Nedávno instalovaná výstava Napojení je již k vidění a to do 28. března roku 2024. Telegraph vám, čtenářům, tímto článkem nyní nabízí průvodce po stopách několika umělců, kteří se na výstavě nacházejí.
Při vstupu do galerijního prostoru nás kromě rafinované architektury a úvodního slova k instalaci upoutá vitrína, nesoucí název Venušin koš. Na citátu od Karla Sezemského vystavená podmořská houba, která je z hlediska gramatiky biologie samostatnou říší – nepatří ani mezi rostliny, ani mezi živočichy, ačkoli nese znaky obojího. Je tudíž jakousi paralelou pro vztah mezi těmito dvěma říšemi – stejně jako výstava Napojení, která přemosťuje a propojuje říše vědomí a nevědomí. Onen citát Sezemského již prozrazuje hlavní téma instalace, kterým je především zvýšená citlivost – ať už vůči krásám vnějšího světa, nebo dimenzím světa vnitřního, a schopnost odpojit se od vlastní vůle, záměru i autocenzury, v zájmu zachycení transpersonálních procesů.
V průvodcovském podání se nám nabízí prostor formátu, který Telegraph již zažil při instalaci Signal III, nicméně oproti minulému provedení je architektura galerie provzdušněna a obohacena o průhledy mezi jednotlivými místnostmi. Nynější rozvržení galerie koresponduje s komnatami lidského vědomí a nutí nás vstupovat do oněch pomyslných pokojů či místností s vlastní poetikou a motivy. Některé z těchto místností nejsou průchozí, musíme se proto vrátit a nechat zvědavost, aby nás vedla jinou cestou. Co se celkové estetiky týče, architekt Mark Ther dal instalaci základní barvu slonové kosti, která nás diváky přesouvá v čase do doby komunistického režimu v Československu, kdy se někteří z umělců Napojení již pohybovali v uměleckém prostoru. Tato hojně užitá barva nás podvědomě pojí se strohostí a restrikcemi, které udávaly kánon výstavám v minulém století a odpojuje nás tak od přítomnosti a vrhá do časů již dávno nepřítomných. Některým by mohlo barevné řešení modrých, červených i žlutých hran panelů připomínat styl Bauhaus, který kladl důkaz na propojování architektury s uměním a jejich symbiózu. Možným příkladem této symbiózy je centrální altán tvořící jádro celého prostoru… a jelikož je ústředním tématem tvorba Karla Malicha, nese právě jeho díla. Je třeba zmínit, že osobní interpretace návštěvníků výstavy se mohou díky převládající abstrakci a netradiční koncepci prostoru lišit, nicméně doporučení rozjímání v každém pokoji zvlášť a připuštění jeho intimity nemůžeme opomenout.
Vstupní místnost, mimo již zmíněný Venušin Koš, obsahuje díla Anny Šimkové, která své obrazy nedatuje, nepodepisuje a jak sama říká, nechává je ve svém vlastním bezčasí. Tento přístup, kdy se pozorovatel nemůže upoutat na žádný konkrétní údaj, může být pro mnohé zneklidňující, ovšem poddání se tomuto bezčasí může sloužit v jistém slova smyslu jako osvobození a úvod do výstavy, plné volných myšlenkových proudů, meditací a spirituálních jevů.
V prostoru, který můžeme otevřít návštěvou následujícího pokoje, nás ohromí monumentálnost velkoplošných kreseb Jiřího Kornatovského. Dominantou je bez pochyby dílo Meditace archetypem, jehož význam a motiv je otevřen každému individuu. Může na nás zapůsobit jistá cykličnost díla, nebo i jeho těžkost – můžeme si v něm zpřítomnit tíživou situaci, kterou nikdo z návštěvníků nebude vnímat stejným způsobem.
S postupem do následujícího prostoru nás ona tíživost v přítomnosti Jana Híska neopouští. Můžeme spatřit sérii Tesknoty, kterou Jan Hísek namaloval v souvislosti s melancholií po smrti jeho matky, obraz nesoucí název Strach, připomínající možnou bránu či trhlinu, ať už v čase, prostoru nebo lidském nitru. V opozici k těmto dílům jsou kresby Orlíkův les a Dva kluci na jezu.
Ve stejném směru naše kroky vedou k tvorbě umělkyně a fotografky Taji Spasskové, původem z Běloruska. Finální podoba jejích děl vzniká přes metody meditace a zpracovává sociální i spirituální témata. Spatřujeme kresby Jádro, Plnost a Růst. Různorodá citlivost návštěvníků si může dosavadní prostory spojovat, nebo vnímat odděleně, nicméně předešlý pocit psychické těžkosti nás mnohdy k růstu nabádá.
