Nejsou lineární ani uhlazené, ale vrstevnaté, roztříštěné a proměnlivé. V díle Recollections Like Threads, Woven Through Time (Vzpomínky jako nitě, tkané časem, pozn. překl.) odráží proces tvorby mou snahu oživit společné vzpomínky s rodinou a přáteli. Je to způsob, jakým vznikají moje nové projekty – na začátku stojí nějaká konceptuální nebo emocionální otázka a materiály přicházejí jako odpověď na ni.
Tkaní pro mě často symbolizuje spojení, zatímco odstranění nebo deformace vyjadřují absenci a ztrátu. Vracím se k papíru, inkoustu a tkané látce, protože v sobě nesou intimitu domova a každodenního života. Chci, aby akt tvorby byl stejně tak fyzicky a emocionálně angažovaný jako samotná témata, aby proces a materiál byly neoddělitelné od významu.
Ve svojí práci se často zabýváte tématem ambivalence – zkoumáte paralelní existenci protichůdných emocí a myšlenek v jediném okamžiku. Kdy jste tuto ambivalenci v rámci svojí tvorby pocítila nejvíce?
Když vznikala performance Who is Taking Care of the Caregiver? (Kdo pečuje o ty, kteří pečují? pozn. překl.), která vychází přímo z mojí vlastní zkušenosti s mateřstvím. Už psaní konceptu by mi bylo nepříjemné, cítila jsem se odhalená, a styděla jsem se přiznat si, jak náročná a vyčerpávající může péče o druhé být. A postupně, jak performance získávala nějaký tvar a seznam neviditelných úkolů, které tolik matek důvěrně zná, stále rostl, začala jsem se cítit silná. Pojmenovat to, co obvykle zůstává skryté, u ostatních matek vyvolalo velkou odezvu. A to napětí mezi studem a silou, mezi mlčením a přiznáním, nezmizelo, ani když jsem dílo poprvé uvedla před diváky. Zůstalo ve mně, a já se učím s ním žít. Beru to jako součást svojí práce – přijmout ten vnitřní rozpor, aniž bych cítila potřebu ho nějak řešit.
Projekt Reimagining Memories vznikl analýzou fotografií vašich bývalých partnerů. Jaký význam pro vás mělo zpracovat tyto vzpomínky pomocí kopírky?
Vytvářet kopie pro mě znamenalo jak získávat určitý odstup, tak si i jiné věci znovu připomínat, což mi umožnilo své vzpomínky zpracovat. Projekt jsem začala jako sbírku fotografií mužů, kteří ovlivnili můj život, ale s tím, jak jsem fotky začala stříhat, různě vylepšovat a skládat, vzniklo něco úplně nového, co už se tolik netýkalo konkrétních osob, ale připomínalo krajiny emocí. Kopírka fotky zploštila a zkreslila, což odráželo účinky času a emocí, a soukromá historie se změnila v něco křehkého, neuchopitelného a otevřeného novým interpretacím.
V Telegraph Gallery jste u příležitosti vernisáže umělkyně Lucie Tallové uvedla performance s názvem Who is Taking Care of the Caregiver?, kterou jste už před chvílí zmínila. Co bylo prvotním impulzem k jejímu vzniku?
Ten impulz přišel v období, kdy mi moji přátelé neustále říkali, že bych se o sebe měla víc starat, ale já už nevěděla, co to vlastně znamená. Po letech pečování a mateřství, nočního vstávání, emocionální odpovědnosti za druhé a neustálém odkládání svých vlastních potřeb na poslední místo jsem se sama sebe začala ptát – a kdo se postará o mě?
