Margarita Ivy (*1998) je multimediálna ukrajinská umelkyňa žijúca v Česku. Ivy sa zamýšľa nad otázkami o živote a smrti, o predurčenosti úmrtia každej živej bytosti. Až hraničné existenciálne otázky interpretuje prostredníctvom romantizujúcich kompozícií epoxidových objektov. Zosnulé zvieratá, často nájdené v prírode a v meste, uchová a chráni pred biologickými procesmi. Niektoré z nich má u seba roky v nádobách s formaldehydom, kým sa ich rozhodne naveky zaliať do epoxidu. Častokrát k nim prikladá kusy látok s tradičnou ukrajinskou výšivkou, ktorá autorke pripomína tradíciu jej rodiny v používaní výšiviek na oblečenie, či obliečky. Tému smrteľnosti prepája s pamäťou miesta – v myšlienkach sa vracia do jej rodného Záporožia, spomína na príbehy jej babičky a históriu rodiny.
V Telegraphe strávila dva mesiace na rezidenčnom pobyte a následne predstavila svoju tvorbu pretkanú smrteľnosťou na výstave Confession.
Strávila si na rezidencii v Telegraphe dva mesiace. V priebehu tvojho pobytu sa uskutočnila výstava Confession. Tá ukazuje diela vytvorené počas rezidencie a takisto tvoj autorský film, ktorý vznikol v rámci bakalárskej práce v roku 2023. Film je rozpravou o detstve a taktiež čiastočným vysvetlením tvojej tvorby pre neznalých divákov. Aká bola téma tvojej bakalárskej práce a o čom film pojednáva?
V bakalářské́ práci jsem se zabývala tématem kolektivního a transgeneračního traumatu na území Ukrajiny. Skrze příběhy svých předků jsem zkoumala vliv traumatizace na jejich způsob vnímaní světa. Pomocí příběhu jedné rodiny otevírám téma kolektivního traumatu ukrajinského národa, poukazuji na opakování historie a pokouším se o sebereflexi v rámci dnešních dějin. Naše babičky a prababičky byly naučené́ o traumatech nemluvit nahlas. Svoji schopnost umět přežít tragédii předávaly jako dědictví dalším generacím skrze výchovu, skryté vzorce a pohádky. V krátkém filmu „ой, ти кіт, мій муркіт“ ilustruji vzpomínky na babičku a svůj domov. Jsou přirozeně zkreslené, opravdové i pohádkové zároveň.
Ústredným dielom výstavy, pomerne neobvyklým v kontexte tvojej tvorby, bol objekt z epoxidu v tvare detských šiat. Čo tieto šaty symbolizujú?
Objekt s názvem Memories je odlitkem mých dětských šatiček. Zhmotňuje moje dětské vzpomínky a sny, které jsou někde v paměti a podvědomí a je těžké je uchopit. Do průhledných šatů jsou schované různé příběhy a tvorové – křehká pavučina z mého starého ateliéru, vážky, prázdná mušle, malé ptačí vajíčko. Je to pokus o uchopení něčeho, co je již pryč, vzpomínek a snů, na které se nejde rozpomenout, ale zřejmě tvoří moji identitu.
Do kompozícií objektov často vkladáš látky s výšivkou. Tá pochádza z tradičnej výšivky na Ukrajine. Čo sa nachádza v týchto výšivkách? Je táto tradícia typická aj pre tvoju rodinu?
Mojí hlavní inspirací jsou lidové ukrajinské výšivky věnované zesnulým. Tradice prošla transformací, a v současné době je přítomná ve formě ručníků s výšivkou nebo potiskem s ukrajinskými ornamenty či modlitbami. V roce 2021 během mých návštěv a konzultací v muzeu lidového umění se ukázalo, že dříve skutečně vyšíval každý – bylo to něco velmi automatického, bez ohledu na to, jaké měl člověk schopnosti v řemesle. Posmrtná výšivka měla také jinou funkci – během vyšívání se blízká osoba nebo rodič zesnulého modlil a vzpomínal na zemřelého. Během tohoto rituálu měl možnost ztrátu a svoji bolest prožít. Ornament, který nejčastěji používám, a který je podle historiků skutečně posmrtnou výšivkou, obsahuje motivy uvadlých květin nebo stromů.
