Jiří Ďuriš je zakladatelem Optimistic coffin, což je vysoce kvalitní, celodřevěná, ručně vyrobená česká rakev v novém, nadčasovém designu. Řídí se mottem: „Pro milovníky designu až za hrob!" Jedinečnost Optimistic Coffin spočívá v inovativním, neotřelém, kultivovaném a optimisticky laděném vzhledu s použitím současné barevnosti i grafiky. Nový produkt, přes svoji funkci, nepůsobí depresivně, na rozdíl od stávajícího sortimentu na trhu. Pozůstalým se snaží usnadnit nelehký úkol, kterým je rozloučit se s milovanou osobou.
Jiří Ďuriš bude prezentovat svoji práci v úterý 10. 5. v 18:00 na akci Propagace v kreativních průmyslech #3, kde si budete moci vyslechnout, jakým způsobem se vypořádává s prezentací tohoto produktu. Pokud vás jeho tvorba zaujala, přečtěte si následující rozhovor.
Začněme asi Vaším nejznámějším produktem Optimistic coffin. Nápad byl prý součástí Vaší diplomové práce a následně jste jej v roce 2015 představil na Design Weeku. Kdo Vám pomohl tento projekt realizovat?
Nejdříve jsme začali projekt vystavovat a na základě toho jsme se snažili zjistit, zda by byl o tento výrobek zájem. Poté jsme objížděli truhlářské dílny v České republice, které by nám mohli s realizací pomoct, ale už pouhá šablona byla velmi nákladná. Proto nás napadlo oslovit kamaráda, který má své truhlářství nedaleko odtud a vyrobili jsme první model. Od té doby s ním spolupracujeme.
Měl jste obavy z klientely na českém trhu?
Obavy mám stále. Ono nejde tak o českou klientelu, ale o téma všeobecně. Jakýkoliv produkt v tomto byznyse je takřka neviditelný. Proto jsme zvolili obrácenou taktiku. Snažili jsem se nejdříve výrobky prezentovat v rámci designerských výstav. Náš produkt zaujal hlavně mladší generaci. Následně se toho svévolně chytla média, což nám taky pomohlo. České klientely už se tolik nebojím, ovšem obraty stále nejsou takové, jaké by si člověk představoval, nebo takové, jaké by si dané výrobky zasloužily.
Současně se specializujete převážně na český trh nebo se plánujete prosadit i v zahraničí?
Já nic neplánuji. Já jsem patriot a nějakým způsobem jsem se soustředil převážně na český trh. Je to česká věc od českých výrobců. Nicméně realita je o něco drsnější. V současnosti se výrazně zdražila výroba a materiál. A také doprava, která je významným cenotvorným prvkem. Nyní spolupracujeme i s německým designovým studiem. Dále vystavujeme například v Hamburku. O naše produkty je velký zájem. Paradoxně jsme si mysleli, že problémem poptávky bude cena, ale pro západní země se naopak zdá být cena vstřícná. Také výchova v tomto ohledu je v zahraničí jiná, oproti naší postkomunistické zemi, která stále drží barokní způsob pohřbívání. Přichází mi poptávky také z Itálie a jiných Evropských zemí, ale tady je opravdu největším problémem ta doprava.
Je možné si u vás objednat Optimistic coffin s letitým předstihem?
Už to pár zákazníků zkoušelo, a dokonce jsme dělali i výrobky na míru. Ale je to nábytek, který podléhá zkáze. Je proto tak vyrobený. Pokud bychom zvolili trvanlivější materiál výroby, cena by byla značně vyšší. Navíc i pohřební služby mají daná pravidla na trvanlivost rakví, takže i s tímto by byl problém.
Dále se v rámci své firmy HogoFogo Design věnujete grafickému a interiérovému designu. V Olomouci jste se Vaší tvorbou podílel například na Hanácké hospodě, Cafe na Zábradlí nebo také, dnes již nefungující, Pizze Netopýr. Zůstáváte tedy věrný Olomouci nebo si Vaši tvorbu můžeme prohlédnout i v jiných českých městech?