Ve finální místnosti tohoto okruhu pozorujeme zasklené kresby na stole od Alžběty Krňanské, která se ve své tvorbě dotýká témat ženské citlivosti, propojení každodennosti s vnitřním světem lidské duše a často užívá i ornamentů. Tyto kresby mohou připomínat předměty i emoce širokého spektra – od pohárů a váz až po úkazy tornáda, kosmických procesů a mnoho dalšího. Kresby na stole obklopují panely, na kterých jsou rozmístěny barevné série od Marcely Vorlíčkové, grafičky a webové designérky. Tvary jejích kreseb doplňují široké spektrum Krňanské o přírodní aspekty něžných struktur a zároveň nám dávají signál, že cesta může vést i jinudy. Skrze mezery mezi panely vidíme z dálky díla ostatních umělců, leč nedá se jimi projít a tak naše kroky směřují k místu, kde jsme začali.
Prosvětlený prostor okolo Vycházkové hole z Bukovky od Jany Kasalové, která do svých děl zahrnuje techniky arteterapie a kartografie, obklopují i její další kresby. Kupříkladu Napojení, které zároveň poutá naši pozornost i mimo galerii, jelikož se stalo tváří celé výstavy, nebo série Terra Mirabilis, z latiny přeloženo jako země zázraků.
Již zde lze pozorovat onen altán s obrazy Karla Malicha, který v nás může probudit touhu na chvíli se zastavit a zároveň jít dál – symbol jakéhosi výchozího bodu k dalším umělcům. Atriem tohoto křížového půdorysu s altánem jsou kresby Inge Koskové, zobrazující černé tahy tužkou na bílém papíře – plynoucí proudy, vyjadřující abstraktně zpracované procesy přírody nebo energie vlastního těla. Mimo ně pozorujeme i její kresby křížové klenby, jakožto základního prvku sakrální architektury. V levém křídle od altánu u sakrálních témat zůstáváme spolu s kresbami velkého formátu od Dagmar Havlíčkové. Vliv náboženství v umění spatříme zejména při pohledu vzhůru – řeč je o kresbě připevněné ke stropu galerie. Ta volně navazuje na architektonické prvky svatých staveb svým kruhovým provedením a my se můžeme ptát, zda jde o okulus chrámů nebo snad symbol osvícení.
Za altánem nalezneme dva protipóly – velkoplošné kresby a menší díla s textovým doplňkem od ikonické malířky undergroundu 70. let, Margity Titlové Ylovsky. Ta v sérii Kresby ve tmě užila netradiční metody, kdy se v prostředí zatemněného pražského klubu ROXY nechala unášet proudy intuice a vytvořila tak tato emotivní díla. Tento intuitivní proces spočíval zejména ve volbě barev, kdy si umělkyně předchystala tmavé podklady a barvy poté bez vizuálního vodítka náhodně nanášela.
Zde máme další volbu, zda se vydat dál do místnosti s jediným vchodem a zároveň východem, nebo se ubírat směrem zpět. Pokud bychom pokračovali hlouběji, naskytla by se nám podívaná na kresby Přemysla Martince, umělce silně inspirovaného surrealismem, který ve svých dílech dává na odiv zoomorfní a naturální tvary, jež ovšem nic konkrétního nevyjadřují – je to jen naše zdání. Za touto přírodní iluzí nás udeří frenetičnost děl Josefa Duchana, který spíše zaznamenává než tvoří. A to neustále. Absorbuje vše, co okolo sebe zpozoruje, bez ohledu na místo, ať už se jedná o ateliér či kinosál… a divákovi tak tyto kresby mohou připomínat ruch dnešního světa, konstantní zahlcení informacemi, jenž se nám zdají téměř identické i když je každá z nich stále jiná.
Při výstupu z tohoto chrámu ruchu již kráčíme do pomalu blížícího se konce instalace skrze sekvence dynamických děl Tomáše Lampara. Ačkoli některé kresby mohou mnohdy působit dojmem psychedelického tranzu, menší akvarely umístěné na stole mysl klidní a zároveň otevírají. U Petra Nikla – obklopeni světlem prosvítajícím z prostorných oken – naše kroky končí, kresby nám připomínají pozvolné dozvuky energií, zasazené do bílého prostoru papíru. Nastává odpojení.
