Výstava Game Owner přináší zajímavou konfrontaci. Na první pohled se může zdát, že je její název hravou parafrází slovního spojení game over, tak silně vrytého do povědomí generací, které vyrůstaly v digitálních rozhraních, kde vládla jasná pravidla výhry a prohry. Game over – to je konec možností, prohra, často navzdory velkému úsilí hráče. Přináší pocit marnosti, osobního selhání i selhání systému a připomíná nám existenci neviditelné struktury, podle které se neřídí jen videohry, ale v mnoha ohledech také moderní život, nebo dokonce globální systémy, pád železné opony nevyjímaje. Přidáním jediného písmene a přetvořením na Game Owner (v doslovném překladu „majitel či vlastník hry“) tato fráze nabývá mnohovrstevnatého významu v kontextu výstavy dánského umělce Sørena Dahlgaarda a českého umělce Jakuba Janovského. Umělci zde nejsou pouhými hráči, kteří se řídí předem danými pravidly – v jistém smyslu se stávají autory samotné hry. Její pravidla sami určují a utvářejí svět, do kterého zvou publikum. Drobná změna s tak zásadními dopady: ve světě výstavy Game Owner umělci zároveň vytvářejí i podvracejí způsoby, jak se do hry zapojit, a vytvářejí díla, která stírají hranice mezi participací a performancí, humorem a hororem, autonomií a absurditou. Návštěvníci výstavy se stávají „hráči“, kteří se pohybují ve vizuálně i konceptuálně matoucím terénu, ve snové krajině poskládané z útržků zkreslených vzpomínek na dětství, surrealistických intervencí a absurdních gest. Pod povrchem hravého uspořádání se ale skrývá závažnější dynamika plná konfliktů. Skutečné napětí nevzniká jen mezi divákem a dílem, ale také mezi dvěma výtvarnými jazyky: Janovského „unheimlich“ odosobněnými dětskými figurami a Dahlgaardovými karikaturními nafukovacími sochami a těstovými portréty, které diváky lákají k dotyku. Janovského děti –anonymní, odcizené a podivně robotické – obývají psychologické krajiny charakteristické mizením a opakováním. Existují v choreografiích rituálů, polapeny ve světě napodobovacích gest, která rezonují s rigidním byrokratickým řádem pozdně komunistického Československa. Nejde o portréty konkrétních dětí, ale o archetypy – symbolizují, jak se ideologie může vepsat do nejintimnějších vrstev naší identity. Jejich izolace odráží svět, v němž je vlastní vůle iluzí, kontrolní mechanismy jsou součástí našeho nitra a hra se mění v inscenovaný akt bez svobody. Dahlgaardův přístup naopak oslavuje potenciál hry osvobozovat. Jeho díla jsou záměrně nestálá, vyznačují se komickou estetikou a nabízí interaktivní možnosti. Putující nafukovací ostrovy hledají nový domov v čase klimatické krize, bláznivé materiály, jako je těsto, lákají k dotyku a podněcují smyslové vjemy. V jeho případě se diváci hru jen nepozorují, ale sami si hrají. Stávají se spoluautory a objeviteli, improvizují v rámci volně definované struktury. Dahlgaardova díla v tomto smyslu odporují tradičním statickým objektům typickým pro moderní uměleckou historii, jsou živým procesem, neustále proměnlivým, participativním a hluboce lidským. Přesto tyto dva světy – Janovského uzavřená psychologická scéna a Dahlgaardovo otevřené performativní pole – nejsou protiklady, ale spíše dvě strany jedné mince. Oba umělci odlišným způsobem odhalují skryté struktury chování a vytváření významů. Tam, kde Janovský vykresluje trauma systémové konformity, Dahlgaard navrhuje způsoby, jak se ji odnaučit. Nejde ale v žádném případě o výstavu pro děti – cílí na dospělé diváky a hru využívá jako výchozí rámec a společný jazyk, který umožňuje rozvinout hlubší asociace. Game Owner zve k zamyšlení, co to znamená „vlastnit“ hru – a to nejen z hlediska autorství, ale také spolupráce, vzdoru a znovuobjevování. Hra je totiž i naše. Jako diváci jsme konfrontováni s pravidly, rolemi a odměnami za účast. Jsme postaveni před výzvu zpochybnit zděděné systémy, každodenní role a absurdity, které jsme přijali jako neměnné. Tato výstava hru nebere jako únik z reality, ale jako způsob kritiky a reflexe, možnost prožívat a učit se prostřednictvím radosti z objevování, které je v konvenčních výstavních prostorách dovoleno jen zřídkakdy.
Christian Kortegaard Madsen, Kurátor a ředitel Muzea Jorn, Dánsko
