Michael Bukovanský, jehož jméno můžete běžně znát ve spojení s produkcí Telegraph kina, se tentokrát ujal role režiséra vůbec prvního filmu, který vznikl pod záštitou Telegraphu ve spolupráci se Story factory. Krátkometrážní dokument Napojení: Ztvárnit nepopsatelné nabízí nový pohled na výstavu NAPOJENÍ, která se v Telegraph Gallery uskutečnila na přelomu roku 2023 a 2024. V následujícím rozhovoru Michael vypráví o svém přístupu k dokumentární tvorbě, spolupráci s umělci a procesu vzniku tohoto krátkometrážního snímku.
Dokument Napojení: Ztvárnit nepopsatelné vznikl v návaznosti na stejnojmennou výstavu, která se v Telegraph Gallery uskutečnila na přelomu loňského a letošního roku. Jaký byl tvůj prvotní dojem z výstavy a jak jsi ho chtěl přenést do filmu?
Instalace a obrazy, které výstava kurátorovaná Terezií Zemánkovou představila, jsou vesměs abstraktní a zachycují téměř vždy nějakou neobyčejnou životní zkušenost, či se do nich velmi osobním způsobem promítá vnitřní filozofie zastoupených umělců. Zaujalo mě proto zkoumat právě pozadí jejich vzniku a způsob, jak se přístupy několika generací tvůrců v jádru odlišují, nebo spolu naopak souzní. Ta vystavená díla jistě mají svou vlastní výpovědní hodnotu, nicméně si myslím, že pokud je doplní výklad a vysvětlení samotných autorů, získá pak divák jasnější představu o tom, jak konkrétní dílo číst. Náš film v tomto ohledu beru jako rozšíření celé výstavy, ne jen jako pouhé ohlédnutí se.
Bylo to vůbec poprvé, kdy výstavu v Telegraphu doplnil podobný dokument. Odkud přišel první impuls k jeho natočení?
S nápadem, že by o této výstavě mohl vzniknout krátký dokumentární film, přišel kurátor galerie Mira Macík. Vzhledem k tomu, že výstava mapovala pohled několika uznávaných českých umělců na svět, který je lidskému zraku skrytý, celé téma mi přišlo neskutečně tajemné a atraktivní. Výstava byla celým svým pojetím a tematickým cílením dosti specifická, stejně tak jako její autoři. Navíc mě kurátorka Terezie Zemánková obeznámila se skutečností, že výtvarné působení zastoupených autorů bývá opomíjené, a že se o nich často ani neví.
Výstava prezentovala tvorbu patnácti umělců, kteří se svojí tvorbou vymykali běžnému vnímání reality. Jak vypadal proces zdokumentování toho, co je v názvu filmu zmíněno jako „nepopsatelné“?
Chtěl jsem těm umělcům dát prostor se vyjádřit a vysvětlit divákům, jak se na svět dívají v okamžicích, kdy právě tvoří. Všechny je spojuje neobyčejná citlivost a výtvarný talent a pro mě i štáb bylo neskutečně zajímavé postupně rozkrývat, na čem konkrétně svou tvorbu zakládají, když jde o něco defacto podvědomého. Někteří tvoří v rámci duchovních cvičení, jiní si kresbou otevírají uzavřené čakry a další kreslí třeba v úplné tmě. Já, jako realista, se v těchto otázkách týkajících se existence vyšších sfér vědomí a nadpozemských entit celoživotně držím spíše při zemi, nicméně už po pár rozhovorech mi začalo docházet, že jsme na stopě jakéhosi nepolapitelného fantoma, který bude v očích každého umělce vždy mít jinou podobu a jednotného rozuzlení bude těžké, ba nemožné docílit. Náboženské motivace a smysl pro spiritualitu jsou tak něco, čemu jsem se musel při tomto projektu více otevřít, a protože je umění svobodný projev, přišlo by mi pošetilé snažit se cokoli spojené s těmito otázkami jakkoli problematizovat, nebo to snad tváří v tvář umělcům devaluovat. Právě z té názorové diverzity jsme chtěli udělat přednost celého krátkého dokumentu.
