Umění nejen že prostupuje od galerie všemi patry Telegraphu, přesahuje také budovu a usiluje podmanit si veřejný prostor. Důkazem toho byla socha šelmy od Michala Gabriela, předního českého sochaře, který ve svých dílech reflektuje krásy fauny. Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1994 a spoluzakladatel umělecké skupiny Tvrdohlaví přispěl k celistvé atmosféře Telegraphu sochou Mimikry, jež díky důmyslně zvoleným materiálům mizí v lomu světla a v jeho absenci se znovu objevuje. Ovšem svět se nepřetržitě mění a my s ním. Rozloučili jsme se se sochou šelmy a k pátým narozeninám Telegraphu jsme si nadělili dar v podobě nové sochy od Sabiny Knetlové.
Sabina Knetlová, Spolu (jak vypadají naše oči?)
Sabina Knetlová (*1996) studovala na Fakultě umění Ostravské univerzity a navzdory zařazení do mladé generace umělců je již známá nejen v České republice. Zahraniční úspěch sklidila především ve Vídni na veletrhu Vienna Contemporary 2022. Sabina Knetlová a galeristka Alexandra Karpuchina, ze zastupující Karpuchina Gallery, se vydaly na veletrh s nadějí, že by mohly prodat alespoň jednu sochu a s úspěchem se vrátit domů. Ovšem meditativní sochy z betonu zaujaly víc než jednoho sběratele. Sochy Knetlové se prodaly do New Yorku, Saudské Arábie i Bulharska a ve veletržním stánku nezůstala ani jedna.
Co ale přitáhlo velké kupce k sochám? Mnozí popisují tvorbu Knetlové jako meditativní až snovou, což v dnešní přehlcené době ocení téměř každý. Čistota a něha tvarů v divákovi vzbuzují jakýsi zvláštní klid, a přestože jsou sochy většinou celé z betonu, lehkost jim nechybí. Knetlová vyzdvihuje tento tradiční a všudypřítomný materiál zejména pro jeho dostupnost a šetrnější charakter. Co se zpracování týče, autorka popisuje tvůrčí proces jako zrození originálu. Stejně jako obraz začíná skicou, sochy Knetlové nejprve dostanou svůj sádrový prototyp a formu, která se následně plní betonem. Zárukou unikátu je finální „vysvobození” sochy, které logicky formu poškodí, tudíž se nedá objekt replikovat.
Sabina Knetlová se věnuje archetypálnímu vyjádření myšlenek, které v minimalistickém zpracování získávají nové rozměry. Ovšem figura není to jediné, co se dočká zhmotnění. Do repertoáru autorky patří i přírodní motivy – například socha stromu, jehož větve jsou vytvořeny pomocí gumových hadic a kořeny tkví v betonu. U sochy Spolu jde ale vidět, že Sabina Knetlová myslí i na život svých děl v horizontu budoucnosti. Vysvobozením z formy to prostě nekončí.
O díle, které již před budovou Telegraphu stojí, říká následující: „Snažila jsem se pracovat i s tím, že socha bude venku, lidem dostupná, tak jsem volila takovou kompaktní kompozici. Až na nohy, nikde nic moc nevyčuhuje, figura je vlastně jen takové písmeno L. To že bude socha takhle venku, její podobu dost ovlivnilo. Vycházela jsem z polohy ‚klečení na hrachu‘ a snažila se v té pozici najít polohu klidu, zastavení času…”.
A proč zrovna Spolu? Aktuální diskurz nám předkládá fakt odcizení, jenž prostupuje celou společností. Možná potřebujeme návrat ke kolektivnější koexistenci. A možná taky hledáme nějaké naše druhé, vnitřní já. Osobu v hloubi duše, která nás v situacích bezvýchodnosti bude doprovázet.