To už se pak jedná spíše o soukromé zakázky, například rodinné byty, které jsou plné vychytávek a skrýší. Paradoxně o nich veřejně nemohu mluvit. Ale necílím pouze na Olomouc, dělám tak, jak mě kdo osloví.
Mimo jiné jste učitelem na Střední škole Designu a módy v Prostějově. Je pro vás práce se studenty obohacující?
Samozřejmě ano, jinak bych to nedělal. Jsem i mladý, nebo respektive starý, tatínek a v tomto ohledu mě to všechno svým způsobem omlazuje a obohacuje. Líbí se mi, když vidím tu zpětnou vazbu. Kdybych pracoval pouze se stejně starými lidmi, tak vidím už jen tu křivku dolů a černo humor – Už se chystáme do těch tvých produktů – a to nechci. Studenti mě nabíjejí. I když dnes přicházejí nové a nové generace, které jsou strašně křehké. Vyskytují se s nimi nové problémy a někdy se stávají z radostných rán docela děsivá rána. Ale i přesto všechno mě to stále baví.
Je něco, co byste na českém vzdělávacím systému změnil a co naopak hodnotíte pozitivně?
Já jsem praktik, který přišel do školství, a ne teoretik, který mimo jiné v rámci volného času něco dělá. Ale s hrůzou zjišťuji, že je školství nastaveno poněkud bláznivě, nedostatečně a nepružně. Osobně mám problém se zodpovědností za vycházející studenty čtvrtých ročníku a za to, že se někde neuchytí. Proto se jim snažím neslibovat hory doly. V rámci svých předmětů si mohu do jisté míry improvizovat, ale bereme-li školství jako celek, tak jej nemůžu plně ohodnotit. Spokojený nejsem. A pozitivum? Jsem vděčný že to školství vůbec máme. Ale je to jako v hospodě. Podnik může mít sebelepší design, ale pokud není dobré jídlo a příjemná obsluha, tak ani zákazníci spokojeni nebudou. Jsou dny kdy mi přijde smysluplnější dělat ty rakve, než učit.
Studium vysoké školy jste neabsolvoval hned po střední škole, ale již ve věku, kdy jste měl bohaté kariérní zkušenosti. Je ovšem něco, co byste doporučil mladým designérům do začátků jejich tvorby?
Designérem je z mého pohledu člověk, co vyrábí něco smysluplného. Ne neuchopitelného, zvláštního, co sám nenazývá ani uměním ani designem. Takový člověk by měl jako první vlézt do jakékoliv fabriky. Je třeba zjistit jednotlivé postupy a dále taky nauku o materiálech. Tyto znalosti jsou pro tvorbu zásadní. Nejde jen o to vytvořit 3D model, ale je třeba si materiály osahat. Je třeba začít tzv. od píky řemesla. To člověka naučí také pokoře. Najednou přemýšlí i o technickém zpracování a ceně materiálů. Tato praxe vás naučí rozhodně víc, než pětačtyřicet minut výuky ve škole.
Na jakých projektech aktuálně pracujete?
Teď tvořím recepci pro jednu právnickou kancelář. Dále samozřejmě i grafiku a současně vymýšlím nový projekt uren pro zvířátka.
Říká se, že za každým úspěchem je i mnoho selhání. Stalo se i Vám nějaké vtipné klopýtnutí na cestě za Vašimi úspěchy, o které byste se chtěl podělit?
Člověk klopýtá od toho, aby zjistil, že ne všechno co dělá, je úplně dobře. Ale nějaké výrazné klopýtnutí necítím. Jelikož jsem do tohoto odvětví vstoupil až v pozdějším věku, měl jsem v sobě jisté znalosti a pokoru. Já jsem si splnil svůj sen. Od mých začátků, kdy jsem pracoval opravdu s lopatou v ruce, jsem se vypracoval tam, kde jsem. A ať jsem cokoliv zmrvil, stále si tím ten svůj sen plním a jsem v podstatě šťastný.