Zpočátku mi tato otázka připadala osobní, ale když jsem o vznikajícím projektu mluvila s ostatními matkami, uvědomila jsem si, jak široký ohlas toto téma má. Všechny si v sobě neseme to stejné mlčení, jen v různých verzích. Toto zjištění se stalo základem pro moji performance, kde jsem propojila svou životní zkušenost se široce sdílenou realitou, které ale nikdo nedává dostatečnou pozornost, ačkoliv je naléhavá a nelze ji skrývat. V dnešní době je péče o druhé stále podceňovaná a genderovaná, vyhoření bereme jako něco normálního a vyčerpání považujeme za osobní selhání, ne za strukturální problém. Proto jsem cítila velkou potřebu toto téma přinést do veřejného prostoru. Tato performance je jak nějakou osobní satisfakcí, tak i veřejnou výzvou k tomu, aby už péče nebyla neviditelnou prací.
Zmíněnou performance jste poprvé uvedla na vaší samostatné výstavě Caution M/other v Berlíně, která se věnovala tématům mateřství a péče. Čím je tato performance v rámci celé výstavy odlišná?
Zatímco ostatní díla v rámci projektu Caution M/other zkoumala péči prostřednictvím participace, textu a objektů, při této performance je v centru pozornosti tělo matky. Diváci se stávají její přímou součástí jako svědci, kteří poslouchají a prožívají napětí. Snažila jsem se zprostředkovat tu psychickou zátěž, která je spojená s péčí. Diváci se můžou zaměřit na různé prvky – mluvené slovo, psaný text nebo na šaty, které se mění podle toho, kdy a z jakého úhlu se na ně podíváte. Je to mnohovrstevnatý, dezorientující a pohlcující zážitek, ve kterém se odráží ta neustálá potřeba něco řešit a dávat pozor, která je nedílnou součástí mateřství.
Při performance na sobě máte šaty s pásky v rudé barvě. Má pro vás tato barva nějaký hlubší význam?
Ano, červená nikdy není neutrální. Odkazuje na krev, porod, bolest, nebezpečí, ale je také spojována s láskou. Byla to ta nejlepší volba, abych vyjádřila ambivalenci mezi obětováním se a něhou.
Pocházíte ze Slovinska, ale od roku 2012 žijete v Berlíně. Jaký vliv měla migrace na vaši identitu a tvorbu? Změnil váš život v Německu způsob, jakým tvoříte?
Když jsem se přestěhovala do Berlína, změnilo se i to, jak vnímám sama sebe. Musela jsem stále znovu a znovu přehodnocovat svoji identitu umělkyně, matky, ženy… Žít v jiné kultuře mi pomohlo uvědomit si své vlastní dědictví, to, čemu věřím, rodinnou historii, což byly věci, které jsem nikdy předtím nezpochybňovala. Odstup mi umožnil jasněji vidět určité vzorce v oblasti genderových rolí, výchovy, studu. To všechno ovlivnilo jak obsah, tak formu mojí práce.
Jaký projekt nebo téma vás do příštích let láká? Plánujete i výstavy mimo Slovinsko či Berlín?
Ráda bych více odhalila svůj osobní příběh a propojila ho s širšími strukturálními tématy, stejně jako jsem to udělala v případě Who is Taking Care of the Caregiver?. Jasně se ukázalo, že péči lze považovat za způsob myšlení, práce a soužití s ostatními.
V poslední době se zabývám otázkou, jak můžeme péči vnímat svými smysly, třeba prostřednictvím vůně, gest nebo textur, a jak to ovlivňuje náš vztah k prostoru. Zkoumám to, čemu říkám „topologie péče“ – jak se pečování přenáší mezi lidmi, zanechává stopy a vytváří kolem nás neviditelné architektury. Chtěla bych vytvářet díla, která jsou nejen vidět, ale také cítit na těle, ve vzduchu, v tichu mezi gesty.
Moje nadcházející výstavy budou pokračovat v prozkoumávání těchto směrů. V příštím roce mám naplánováno několik výstav v Německu a Slovinsku, ale ještě letos v září pojedu do bulharské Varny, kde představím Who is Taking Care of the Caregiver? v rámci třetího ročníku Fóra pro současné vizuální umění BUNA. Těším se, že budu moct sdílet své dílo v novém kontextu a prohloubit diskusi o péči, tělesnosti a často přehlížených složitých aspektech mateřství.
