Výstava Osmdesátky: Signál IV, kterou můžete v Telegraph Gallery navštívit do 20. března, mapuje umělecké projevy 80. let. Tou dobou se ty nejzásadnější umělecké počiny odehrávaly mimo oficiální scénu. Vizuální jazyk vybraných autorů reagoval na společenské tlaky i globální impulzy a formovaly se nové přístupy k médiu obrazu, objektu i performanci. Prostřednictvím článků o konkrétních dílech a autorech chceme přiblížit také atmosféru a kulturní kontext této doby.
Věra Janoušková (1922–2010), rozená Havlová, patřila mezi nejvýraznější české sochařky dvacátého století. Její tvorba překročila tradiční pojetí sochařství a rozvinula se směrem k experimentu, neortodoxnímu pracovnímu postupu a inovativnímu výběru materiálů. Po neúspěšném pokusu o přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze nastoupila na roční praxi v Odborné škole kamenicko-sochařské v Hořicích, kde zdokonalila své kreslířské a modelářské dovednosti. Roku 1942 byla přijata do sochařského ateliéru Karla Dvořáka na Uměleckoprůmyslovou školu, kde se její tvorba začala vyhraňovat. Po válce pokračovala ve studiu u Josefa Wagnera, kde se potkala s budoucími výraznými postavami českého sochařství, jako byli Eva Kmentová, Alina Szapocznikow či Olbram Zoubek. V roce 1960 byla zakládající členkou tvůrčí skupiny UB 12 (Václav Bartovský , Václav Boštík, František Burant, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková, Jiří John, Stanislav Kolíbal, Jiří Mrázek, Daisy Mrázková, Vlasta Prachatická, Oldřich Smutný, Adriena Šimotová, Alois Vitík a Jiří Šetlík, později se přidala Alena Kučerová a Jaromír Zemina.) a vystavila sochy na první autorské výstavě v Galerii na Karlově náměstí.
Zatímco v rané tvorbě vycházela z klasických sochařských postupů a abstrahovaných forem, v průběhu šedesátých let začala do plastik zakomponovávat nalezené předměty a odpadový materiál, který transformovala v unikátní figurativní kompozice. Smaltovaný plech, který se stal jejím signaturním materiálem, začala ve výraznější míře používat od poloviny šedesátých let, kdy tvorba patřila k vrcholům českého moderního umění a po zásluze je uvedena i v Hazanově Nouveau dictionnaire de la sculpture moderne (Paris, 1970). Skrze metodu svařované asambláže vázala dohromady zdánlivě nesourodé prvky a budovala plastiky, které svou barevností, křehkou groteskností i vnitřní naléhavostí překonávaly rigidní konvence tradičního sochařství.
Po roce 1968 se s manželem sochařem Vladimírem Janouškem ocitli v umělecké izolaci, kdy nemohli svobodně vystavovat. Právě v tomto období vznikaly jedny z jejích nejcharakterističtějších prací, ve kterých se promítlo nejen těživé společenské klima, ale i hluboká osobní reflexe. Sochy z tohoto období, včetně ikonické Hlavy (1980), nesou stopy intenzivní fyzické manipulace s materiálem. Autorčin způsob spojování plechů drátem a svařování elektrodami nepřikrašluje, naopak zdůrazňuje drsnost a surovost procesu. Hlava je ukázkou Janouškové mistrovské schopnosti vytvářet poetické, avšak silně expresivní formy. Konstrukce busty z modrého smaltovaného plechu působí dojmem sešívaného torza, jehož povrch nese stopy ohňové deformace a zvlnění materiálu. Expresivita zde nespočívá v dramatické gestikulaci, ale v samotné textuře a struktuře objektu, který se zdá být neustále v procesu proměny – na pomezí vzniku a rozkladu. Tvarová stylizace a hrubě opracovaný povrch dodávají bustě groteskní, avšak citlivě ironický charakter. Hlava evokuje archetypální figuru, ale její narušená forma vypovídá o křehkosti a zranitelnosti lidské existence.
I v době, kdy byla Janoušková nucena tvořit mimo oficiální scénu, si její díla uchovala odvahu experimentovat s materiálem a formou. Kombinace industriálních prvků a existenciálního obsahu v její tvorbě odráží tehdejší atmosféru normalizační ČSSR, kde umělci hledali alternativní způsoby vyjádření i sdílení svého umění. Právě z tohoto důvodu je dnes její dílo považováno nejen za významný přínos do historie českého sochařství, ale také za klíčovou výpověd o době, ve které vznikalo.
