Alžběta Krňanská je česká umělkyně, působící i na zahraniční scéně, především v Řecku, kde střídavě žije a vystavuje svá díla plná aktuálních témat jako jsou genderové role, každodennosti našeho světa, kontrasty soukromého a veřejného života a další. Její kariéra začala na divadelní katedře AMU, kde se věnovala scénografii, dramaturgii a performance, pokračovala studiem malby na UMPRUM, během kterého čerpala zkušenosti například od Justina Fitzpatricka a také v ateliéru Christophera Ruckaberleho a Marii Schumacher. Motivy jejích abstraktních děl jsou spojené s typografií, jasným a rychlým vyjádřením, instalacemi v prostoru a inspiraci čerpá především z objektů běžného užití, řecké architektury a v neposlední řadě i z mateřského pohledu na naši dobu. Její práce se objevily v renomované řecké galerii The Breeder Gallery, MISC AThens, American Institute of Greece, dále na Wroclaw Drawing Triennale, Prague Art Week či ve SPIKE magazinu. Od listopadu pobývá na rezidenci v Telegraphu a my se zeptali na několik otázek.
Sebedefinice umělce, který přikládá velkou váhu proměnlivosti a neustálému vývoji, může být obtížná. Přesto se ale zeptám, jaká role se ve vašem uměleckém životě vyjímá a co je základem této kreativní identity?
Za mě osobně to mimo jiné souvisí s mateřstvím, které je vlastně jednou velkou proměnou. Člověk se musí neustále adaptovat, přizpůsobovat novým věcem a situacím, a tak je to momentálně i s mou prací. Jinak dále posouvat sám sebe a své limity, učit se nové věci a experimentovat – to je pro mě důležité jak osobnostně, tak i v mé tvorbě a takto mě to momentálně naplňuje.
Ve vaší tvorbě se především objevují témata genderu, feminismu, každodenního užití objektů a střeženého soukromí… Můžete nám k těmto tématům povědět více?
Dokud se tato témata člověka osobně netýkají, tak nad nimi moc nepřemýšlí. Pro mě jsou v této fázi mého života, a také tvorby, velmi aktuální a osobní. Feminismus vnímám jako důležitou součást veřejné debaty. Bohužel není jednoduše definovatelný a má mnoho podob. Není to o tom se vyhraňovat vůči mužům, ale dosáhnout rovnocenných příležitostí a rozhodně mít právo rozhodovat o svém těle. Téma bezpečí a nějakých hranic/bariér se pojí jak s mateřstvím, tak se stavem světa a společnosti, ve které žijeme. Tyto bariéry pozoruji jak v reálném, tak i v online světě, a snažím se je porovnávat. Samozřejmě když se žena stane matkou, tak tento pocit ochrany a bezpečí je ještě více intenzivní. A svět, který pro své děti chceme, musíme společně nějak utvářet.
Máte pocit, že se časem vaše názory na tyto problematiky mění? A odvíjejí se od této změny i vaše užité techniky?
Určitě. Člověk se neustále vyvíjí a redefinuje své názory na spoustu věcí. Více vnímám určité nuance ve společnosti v pohledu na gender, mateřství, roli ženy atd. Přestože se bavíme o těchto tématech poměrně otevřeně, implementovat je do reálného života každého z nás je velmi náročný úkol. Technika se kterou pracuji, vytváří na plátně vrstvy, které divák může postupně odkrývat. Takže na stejný obraz lze nahlížet různými způsoby a pokaždé vidět trochu něco jiného. V závěru jde jen o úhel pohledu, jak obsahově, tak formálně... literally...
Když jsem sledovala vizuální vývoj vašich obrazů, mám pocit, že je v nich znatelný rozdíl. Například série z roku 2020 Twentytwenty je plná křehkosti, světlých barev a celkově na mě působí velice něžně. V porovnání s posledními díly Too hot to think a Unexpected encounters, která oplývají spíš hlubším designem, temnějšími barvami a složitostí. Reflektuje tato změna něco? Třeba naléhavost vašich běžných námětů?
Od roku 2020 do současnosti se stalo tolik věcí a mám pocit, že od té doby se svět začal propadat do tmy. Jedna hrůzostrašná událost střídá druhou, takže se od toho určitě nějakým způsobem odráží i má tvorba... Zároveň to hodně propisuje takový "current state" mého osobního života, který si v posledních letech prochází různými fázemi. S většími časovými možnostmi se i více a intenzivněji zabývám určitými tématy.
