Jak ses dostal ke kurátorství? Co považuješ za zlomový moment své kariéry?
Současné živé umění mě přitahovalo odjakživa. Na úplném začátku je to i vliv mých rodičů. Můj otec měl rád umění a měl sběratelské spády, i když poměrně konzervativní. Ačkoliv jsem absolvoval tradiční obor dějin umění v Olomouci, v praxi jsem skončil u současného umění. Kurátorství vnímám jako tvůrčí práci, která mi dovoluje pracovat svobodněji a vstupovat do kontaktu se spoustou zajímavých lidí. Zlomové momenty vždy souvisely s konkrétními lidmi, které jsem na své cestě za kurátorstvím potkal. Díky nim jsem mohl realizovat velké výstavní projekty v důležitých institucích (Fundamenty & Sedimenty, Geometrův zlý sen, Ivan Pinkava: Remains, Motýlí efekt? / The Butterfly Effect?, Jehla v kupce sena, Mezipaměť / Cache ad.), nebo vydat rozsáhlejší knižní projekty (Inverzní romantika, SPECTRUM).
Již dvě dekády se snažíš na poli českého umění obhajovat médium malby. Jakou má dnes toto médium pozici na výtvarné scéně?
Dnes je malířství zpět na scéně a nikdo se tomu nediví. Zažil jsem doby, kdy se malba pohřbívala jako regresivní a neperspektivní médium a ten, kdo maloval, se vystavoval posměškům těch, kteří konstruovali „evoluční“ vývoj současného umění přeci jenom trochu zrychleněji a nepatřičně, jak se dnes koneckonců ukazuje. Začátky mého kurátorství jsou spojeny s obhajobou současného obrazu a jeho právem na existenci v každé další nastupující umělecké generaci. Jedním z klíčových projektů v tomto směru byla pro mě výstava RESETTING / Jiné cesty k věcnosti, realizovaná díky pochopení a vstřícnosti Karla Srpa v pražské Městské knihovně (GHMP) a ve spolupráci s Petrem Malinou na rozhraní let 2007–2008.
Co podle tebe ovlivnilo, že je malba opět ve středu zájmu a jaký si myslíš, že na to mohla mít vliv tvoje kontinuální práce?
Návrat zájmu o malbu můžeme vnímat prostřednictvím dvou základních hledisek – lokálního a globálního, přičemž ale tato hlediska nelze od sebe oddělovat, neboť se v důsledku podmiňují. Začneme-li lokálním, pak v návratu malby hrála roli historická situace postkomunistického bloku zemí střední a východní Evropy, které nejprve odvrhly své tradiční umělecké postupy v prospěch nových médií, aby posléze, po opadnutí „revolučního“ opojení ze společenských a politických změn, začaly znovuobjevovat výrazové prostředky své vlastní kulturní identity, jinak, aktualizovaně, různě. Markantní byl tento vývoj především v prostředí bývalé NDR, Polska, Rumunska a u nás. V globálním měřítku, tj. v povědomí o kulturní identitě střední a východní Evropy, nás všechny zmíněné země předběhly. Proč tomu tak je, to je na delší výklad. Tuto situaci vystřídala etapa postkolonialismu, která se nás zdánlivě příliš netýká, vztáhneme-li si však toto téma k hegemonii bývalého Sovětského svazu vůči ČSSR, pak se tu otevírá pro umění velké vztahové pole, do kterého se však nikomu nechce. Moje kurátorská práce, alespoň doufám, přispěla a přispívá k tomu, aby se pro nové nezatracovalo staré. Aby se umění nevnímalo striktně vývojově a také, aby se udržel rozměr přirozené lidské vnímavosti a citlivosti, která je nám zcizována různými mechanismy a ideologiemi obsaženými v modelech tržní, post-mediální a post-informační společnosti. Právo na to malovat má každá nastupující generace. A každá následující generace to bude dělat do jisté míry jinak i obdobně… Patrně se tu jedná o konstantní potřebu reprodukovat a sdílet určité zkušenostní principy, pro které je nejvhodnějším jazykovým systémem dorozumění právě obraz a malířské médium. Někdo obraz nepotřebuje, někdo si bez něj umění neumí představit. Je to podobné jako s poezií.
Po osmi letech skončil provoz Galerie Vyšehrad, jaká pro tebe byla tato pracovní etapa a které zde realizované projekty ti nejvíce utkvěly v paměti?