V naší rodině byla výšivka přítomná vždy – možná už nešlo o tradiční výšivku, ale jako vyšívání jako řemeslo bylo stále aktuální. Stejně tak jako šití samotné. V bytě mé babičky bylo několik šicích strojů. Nějakou dobu bylo umět šít jedinou možností, jak si pořídit něco pěkného na sebe. Později se šití proměnilo v něco citlivějšího – například moje maminka často zdobila moje šaty výšivkou nebo pro mě šila povlečení a další věci.
Spomínala si, že s niektorými zvieratkami pracuješ až po niekoľkých rokoch. Kedy príde ten správny čas? Prečo niektoré zvieratká zostanú odložené na dlhý čas?
Svůj proces tvorby bych spojila s určitými fázemi truchlení. Když se poprvé „seznámím“ se zesnulým tvorem, emoce jsou velmi intenzivní. Příběh zvířátka potřebuji zažít, zpracovat a nechat uležet. S tím souvisí i technická část. Jakmile vložím zvířátko do „koupele“ z formaldehydu, může tam zůstat tak dlouho, dokud nenastane ten správný moment. Poslední dobou prožívám takovou fázi, kdy se mi často zdají sny o ptácích. Hodně studuji konkrétní druhy, a někdy se mě určitá informace dotkne natolik, že určí, jakým způsobem bude vypadat umělecké ztvárnění.
Označila by som ťa ako autorku, ktorá uchováva príbehy. Spomenieš si na príbeh zvieraťa, ktoré ti utkvelo v pamäti?
Male liščátko, které srazilo auto. Bylo mu podle odhadu pět týdnů a melo ještě modrá očička. Lišky jsou opravdu hodní a starostliví rodiče. V tomto věku začínají maminky chodit s mláďaty na krátké procházky…
K zvieratám máš veľmi blízky vzťah a sama si chovala myši, vtáky, žaby, či iné zvieratá. Ako prežívaš ich smrť a následné uchovanie ich tiel a príbehov do umeleckých diel?
Je to těžké. Ale od myšek jsem se naučila, že ten cyklus je opravdu přirozený a normální. Protože žijí přibližně dva roky, sledovala jsem to zvířátko od mláděte až do stáří. Ubíhá to tak rychle, že tu změnu opravdu vnímáš. Za tak krátký čas ale stihnou vytvořit vlastní vztahy – ve skupince má každá myška třeba svou „nejlepší“ kamarádku. Upřímně přiznávám, že u většiny myšek je potřeba rozhodnutí o konci jejich života udělat sám. Často trpí na rakovinu. Když už se zvířátko trápí, je třeba mít odstup a říct si, že je na čase nechat ho uspat veterinářem. O to je to těžší – tělíčko nechám ve formaldehydu tak dlouho, dokud se s tou bolestí nesrovnám a nebudu se k tomu moci vědomě vrátit.
Tvoja tvorba je pretkaná smrťou. Častokrát spomínaš na odkaz tvojej babičky, ktorej život bol veľmi ťažký a smrť všadeprítomná. Ako ty sama nahliadaš na smrť?
Jsem ve fázi, kdy na tuto otázku nedokážu dát odpověď. Můžu jen říct, že moje vnímání je velmi citlivé a celý život se se smrtí snažím srovnat. V realitě, kdy každý den vidím jména, nebo občas dokonce jen počty, zesnulých lidí, jsem se ocitla ve slepé uličce. Opakovaný příběh mi jen ukázal, že pohled mé babičky je v současné době stále aktuální.
