Mark Ther
Květen

12 5

Vernisáž 12 5 18:00

 

Der Mai bringt Blumen dem Gesichte, aber dem Magen keine Früchte. (německá pranostika)

Jaký význam má smrt které se podařilo zcela uniknout veškeré pozornosti? Žádný pohřeb, květiny a smuteční hostina, ale ani dlouhé vyzvánění domovního zvonku, zděšený výkřik sousedky a zbytečné volání sanitky. Zdá se, že některé existence prostě zmizí ze světa bez povšimnutí, protože z myslí svého okolí se vypařily už kdysi dávno. Zdání ale může klamat. Každý člověk za sebou zanechává stopy a je jenom otázkou stádia jejich rozkladu, jak se budou pozdávat oku případného zvědavce. Věci. Osobní vlastnictví nashromážděné během života, se stává jedinou upomínkou na osobnost zemřelého. Jsou jeho charakteristikou. Takovým deníčkem, ve kterém je možné začít číst teprve tehdy, když na poslední stránce zeje nedokončená věta a její význam se vytrácí. 

Je květen, pootevřená vrata do garáže pouštějí dovnitř trochu čerstvého jarního vzduchu a zároveň lákají k nezvané návštěvě objektu. Jen pojďte dál, on se nikdo zlobit nebude.

Pokud se skutečně odhodláte a vstoupíte do potemnělé vily, vtáhne vás. Vcucne jako malinu. Přes garáž, okolo vozu vyšší třídy, přeběhnout předzahrádku a dál chodbou, až do jednotlivých pokojů. Ocitáme se nejen v cizím domě, ale i v cizí době západního Německa osmdesátých let, mezi tehdy u nás velmi těžko dostupnými artefakty. Podivné tušení čehosi zlověstného je silnější s každými dalšími otevřenými dveřmi. Někdo by se možná raději vrátil na prosluněnou jarní ulici, ale které jen byly ty správné?

Mark Ther opět rozehrává hru s minulostí, tentokrát sice časově bližší naší současnosti, v některých ohledech ovšem mnohem vzdálenější. Ačkoli autenticita vystavených předmětů je nesporně zásadní, nesnaží se o věrnou rekonstrukci. Prostřednictvím symbolů a typických atributů je navozena určitá forma dobové atmosféry, která je však záhy rozbita do očí bijícími paradoxy a přehnanými klišé. Domácí idylku narušuje také poněkud odpudivé tajemství z ještě daleko dávnější minulosti, které se z ložnice rozlézá po celém domě a dodává našemu objevování lepkavou pachuť. 

Propojení reality a fikce, apropriace a autorské tvorby, se děje prostřednictvím vkládání autorových kreseb a grafik do rodinné sbírky majitele domu a to po boku obrazů a soch dávno zapomenutých autorů. I na této úrovni probíhá podpovrchová výměna kulturních odkazů mezi minulostí a přítomností, kterou více než cokoli jiného pohání až dětsky upřímná fascinace. 

Výstava je jednou velkou kulisou, interiérem v počítačové hře, či scénografií imerzivního díla, jejíž procházení může připomínat i cosi jako únikovou hru. Z autorových fantazií, vzpomínek na dětství, ale i nejapných her s naší pozorností a vnímáním prostoru se však dá uniknout pouze skrze velkolepý řitní otvor všudypřítomného kocoura Garfielda.

 

V osobě a díle Marka Thera se v praxi naplňuje známé klišé o neoddělitelném spojení života a umění. Jeho tvorbu do značné míry charakterizuje právě jeho vnější působení a opravdový, bezprostřední zájem o věci. Věnuje se především hraným filmům, galerijním instalacím a kresbě. Pro způsob jeho práce je typický přístup režiséra, směřujícího jednotlivé detaily a významové prvky do finálního celku. Vytváří tak plastické a (zdánlivě) autentické fikční světy, v jejichž rámci se zaobírá tématy spojenými s objekty své fascinace. Ať už se jedná o hru s jazykem, osudy Sudet a jeho obyvatel, queer tematiku nebo módu. Již zmíněnou autenticitu často dovádí až do určité její krajnosti, jen aby její opravdovost záhy sám podkopal a poskytl nám pohled na zadní stranu kulisy. Ohledně Markova rozsáhlého díla by se jistě dala úspěšně rozvíjet řada interpretačních linek, směřujících k jeho hluboké teoretické reflexi. Stejně tak by se ale dalo říci, že tím nejzajímavějším na Marku Therovi je Mark Ther sám.

 

Kurátor výstavy: Michal Jalůvka

 

 

 

5