Pražská Galerie Vyšehrad byla ojedinělá příležitost vytvářet dlouhodobě nezávislou výstavní dramaturgii. Jako kurátor této výstavní síně jsem tu za osm let zrealizoval přes padesát autorských výstav. Výstavní koncepce se zaměřovala na současný obraz, jak ho pojímají autorské generace narozené v 70., 80. a 90. letech. Vedle etablovaných autorů, jakými jsou Daniel Pitín, Ladislava Gažiová, Josef Bolf, Veronika Holcová, Daniel Hanzlík, Adam Štech, Lubomír Typlt, Jana Farmanová, Robert Šalanda, Adéla Janská, Marek Meduna nebo Zbyněk Sedlecký, tu byli představeni tehdy spíše začínající autoři, např. Vladimír Véla, Jan Poupě, Dana Sahánková, Jakub Janovský, Adéla Součková, Jakub Sýkora, Monika Žáková, Ester Knapová, ale také i vyloženě start-upoví autoři, mezi které patřili například Argišt Alaverdyan, Marta Zechová, Jiří Marek, Radka Bodzewicz, Annemari Vardanyan nebo Jakub Čuška.
Jaké byly důvody uzavření galerie a co si o celé situaci myslíš?
Galerie Vyšehrad se zavřela čistě z rozhodnutí nového ředitele NKP Vyšehrad, do jehož rozvojové koncepce Vyšehradu, alespoň podle jeho vlastních slov, se galerie nehodila. Padl také argument, že prostor strážní věže nad Vltavou, kde galerie sídlila, je nutné stavebně opravit. Na otázku, proč by tam poté galerie nemohla ve stávajícím provozu pokračovat, jsem nedostal uspokojující odpověď. Navíc se ještě těsně před uzavřením objevila v galerii viditelně zafinancovaná vánoční výstava Aleny Ladové, což považuji vzhledem k předcházející výstavní koncepci jako necitlivý krok nebo schválnost. Jaký bude mít prostor po rekonstrukci provozní náplň a status visí ve vzduchu. Ale třeba je všechno úplně jinak a rozuzlení bude překvapivé… Mně už je to jedno.
Působil jsi také jako odborný asistent v ateliéru Kresby Jiřího Petrboka. Jaké to je na jednu stranu pracovat s „hotovými“ umělci a na druhou se studenty, jejichž práce je teprve ve vývoji?
V ateliéru Kresby na pražské AVU jsem jako odborný asistent působil v letech 2011–2018. Pak jsem se z osobních důvodů rozhodl ateliér opustit. Dodnes těchto sedmi let nelituji. Je to pro mě velká zkušenost, být u toho, když se formují nové umělecké osobnosti a vy k tomu můžete, byť epizodně, přispět. Také jsem na AVU stihl ještě silnou generaci uměleckých autorit, kterými jsou pro mě Jiří Sopko, Jindřich Zeithamml, Zdeněk Beran nebo Jiří Lindovský. Jsem rád, že jsem měl tu možnost se s nimi profesně a dá se říci, že i přátelsky, sblížit. Moc si toho vážím a jsem za to rád.
Jaká jména patří do tvé hlavní kurátorské „stáje“? A máš nějaké vysněné umělce, se kterými bys rád pracoval v budoucnosti? Ať už z České republiky nebo ze zahraničí?
Protože nejsem galerista, ale nezávislý kurátor, nelze mluvit o stájích. V mé práci se nestojí. Vše je v pohybu. Je to výhoda i nevýhoda této nezávislé pozice. Dlouhodobě spolupracuji s celou řadou umělkyň a umělců různých generací. V minulosti to byla třeba intenzivní spolupráce s Lubomírem Typltem nebo Jiřím Petrbokem. Hodně výstavních a knižních projektů máme za sebou s Ivanem Pinkavou. Do Prahy a do Čech jsem před pár lety poprvé přivezl třeba slovenskou Vídeňačku Silvii Krivošíkovou. Rozumím si ale velmi dobře s mnoha umělci napříč generacemi i výrazovými médii (tedy nikoliv pouze malba!). Kdybych tu měl jmenovat všechna jména, asi by se to sem ani nevešlo :). Jsem rád, že s mým textem byl spokojený Michaël Borremans a že jsem mohl díky Petru Nedomovi připravit výstavu, na které byli zastoupeni Eberhard Havekost a Frank Nitsche, pro mě zásadní malíři středoevropského prostoru (Mezipaměť / Cache). Výzvou je pro mě zmapování malířského ateliéru Jiřího Sopka, chtěl bych se věnovat kontextům současné středoevropské malby (ČR, SK, Rakousko, Polsko, Německo, Maďarsko). Vedle malířské „velmoci“ – Belgie, obdivuji solitérní umělkyně a umělce napříč globální scénou. Ale rád se vracím i zpět v čase, třeba k Nicolasi de Staëlovi, německým expresionistům nebo třeba až k Petru Parléři.
