Sabina Knetlová (*1996) je absolventkou Ateliéru sochařství pod vedením Jaroslava Koléška na Fakultě umění Ostravské univerzity. Její tvorba má signifikantní prvek materiálu, kterým je beton. Své betonové sochy vytváří způsobem vtlačování betonu do sádrových forem. Syrovost povrchu soch často doplňuje o prefabrikáty, gumové hadice nebo přírodní materiál a vytváří tak nová spojení v použitých prvcích. U Sabiny Knetlové je typické minimalistické zobrazování gesta ruky, torz a figur. Svou tvorbu představila na mnoha výstavách v Česku i zahraničí, například v Galerii výtvarného umění v Ostravě, Českém centru v Bruselu, Karpuchina Gallery v Praze, a také na kolektivní výstavě Přikázané uvolnění v Telegraph Gallery. Sabina Knetlová bude v srpnu součástí už tradičního Telegraph programu Prezentace umělců. Při té příležitosti jsme si pro ni připravili několik otázek týkající se její umělecké tvorby.
Na fakultě jste se původně hlásila na obor malba, ale nebyla jste přijata. Byla vám nabídnuta alternativa sochařství. Proč si myslíte, že vám nabídli zrovna tento obor? Myslíte, že vaše přijímací práce byly více koncepčně situované do sochy? Uvažovala jste předtím někdy nad studiem sochy?
Ano, myslím, že mé práce, se kterými jsem se na malbu hlásila, byly malířsky mimo. Pamatuji si, že jsem měla poměrně problém se zorientovat v prostoru plátna/papíru, který pro mě byl až moc velký a zároveň až moc malý, limitující danými rozměry. Většinou jsem si nedokázala poradit s pozadím obrazu, a tak mé malby vždy zobrazovaly konkrétní situaci na nějakém monochromním pozadí. Ale nad studiem sochařství jsem do chvíle, než za mnou přišel pan Jaroslav Koléšek, nikdy nepřemýšlela. Řekl, že mam prý sochařskou malbu, a tak jestli bych tu sochu nechtěla zkusit.
Bylo to pro vás těžké rozhodnutí?
Nebylo. Po prohlídce ateliérů sochy, které byly toho dne plné světla, jsem měla jasno, že socha bude pro mě mnohem lepší cesta. Líbila se mi ta různorodost, kterou socha nabízí – materiály, technologie, nástroje.
Jak se vaše práce vyvíjela a měl na vaši tvorbu vliv Jaroslav Koléšek? Jak jste se dostala k archetypu figur?
Pan Koléšek měl na moji tvorbu bezesporu velký vliv, hlavně v prvních letech studia, kdy se člověk učil modelovat, vidět, cítit tvar a kompozici. Na ostravské soše se jde směrem pevného, napnutého a přehledného tvaru, směrem ke stylizaci a zjednodušení tvaru. Po celou dobu studia jste odkazovaní k tvorbě Mariuse Kotrby, Jana Štursy, Matyáše Bernarda Brauna a hlouběji – Egypt, antika. Z toho nevyváznete nepoznamenaní. Já jsem se tomu z počátku snažila odolávat, někdy i proti tomu vzdorovat – nechtěla jsem moc modelovat, bavilo mě odlévat různé klacky, větve, strukturu dřeva a stavět to do všelijakých krajinných instalací. Zhruba na začátku magisterského studia mi figura začala chybět, hlavně mi scházelo mé vlastní tvarosloví. Přišlo mi mnohem lepší nějaký tvar vymodelovat než jen odlít. K figuře jsem ale přistupovala dost nesměle, zpočátku jsem modelovala hlavně ruce, pak přišly nohy a hlavy a k celistvější figuře se dostávám až teď.
Inspirovala jste se v egyptském a etruském umění, můžete nám přiblížit jak?
Mám na starověkém sochařství ráda hlavně tu energii, která z těch věcí jde. To, že netryská, ale spíše se kumuluje uvnitř. To, že ty sochy tu jsou tisíce let a tisíce dalších tu mohou být. Jako kdyby tu nebyly přímo s námi, ale spíše někde daleko za námi. Dívají se skrz nás, daleko za nás, tak nějak napříč časem… asi to neumím popsat, tak jak bych chtěla. S tou nějakou vnitřní energii se snažím pracovat i ve svých sochách.
Znaky, které ve své tvorbě používáte, jsou různé gesta a symboly, které skládáte do různých konotací. Můžete nám o nich něco říci?
Mám ráda, když se na soše dá najít detail nebo gesto, které může vyprávění pozměnit nebo rozvést.
Jak jste došla ke spojení betonu a různých ohebných či naturálních objektů? Chtěla jste jim tímto “vdechnout život“?
Jde mi hlavně o kontrast. Beton je suchý, tvar pohlcující, neohebný materiál. Potřebovala jsem ho propojit s něčím jemu opačným. K tomu mi skvěle slouží transparentní zahradní hadice. Jsou ohebné, průhledné a lesklé. Užívám je jako takové vnitřní struktury sochy.
Vidíte nějakou spojitost mezi vámi a hnutím Transavantgarda? Mimmo Paladino se zaobíral velmi podobným zjednodušováním jako vy, jen používal větší měřítko. Uvažujete o monumentálnějších sochách?
Mimmo Paladino a ještě Francesco Clemente jsou pro mě důležití autoři. Ztotožňuji se s nimi skrz práci s nějakou osobní mytologií, užívání znaků, symbolů, tvoření příběhů. Mám ráda tu mystiku, kterou jejich práce obsahují. V případě Paladina mi je samozřejmě blízký jeho přístup k figuře, čerpání tvarosloví ze starověkého sochařství. Co se týče plánů na monumentálnější měřítka soch, tak zatím na to nemám odvahu. Velké sochy vyžadují jiný přístup a ani na to nemám dost velké zázemí ateliéru. Já potřebuji postupovat postupně, měřítko se mi od dob studia vlastně zvětšuje, tak třeba v budoucnu dospěju ještě k něčemu většímu. Ale obecně mám raději lidská měřítka soch.
Záleží vám na tom, kam se vaše práce po prodání dostane nebo na ně již nemáte vazbu?
Jsem ráda, když vím, ke komu sochy míří. Nejraději jsem za osobní setkání a za to, když se socha stane součástí světa jejího majitele. Takže úplně jedno mi to není, ale je mi jasné, že se se sochou ve většině případů spíš už neuvidím. Naučila jsem se je pouštět.
Jaké projekty Vás čekají tento rok?
Tento rok mě ještě čeká jedna skupinová výstava, jinak se budu pomalu pouštět do soch pro výstavy v dalším roce.
