Paul Robas (*1989) představuje v rámci nastupující generace umělců spojených s klužskou malířskou školou polohu překračující lokální hranice a směřující k univerzálnějšímu zkoumání paměti. Úspěšně získal bakalářský titul na domovské Univerzitě umění a designu v Kluži, jeho další kroky ovšem vedly na Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde dodnes žije a tvoří. Tento geografický a institucionální posun se silně propsal i do jeho osobitého vizuálního jazyka. Robas se nevěnuje velkým historickým traumatům, nýbrž detailně zkoumá křehkost lidské zkušenosti, pomíjivost vzpomínek a tajemství skrytá v každodenních a zdánlivě bezvýznamných momentech.
Pro jeho tvůrčí metodu je zcela zásadní fascinace reprodukovaným obrazem a bohatá zkušenost s jinými výtvarnými médii. Během svých studií se intenzivně věnoval grafickým technikám, litografii a černobílé fotografii, což mu vštípilo metodický přístup k vrstvení a budování kompozice. Autor často vychází z nalezených a digitálně manipulovaných fotografií neznámých osob, které následně pečlivě přepisuje na plátno. Nejde mu však o fotorealismus. Pomocí rozostřených vrstev barvy a prosvítajících textur vytváří portréty a mikropříběhy působící jako blednoucí nebo zkreslené vzpomínky. Jedná se o malbu pohybující se na tenké hranici mezi realitou a snovou iluzí, která v divákovi vyvolává pocit lehce znepokojivé nostalgie.
Tento analytický i poetický přístup se zrcadlí v jeho dynamické výstavní kariéře, jež ho rychle etablovala na umělecké scéně od Evropy po Asii a USA. Londýnská výstava Standstill jasně ukázala jeho schopnost zmrazit letmý okamžik a asijský sólový debut Hindsight v Hongkongu nabídl hluboký vhled do lidské mysli rekonstruující prožité události. Na tento výzkum navázal výstavou Almost There v Los Angeles s obrovskou psychologickou intenzitou. V rámci expozice Transylvanian Painting Today v Telegraph Gallery funguje Paul Robas jako pomyslný most mezi klasickým klužským školením a současným středoevropským kontextem. V konfrontaci s hutnou olejomalbou starších kolegů působí jeho rozostřená plátna jako tiché zamyšlení nad tím, jak v dnešní vizuálně přesycené době vnímáme lidskou tvář a uchováváme si vlastní identitu.
