Jiří Načeradský (1939–2014) patřil mezi nejvýraznější české malíře druhé poloviny 20. století a byl přední osobností nové figurace v šedesátých letech. Jeho tvorba oscilovala mezi groteskou, figurací a geometrickou stylizací. Malba jako forma vizuálního experimentu se u něj pojí s hravým zkoumáním lidské figury, představ a pohybů těla. Inspiraci čerpal z každodenní reality, výtvarné historie, ale i z komiksové estetiky a masové kultury. Jeho styl se v průběhu desetiletí proměňoval, ale vždy si uchoval hravost a jistou dávku ironie. V roce 1967 významně zaujal na výstavě v pražském Mánesu s cyklem obrazů zobrazujících nahé běžce. V následujících letech experimentoval s různými formami, od stylizovaných strojů a postav inspirovaných komiksy a deformovanými ženskými těly až po geometrické krajiny.
Dílo Tamtam z roku 1989 reflektuje Načeradského osobitý jazyk a jeho sklon ke groteskní a sexuální nadsázce, kde se lidské tělo stává zmechanizovaným, rozloženým na abstraktní tvary a obloukové konstrukce. Žlutá postava, jejíž zvětšené rty svědčí o hravém vztahu k expresivitě, je součástí jakéhosi fantaskního mechanismu, kde se organické a geometrické tvary slévají do jedné vizuální symbiózy. Načeradský zde dekonstruuje lidskou figuru a přetváří ji do ironického hybridu mezi strojem a živým organismem. Barevná paleta sestávající z dominantních odstínů žluté, zelené a modré podtrhuje dynamiku kompozice a umocňuje kontrast mezi formálně přesným rámem obrazu a jeho rozevlátou vnitřní strukturou. Malba je plná energie, která se přeměňuje v napětí mezi volnými tahy štětce a striktnější linií geometrické architektury. V této kombinaci se odráží Načeradského fascinace pohybem a jeho schopnost vytvořit iluzi mechanického rytmu.
Načeradský se po celou svou uměleckou dráhu zaměřoval na interpretaci lidské figury, ačkoliv ji mnohdy deformoval a abstrahoval až na hranici groteskní stylizace. Často pracoval s motivy lidského těla v kontextu sexuality, ironie a absurdity. Celý život ho fascinovala dynamika vztahu mezi mužem a ženou, kterou reflektoval skrze motivy přitahování, konfliktu a intrik. Jeho díla představují nejen reflexi dobové společenské atmosféry, ale také hlubokou introspektivní výpověď o významu lidské existence.
Dílo Tamtam je dokladem jeho výjimečné schopnosti propojit hravost s vážným komentářem o povaze lidské existence, transformujíc figuru v absurdní výtvarnou hru, která překvapuje i dráždí diváka svou nejednoznačností. Obraz lze zařadit do kontextu jeho celoživotního zájmu o mezilidské vztahy, deformaci figury a jejich neustálé hledání nových forem zobrazení těla a pohybu.
