Miloš Přikryl se sbírání váz věnuje už patnáct let. Základem jeho sbírky jsou skleněné vázy, které jsou doplněny několika skleněnými objekty a vázami porcelánovými. Jeho sbírka se z velké části skládá z děl současných autorů, ale objevují se v ní také kousky od Františka Víznera nebo Vladislava Urbana, které můžeme označit za průkopníky českého sklářského designu.
Alžběta: Začnu obligátní otázkou – co tě ke sbírání váz dovedlo?
Miloš: Léčím si tím trauma (smích). Když jsme pracovali ve fabrice (OP Prostějov – pozn. autora), tak jsme měli partu a slavili jsme dohromady asi čtvery narozeniny. Všichni oslavenci dostali něco cool, třeba cédéčko, a já jsem dostal vázu. Keramickou s kvítečky a byl jsem hrozně naštvaný. Mě to hrozně mrzelo. Do přípravy té oslavy jsem dal spoustu energie a úsilí a oni mi dali vázu. Hrozně jsem se styděl za to, že jsem dostal holčičí věc. Moje máma ji ale nakonec dodnes někde má. Asi po patnácti letech jsem začal vázy kupovat pro radost.
Alžběta: Zažil jsi někdy ten aha moment, kdy sis uvědomil, že už vlastníš sbírku váz?
Miloš: To mi vůbec nedocházelo, vyšlo to najevo samo o sobě. Já ani nevím, jak se správně ta instituce sbírky zakládá. Ale když doma otevřeš skříně a všude jsou vázy, tak to začne být podezřelý. Já jsem je nejdřív kupoval pro radost i jako doplnění interiéru. Následně jsem chtěl, ať je ta moje kolekce pestřejší a můžu je doma obměňovat a kochat se jimi.
Alžběta: A když ti začalo být podezřelé, že se ti ve skříních formuje sbírka, začal jsi uvažovat nad tím, jak ji směřovat? Jestli by měla obsahovat třeba různé zastoupení technik nebo umělců?
Miloš: Technologii výroby jsem nikdy moc neřešil. Kolikrát jsem se chtěl jet i podívat někam do sklárny, abych opravdu viděl ty výrobní procesy, ale zatím se to nepodařilo. Držím se toho, aby mi to přinášelo radost. Asi je i škoda, že nejdu tolik do hloubky, ale snažím se o pestrost. Člověk pak naváže kontakty s autory a já vždycky myslím na to, abych dokola nekupoval ta stejná jména.
Alžběta: Sbíráš cíleně jen skleněné vázy a objekty?
Miloš: Jednou jsem polemizoval s umělci o tom, jestli je sklářská tvorba uměním. Ale u toho skla je zádrhel v tom, že je příliš krásné a nezobrazuje ty znepokojivé, negativní nebo provokativní jevy jako umění obecně. Sklo provází lidskou civilizaci stále a je jednoduše krásné. A já k němu tíhnu taky. Mělo to teda svůj vývoj. Nejdřív se mi líbily jen křišťálové objekty – obdivoval jsem, jak se přes sklo láme světlo a vytváří duhu. A postupně jsem si našel cestu k barevnému sklu.
Alžběta: Ale ve sbírce máš i vázy od Daniela Piršče…
Miloš: Ano, Piršče mám a to je porcelán. Také mám teď nově třídílný soubor Automatizací k lepším zítřkům od hightemp studia. Porcelánové jsou i vázy od Zuzany Svatík. Ta na svých vázách zobrazuje dost provokativní věci. Na někoho to může působit vulgárně, nevkusně nebo až urážlivě. Já jsem za tím hledal feminismus. Ale slyšel jsem názor, že si z toho jen dělá legraci. Ona pracuje s antickými tvary, které dekoruje provokativními kresbičkami. Vždycky si kladu otázku, jak to budou lidé číst a interpretovat třeba za sto let. U ní vnímám nejsilněji, že její tvorbu lze zařadit jako umění, spíš než jako design.
Alžběta: Navíc konkrétně Zuzana Svatík tvoří vázy vždy jen po jednom kusu…
Miloš: Ano, žádná váza se neopakuje. O to víc to tíhne k umění.
Alžběta: A máš i nějaké vázy dělané přímo na zakázku?
Miloš: Teď mám čerstvě jednu od Dominiky Petrtýlové. Vandal Vase, je to série jednoho tvaru, který se odlévá do formy, ale malba je na každém kusu originální. Když odlévala poslední kus, tak jsme se spojili a domluvili se na motivu – odráží se tam můj obdiv k Andymu Warholovi nebo výstava Marka Thera Květen, která loni proběhla v Telegraphu. To je můj nejnovější přírůstek do sbírky.
Alžběta: Jaké kousky bys ještě vyzdvihl?
Miloš: Tak monumentálně samozřejmě působí dva kousky od Vlastimila Šenkýře. Ty mají na skleněném jádru takové jakoby nánosy písku. To jsou pro mě především výstavní kousky. Jsou moc velké a těžké na to, abych je používal na květiny. Obecně, vázy od současných autorů jsou spíš uměleckými kousky, než aby se daly používat prakticky.
Alžběta: To je trochu paradox dnešního přístupu k designu, a nejen co se týče designu skla. Pamatuji si, když se Maxim Velčovský s Jakubem Berdychem snažili o osvětu ohledně designu a dokola diskutovali o tom, jestli forma následuje funkci nebo naopak.
Miloš: V té funkčnosti a praktičnosti mi přijdou bezkonkurenční vázy ze šedesátých, sedmdesátých let. Ty používám běžně. Mají lidský rozměr a krásně se do nich dají aranžovat květiny, což je i ta primární funkce.
Alžběta: Z této doby máš ve sbírce kousky hlavně od Rudolfa Jurnikla, Vladislava Urbana, Františka Víznera… To bylo v porovnání se současností lisované sklo. Dnes se odlévá do forem, vzory se brousí nebo se používá technika foukání. Zajímal ses někdy o ten technologický posun?
Miloš: Vidím tam paralelu s výrobou v OP Prostějov, kde jsem pracoval. Ta výroba byla určitě plánovaná a byla sériová, až masová. Protože odbyt byl potom zaručený třeba v Rusku. Nedokážu posoudit, jestli v rámci Československa byly vázy drahé nebo byly dostupné. Ale musel to být líbivý design, který bude mít úspěch u široké veřejnosti a bude praktický. Což je vlastně ta největší výzva v této disciplíně dodnes. Důkazem toho, že je to kvalitní design, je i fakt, že dneska se kousky od Víznera nebo Urbana těžko shání a pokud, tak jsou poměrně drahé.
Výstava výběru váz se sbírky Miloše Přikryla probíhá v Loftu od 29.9. do 4.10. Vernisáž se koná v pátek 29.9. v 18:00.