V dokumentu účinkuje několik umělců z výstavy, kurátorka Terezie Zemánková i architekt výstavy Mark Ther. Byl nějaký okamžik nebo rozhovor, který tě obzvlášť zasáhl, nebo překvapil?
Zrovna s kurátorkou Terezií Zemánkovou a architektem Markem Therem byla spolupráce nanejvýš snadná a pohodová, jelikož k nám byli při vzniku velmi otevření, vstřícní a nápomocní. Překvapení pro nás bylo, když jsme se vydali po republice do různých ateliérů a domovů umělců, jak moc do hloubky jsme se v rozhovorech o jejich tvorbě a inspiračních zdrojích dokázali dostat. S autory jsem se znal jen letmo nebo vůbec, a i přesto několik výpovědí bylo velmi intimních a je mi skoro až líto, že se některé myšlenky do našeho filmu už nevešly, nicméně věřím, že to posloužilo lepšímu celkovému vyznění.
S jakou největší výzvou ses při tvorbě dokumentu setkal?
Byť jde v podstatě o můj první dokumentární film, dříve už jsem zpracovával třeba reportážní videa, aftermovies, filmy o filmu a podobné menší projekty, takže pro mě ta zkušenost nebyla tolik nová, nicméně myslím, že skutečná řehole byla pro všechny ostatní zapojené tenhle projekt ukočírovat v čase jeho vzniku. Všechno to domlouvání a administrativa padly na mé kolegy, abych se mohl soustředit na své posty režiséra, scénáristy a střihače, a tak jim tímto i děkuji za nasazení, protože je to něco, s čím pochopitelně neměli zkušenost. Telegraph sice fušuje do kultury hned v několika směrech, ale filmová produkce, to tady ještě za jeho existence nebylo!
Tento film je tvůj první dokumentární snímek. Jaký byl tvůj kreativní proces při střihu filmu k zaznamenání esence výstavy a uměleckého procesu? Jak se lišil oproti tvé dosavadní tvorbě?
Je to můj první skutečně ucelený dokumentární projekt, ale sám spíše tíhnu k fikční tvorbě, jelikož tam se člověk může v čase preprodukce lépe připravit, udělat si storyboardy, načasovat si záběry a jejich pořadí, připravit si herce a vést je… Toho všeho jsem byl v případě natáčení filmu Ztvárnit nepopsatelné zbaven, a tak pro mě začala stonásobně platit stará poučka o tom, že film vzniká až ve střižně. Při samotném natáčení mi stačilo zkrátka se jen ptát a zkoumat detaily, ale byly to až odpovědi vystupujících, které ten film vytvořily. Já to celé jen zaobalil a uspořádal.
Co pro tebe osobně znamená „napojení“ v kontextu umění a tvorby?
Beru to docela obecně jako otevření se nové myšlence nebo tezi, která v člověku dokáže vzbudit pocit inspirace. Osobně nevnímám uměleckou tvorbu jako něco, co vyvěrá z nějaké neuchopitelné metafyzické podstaty, byť není podle mě nic špatného na tom, na ni takto pohlížet, ostatně jako to bral třeba Karel Malich, centrální postava celé výstavy. Pro mě je tvorba především otázkou odhodlání a víry ve smysl vlastního projektu. Filmařina je v tomto ohledu holt dost ukotvená v realitě, a to mě asi nejvíce poznamenává.
Dokument se poprvé promítal na konci května v Telegraphu, v červnu pak následovala jeho soukromá pražská premiéra. Bude film dostupný v budoucnu i pro veřejnost?
Film teď čeká klasická cesta. Po zmíněných uvedeních v kině ho použijeme k edukacím a současně ho budeme hlásit na lokální a zahraniční filmové festivaly dokumentárních filmů a budeme doufat, že se mu zadaří. Ještě na jedno uvedení filmu by mělo dojít v Telegraphu na podzim v rámci Telegraph Film Festival 2024, ale to nechci předbíhat. Až tato jeho distribuční fáze skončí, tak ho jistě poskytneme k vidění divákům zdarma, ale teď je brzy slibovat, kdy se tomu tak stane.