Jaké projekty připravuješ na rok 2023? Případně i později.
Namátkou… nyní na jaře vyjde monografie rumunského malíře žijícího v Berlíně Radu Belcina, na které jsem se autorsky podílel. Brzy začne kolektivní výstava TRIP. Ladíme s Jakubem Janovských výstavu do pražské Trafo Gallery, blíží se pražská výstava fotografa Miroslava Machotky, malíře Aleše Brázdila, budějovická výstava malířky Alžběty Josefy. Dále broumovské projekty, letos s Petrem Veselým a Milošem Šejnem, společný projekt Petry Švecové s Radkou Bodzewicz ad.
Studoval jsi v Olomouci, kde sídlí Telegraph Gallery. Od té doby však působíš hlavně v Čechách. Co tě táhlo ke studiu právě v tomto městě?
Byla to dílem náhoda, pro mě ale šťastná. Neudělal jsem přijímačky na VŠUP do malířského ateliéru a hrozilo, že budu muset nastoupit na tehdy ještě povinnou vojenskou službu. Podal jsem si tři přihlášky na uměnovědné obory a dvě vyšly. Dal jsem přednost Olomouci před Plzní a prodloužil si tak mládí na Moravě na tehdy z hlediska oboru osobnostně asi nejlépe obsazené katedře dějin umění v ČR (Ivo Hlobil, Alena Nádvorníková, Rostislav Švácha, Milan Togner, Marie Mžyková ad.). Studium to bylo náročné, ale dodnes z něho žiji.
Jaký byl návrat po skoro deseti letech, kdy jsi zasedal ve výstavní radě Galerie Caesar?
Pro olomouckou Galerii Caesar jsem kurátorsky připravil řadu výstav, především mladé malby. Tak asi vznikl nápad přizvat mě na čas do výstavní rady galerie. Ale i to už je vlastně dávno :). Návraty do Olomouce jsou vždy spojené se zvláštní nostalgií a nelze jinak, prožil jsem tu pět let báječného studentského života. A mám tu dobré přátele.
Jsi kurátorem výstavy Zbyněk Sedlecký: Inscenace. Se Zbyňkem Sedleckým jste spolupracovali již na několika projektech. Například v Topičově salonu, v Galerii Dům v Broumově nebo v Trafo Gallery v Praze. Jak začala vaše spolupráce?
Seznámil nás někdy kolem roku 2003 malíř Petr Malina v rámci výstavních projektů 6. 5. (NoD Roxy, Praha) a ARTNOW.CZ (Výstavní síň Mánes, Praha), které jsme tehdy jako nadšení mladíci dávali dohromady v podstatě na koleně. Zbyněk od té doby patří k autorům, se kterými spolupracuji jako kurátor pravidelně, často a rád.
Co mohou návštěvníci na této výstavě vidět?
Výstava Inscenace navazuje na loňský projekt nazvaný Rekvizitář v pražské Trafo Gallery a tematizuje proměnu malířského žánru v souběhu několika úrovňové, řekněme pyramidální autorské reflexe a sebereflexe. V Olomouci je k vidění širší výběr obrazů z posledních dvou let. Často se tu vyskytuje autoportrét a prolínají se tu tři základní námětové okruhy – kostým uniformy, maska s bílými vousy a restaurovaný předmět barokního anděla. Všude jsou přítomny lidské ruce jako nástroj prvního, bezprostředního dotyku a poznávání. Všechny figury jako by pluly v jakémsi časovém formaldehydu. Výstava obsahuje silné generační poselství o proměnách sebevnímání a o proměnách vztahu k času a prostoru v rámci historických a osobních konstelací. Napětí mezi životem jako neustálou změnou a jeho obrazovým zastavením v jinotajné a mystifikující inscenaci je to, co prohlubuje výraz samotné malby a co nepotřebuje jednoznačné výklady. Stačí se naladit a dobře se dívat. Návštěvníci se mohou těšit také na první větší autorovu monografii, kterou pokřtíme během výstavy v Telegraphu. K její grafické podobě přispěl Pavel Tichoň.
