Taja Spasskova (*1990, Bělorusko) je multidisciplinární umělkyně a absolventka magisterského studia oboru ilustrace a grafiky na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Ve své tvorbě se specializuje na abstrakci a pracuje především s kresbou a fotografií. Posouvá hranice těchto médií a zkoumá jejich potenciál přeměnit se v nekonvenční a experimentální formy. Její tvůrčí proces je hluboce intuitivní a spontánní. Aby zachytila svůj emocionální vnitřní svět, vyhýbá se skicám a předem plánovaným kompozicím. Ve své práci konstruuje abstraktní formy připomínající dvojrozměrné sochy. Ústředními tématy její tvorby jsou realita, vědomí a identita. Spasskova se zabývá vrstevnatými konstrukcemi reality a hledá propojení a paralely mezi jednotlivcem a vesmírem. Její práce se pohybuje na pomezí sebepoznání, emocí a filozofických základů existence, s cílem odhalit vlákna, která spojují osobní a univerzální principy. Spasskova představila svá díla na kolektivní výstavě Napojení v Telegraph Gallery, v Galerii NoD, Galerii Kampus Hybernská, Galerii města Plzně a v zahraničí například v CRAG Gallery v Torinu, Leerer Beutel Gallery v Regensburgu a Haute Photographie Gallery v Nizozemsku.
Tvoje tvorba prošla od počátků až po současnost výrazným vývojem a jak se tvůj přístup změnil v průběhu času?
Můj tvůrčí proces je intuitivní a spontánní – předem neskicuji. Formy rostou organicky, krok za krokem. V některých úsecích kresbu řídím, v jiných spíše ona řídí mě, je to napojení, občas automatismus. Zároveň je v něm element sochařství, protože hmoty buduji postupně, vysekáváním z bílé plochy papíru. Líbí se mi napětí v tom, že kresbu nelze opravit, jdeš na to rovnou. Občas tam naopak je lehkost a jemnost, je to jako hudba, kdy vytváříš rytmus kontrastů, hraješ si s intenzitou a silou. Dříve jsem pracovala více chaoticky. Teď se v mém přístupu objevil větší systém, kterému hluboce vnitřně rozumím, ale nejde ho přesně specifikovat. Stejně jako se vyvíjím já, vyvíjí se i moje práce, a v určitém okamžiku se úzce propojila témata, která mě zajímají, s mojí tvorbou. Byla tam vždy, ale postupně se vědomě dostala na povrch. Můj abstraktní svět nabyl komplexnějšího konceptuálního rozměru. Není to ale pouze intelektuální chápání, ale kombinace úvah a zkušeností, vlastních i duchovních prožitků. Můj odraz, v podstatě moje já.
Jako umělkyně pracuješ hlavně s kresbou a fotografií. Jaké jsou pro tebe rozdíly v přístupu k těmto médiím?
Velký rozdíl je v tom, že moje kresby jsou převážně černobílé a abstraktní, zatímco ve fotografiích se vždy objevuje barva a občas figurativnost. Tematicky se tyto dvě roviny také liší. Skrze abstraktní kresbu zkoumám vnitřní svět, emoce a transcendentní roviny, zatímco ve fotografii se často obracím k tématům života. Zajímá mě jedinec a příběh, který si zaslouží být viděn.
Myslím, že tato kombinace médií mi umožňuje rozvíjet různé směry mé tvorby a zároveň propojit dva světy, které mě fascinují – introspektivní a vnější. Fotografie pro mě nahradila malbu. Už na střední škole jsem si uvědomila, že mi nevyhovuje práce s olejem jako materiálem, ale stále jsem cítila nutkání pracovat s barvou a figurou jako symbolem. Objevila jsem fotografii a ta mi perfektně sedla. Je to vlastně malba světla a stínu, která je všude kolem nás.
V roce 2024 jsi se zúčastnila soutěže Fresh Eyes Talent. Můžeš nám tuto soutěž a svou práci přiblížit? Jakým tématům ses ve své práci věnovala?
Soutěž Fresh Eyes Talent 2024 se konala v Nizozemsku, s podporou GUP Magazine, a následně byla součástí výstavy Haute Photographie v Amsterdamu, kde byly prezentovány fotografie z oceněné série Stem. V rámci výhry také vznikla publikace, která byla následně prezentována ve spolupráci s Kahmann Gallery během Paris Photo v Paříži. Fotografie ze série Stem byly také vystaveny v Turíně díky galerii CRAG.
