Søren Dahlgaard (*1973) je dánský konceptuální umělec žijící v Kodani. Vystudoval Slade School of Fine Art v Londýně a Victorian College of the Arts na Melbourne University v Austrálii. Jeho umělecká praxe často zahrnuje hravou participaci, tvůrčí spolupráci a angažovanost, kterou protkává poťouchlým humorem. Pracuje však také s vážnějšími tématy globálního charakteru. Například na 55. bienále v Benátkách v roce 2013 řešil téma klimatické krize a změny klimatu pomocí hry a symboliky. Vystavil zde karavan, který představoval útočiště pro klimatické uprchlíky. Interiér karavanu, na jehož střechu umístil nafukovací tropický ostrov, pak sloužil nejen jako výstavní prostor, ale také jako platforma pro setkávání, vzdělávání a diskuzi. Výstava od té doby procestovala sedm zemí. Søren Dahlgaard svá díla vystavoval po celém světě. Například v Louisiana Museum of Modern Art v Dánsku, Tate Modern v Londýně a MoMA v New Yorku.
Mnoho lidí zná Vaši tvorbu především díky nafukovacímu ostrovu. Do jakých zemí ostrov již zavítal?
Nafukovací ostrov jsem vytvořil pro výstavu The Maldives Exodus Caravan Show, která byla poprvé představena veřejnosti v rámci benátského bienále v roce 2013. Z Benátek následně výstava putovala po devíti muzeích a galeriích v osmi různých zemích.The Maldives Exodus Caravan show jsem inicioval a kurátorsky připravil ve spolupráci s Elenou Gilbert, Paolem Rossi a Amani Naseem. Brzy po benátské show jsem začal vytvářet fotografie s nafukovacím ostrovem na různých místech a v různých krajinách. Ostrov jsem s sebou vozil i na rodinné dovolené, nebo při cestách na výstavy. K dnešnímu dni jsem s ostrovem navštívil 15 zemí a tato fotografická série se neustále rozrůstá. Samotný nafukovací ostrov je středobodem, na který se upínají i další umělecké projekty jako třeba právě série fotografií, videa nebo je předmětem práce se školáky.
Nafukovací ostrov byl jedním z projektů, na kterých jste pracoval během doktorského studia. Co Váš výzkum zahrnoval?
V letech 2015 – 2019 jsem v Melbourne absolvoval doktorské studium zaměřené na praxi. Název mé disertační práce zní Socha jako aktivizující objekt a zahrnuje tři umělecké projekty – nafukovací ostrov je jedním z nich. Práce vytváří kontextuální rámec pro land-art, environmentální umění, akční sochařství a sociální angažovanost v rámci současného umění. Všechny tři případové studie jsou zarámovány do propojení těchto uměleckých stylů s přidáním hry jako metody k dokončení nových iterací uměleckých děl. Aktivizující socha-objekt hraje hlavní roli ve všech třech případových studiích, kde aktivuje spolupráci se silami přírody, různými materiály a lidmi. K iteracím dochází prostřednictvím výzvy ke spolupráci a hře v rámci velkorysosti, estetiky grotesky a známých předmětů. Dále je v souladu s pojetím „dobře rozehrané hry“ badatele Bernarda De Kovena a pojetím „magického kruhu hry“ teoretika Johana Huizingy vytvořen pojem neodmyslitelných kvalit hraní si během procesu vytváření nových iterací. Aktivizující sochařství, jak navrhuje tento výzkum, rozšiřuje představy o diferencovanějším chápání akčního sochařství a sociálně angažovaného umění. Metodologie dokončování díla v řadě iterací prostřednictvím rámce „dobré hry“ představuje příležitost zvážit rozmanitější chápání autorství při spolupráci. Koncept aktivizující sochy není zahrnut v existujících rámcích akčního sochařství nebo sociálně angažovaného umění.
Během Vašich participativních projektů jste shromáždil mnoho informací o komunitách žijících v různých zemích. Jsou pro Vás tyto informace důležité? Pracujete s nimi i v jiných projektech?
Žil jsem v Kodani, Londýně, na Maledivách, v Melbourne, na Srí Lance a v USA. Poznávání různých kultur a jejich způsobu života je inspirativní. Zajímá mě antropologie, ale ovlivňuje to mou tvorbu? Myslím, že moje umění je ovlivněno jednak tím, odkud pocházím a kde jsem žil, ale zároveň se snažím o univerzální vyjádření, aby se mé myšlenky a umění mohly vztahovat k lidem z různých částí světa. Například u série fotografií The Dough Portrait, které jsem pořídil na mnoha místech, neexistuje žádný pevný závěr o tom, jak jsme si všichni podobní nebo odlišní. Záleží na každém člověku, jak se zamyslí nad zkušeností s účastí na daném projektu.
Jak se podle Vás liší svět umění, galerií a umělců v zemích, kde jste žil?
Všude jsou úžasní umělci. V nejmenších vesnicích i v největších městech, zkrátka ve všech zemích světa. To je vzrušující. V jistém smyslu je svět umění nekonečný. Na druhou stranu vidíme, že v největších muzeích vystavuje stále stejných 1 000 umělců, což často souvisí jen s finančními zájmy, penězi a mocí. Úkolem kurátorů a sběratelů je být zvědaví a vyhledávat méně známé umělce a představovat jejich díla veřejnosti. To se naštěstí děje neustále. Spousta galerií a muzeí napodobuje západní způsob prezentace současného umění, a tak je po celém světě vidět samé opakování. Je vzrušující, když se prezentují nové strategie, estetiky a přístupy. Letošní Documenta v německém Kasselu, kterou kurátorsky připravil indonéský kolektiv ruangrupa, je příkladem pokusu, který byl úspěšný a zároveň kritizovaný. Pro mě bylo podnětné vidět sociální umění, kolektivní umění a širokou škálu menšin, které se dostaly na hlavní scénu uměleckého světa. Ale jako divákovi mi přišlo, že spousta uměleckých děl nebyla příliš atraktivních a byla nudná ke sledování. Nešlo o estetiku objektu, ale o sociální procesy – o něco, co není vidět.
Telegraph jste navštívil na necelý týden. Jak se Vám město líbí a jak hodnotíte výstavu Lazy 8?
V Olomouci jsem zatím strávil jen tři dny, takže město moc neznám. Centrum je krásné a Telegraph Gallery je zajímavé místo s nabitým programem a spoustou dobré energie. Výstavy vypadají velmi zajímavě a ambiciózně. Pokud se vrátím do Telegraphu na delší dobu a budu dělat nějaký umělecký projekt, možností poznat nové lidi a místo bude mnohem více. Bylo by vzrušující vytvořit nový společný umělecký projekt s lidmi z Olomouce.
Spolupracujete také s kurátorem výstavy Lazy 8 Christianem K. Madsenem. O jaký projekt se jedná?
Christian mě pozval na výstavu do Skovgaardského muzea ve Viborgu v Dánsku na jaře 2023. Místem pro výstavu se stane stará radnice, která je už deset let vybydlená. Bude zajímavé a zaplnit tuto budovu spoustou uměleckých děl. V rámci této výstavy plánuji také vytvořit nová společná umělecká díla se školáky. Společenský aspekt spolupráce je součástí toho, jak pracuji, protože vytváříme nové a nečekané situace a celý proces, jak toho dosáhnout, je součástí umělecké práce.
Autor: Erika Kovačičová / Telegraph Gallery