Žijete střídavě v Česku a Řecku, kde i zároveň často vystavujete. Mohla byste přiblížit některé rozdíly, ať už v uměleckých scénách, nebo v celkové atmosféře těchto dvou zemí?
V Řecku vnímám, že je všechno tak nějak jednodušší. Člověk dostane nápad a je poměrně reálné jej zrealizovat, ať už jde o prostor, nebo podporu dalších umělců, kurátorů. S finanční stránkou je to náročnější. Sběratelé tam sice jsou, ale není jich mnoho a jsou napojeni vesměs na galerijní systém, což je u nás spíše naopak. V Česku je stále jednodušší fungovat jako sólo umělec, bez galerijní reprezentace. Jinak mi samotná scéna přijde taková více optimističtější a otevřenější, u nás je to trochu depka...
Dominující problematikou ve vašich dílech je pojetí feminní energie a ženského těla, na které společnost nahlíží s časem různě. Máte třeba oblíbené autorky věnující se podobným tématům? A nacházíte v nich nějakou doplňující inspiraci?
Mám řadu oblíbených umělkyň, které s podobnými tématy pracují. Nedávno jsem třeba viděla v Londýně výstavu umělkyně Sarah Lucas, která vystavovala skvělé objekty tvořené z textilních nohou propletených židlemi v podpatcích, to mě hodně bavilo. Pak třeba Louise Bourgeois nebo Isabelle Albuquerque, která pracuje se ženskou sexualitou.
Pracujete velmi často s textilií, včelím voskem, kovem a mnoha dalšími materiály a technikami. Jaký nástroj či postup se teď ve vaší tvrobě uplatňuje nejvíce? Máte popřípadě nové objevy v těchto technikách?
Kombinuji přírodní materiály, textil a poslední roky jsem práci doplnila o digitální tisk. Obecně se ale materiály snažím redukovat a tříbit si, s jakými má vážně smysl nadále pracovat. Textilu jsem se věnovala dlouhou dobu před malbou samotnou, takže jeho propojení s malbou je spíš takovým logickým krokem. Zároveň mě baví znovuobjevovat a experimentovat s tradičními řemeslnými technikami jako je textil, práce s kovem, nebo pletaření a propojovat je s novými technologiemi.
Můžete nám popsat technický proces vznikání vašich děl?
Vzhledem k tomu, že poměrně často cestuji, jsem si práci uzpůsobila tak, abych mohla vždy jednotlivé fáze připravovat, i když zrovna nejsem v ateliéru. Takže nějakou část mohu dělat na počítači odkudkoliv a další pak už přesunout do ateliéru. Základem je poměrně složitě konstruovaný textilní podklad, který sešívám z jednotlivých malých kousků a ten pak teprve napínám a začínám na něj malovat. Je to tedy náročné jak na zručnost, tak časově, ale takto mi to vyhovuje a zároveň dává prostor k většímu přemýšlení nad jednotlivými díly.
Jak hodnotíte svůj rezidenční pobyt v Telegraphu, ať už po kreativní nebo subjektivní stránce?
Rezidenci jsem si vážně užila. Je to skvělý prostor s veškerým potřebným zázemím na velmi profesionální úrovni. Člověk se může naplno věnovat práci a je tu skvělý tým lidí. Já zde připravovala nové obrazy, z nichž některé budou vystaveny v humpolecké galerii 8smička v březnu roku 2024.
Trochu tradičnější, ovšem neméně důležitá otázka se týká vašich nadcházejících projektů. Plánujete se nadále věnovat malbě, instalacím a práci s kovem, nebo chcete experimentovat s jinými médii? Popřípadě jaká témata jsou do budoucna pro vás důležitá?
Během rezidence jsem vytvořila mimo díla samotná také řadu kreseb, návrhů a poznámek na vznik dalších obrazů. Dále se chci také věnovat tvorbě objektů z recyklovaných auto kapot, které vznikají souběžně s obrazy od roku 2020. Od nového roku se budu více více zaměřovat na sólo projekty, takže určitě vzniknou i zajímavé instalace.