Série Stem je souborem úvah o zápasu mezi přírodou a člověkem, který se rozhodne o udržitelný styl života. Během roku jsem navštěvovala designérku Lindu Havrlíkovou, která se přestěhovala z Prahy na samotu. Pro mě to bylo fascinující téma oscilující mezi děsem a obdivem k neústupné, cestě, kterou bych sama nikdy nechtěla podstoupit ale velmi ji respektuji.
Tvoje tvorba se často zaměřuje na témata spirituality. Byla jsi také součástí výstavy Napojení v Telegraph Gallery a také dokumentu Napojení: Ztvárnit nepopsané. Můžeš nám přiblížit, jak se tě toto téma dotýká a jaká byla tvoje zkušenost s těmito projekty?
Zkušenost s výstavou byla skvělá. Přestože se na ní podílelo mnoho autorů, všechno do sebe přirozeně zapadalo a fungovalo harmonicky – díla mezi sebou komunikovala a vznikl silný celek. Díky dokumentu bylo zároveň možné poznat více tvorbu ostatních umělců. Je neuvěřitelné, kolik různých uhlů pohledu lze v těchto tématech najít. Každý k nim přistupuje po svém, a právě sledování těchto odlišných perspektiv bylo inspirativní.
Toto téma je mi velmi blízké a zároveň ústřední v mé tvorbě. Zajímá mě vědomí, realita a emocionální i pocitová sféra. Baví mě zkoumat neviditelné a nehmotné roviny života a člověka. Fascinuje mě podstata reality, její formy, podoby a vrstvení. Hranice mezi tím, kde končí skutečné a začíná iluze, okamžik, kdy se hmota rozpouští v energii. Tento bod přelomu je v podstatě tou tečkou v mých kresbách, z níž všechno začíná i končí. Proto přirozeně pracuji s abstrakci – nezobrazuje nic konkrétního, ale je neforemnou strukturou, stejně jako témata, která se snažím zachytit.
Ve své práci se také zaměřuješ na zkoumání vlastního mentálního stavu a přírody. Jakým způsobem ovlivňuje tento osobní přístup tvůj kreativní proces?
Myslím, že člověk, příroda a vesmír jsou součástí jednoho propojeného celku, kde se identita a realita vzájemně prolínají a neustále rekonstruují v různých podobách. Jsme vzájemně ovlivnitelní, ať si toho všímáme, či ne. Ve své tvorbě se snažím zachytit tento princip, proměnlivost a cykličnost. Jde o neustálé přecházení mezi individuální zkušeností a univerzální, o hledání spojitostí mezi intimním a nekonečným, hmatatelným a bezhraničném. Moment někde mezi všedním a vesmírném.
Na rezidenci v Telegraphu jsi strávila měsíc. Jak se ti v ateliéru pracovalo a jak tě ovlivnila Olomouc?
V ateliéru se mi pracuje dobře. Zaleží mi na atmosféře, a krásné okolí mi přispívá ke kreativitě. Mám ráda spoustu vzduchu a světla kolem, pak se mi lépe přemýšlí. Zároveň je skvělé mít na chvíli pevně daný časový rámec a nebýt rušena svým typickým prostředím. Vnímám Telegraph jako takový pěkný mikrosvět, kde bylo o vše postaráno, a já se mohla na 100 % soustředit na tvorbu. Taková oáza v životě umělce – možnost zastavit se, odpojit se od svého běžného kontextu, cítit podporu a péči. Je to hodně cenná zkušenost a moc si vážím toho, že jsem zde mohla tvořit.
Máš nějaké projekty nebo plány do budoucna, na které se těšíš? Co od tebe můžeme v příštích měsících očekávat?
Chtěla bych rozvinout koncept, na kterém jsem pracovala během rezidence, do výstavního projektu. Během pobytu zde se mi zrodila představa, jak tuto práci transformovat do instalace, která bude aktivně pracovat s prostorem. Zajímá mě, jak propojit kresbu, světlo a hmotu. Zároveň jednám o další rezidenci tentokrát v zahraničí, takže pokud vše půjde dobře, čeká mě cesta do Itálie.
