Signál IV je reprezentativním výběrem ze Sbírky Roberta Runtáka, tentokrát zaměřeným na díla z neoficiálního proudu osmdesátých let, konkrétně v rozmezí let 1979–1991.
Výstava prezentuje několik generací umělců a umělkyň aktivních v osmdesátých letech, a to ve dvou hlavních liniích – první z nich je vedena po generačně starších autorech, kteří svoji uměleckou tvorbu započali již v šedesátých a sedmdesátých letech a pro nastupující generaci se stali jakýmisi pomyslnými mentory (Milan Knížák, Adriena Šimotová, Aleš Veselý, Alena Kučerová, Jiří Načeradský a další). Přirozeným klíčem výstavy by byl vztah profesorů a jejich žáků, nicméně zmínění autoři na vysokých školách nepůsobili, naopak stáli v ústraní, mimo oficiální instituce. Kontakt mohl probíhat jen za zavřenými dveřmi jejich ateliérů, kde prostřednictvím své tvorby mohli inspirovat umělce nastupující generace. Tehdejším studentům interaktivní debata na uměleckých školách chyběla, informace o aktuálním světovém, ale i domácím neoficiálním dění byly tabu. Po uvolněných šedesátých letech následovalo v Československu rušení výtvarných časopisů, pod různými záminkami se zavíraly galerie, byla ukončována činnost liberálních institucí, a tím byla přerušena i jakákoliv diskuze o přístupech k vystavování či instalaci umění. Mnohovrstevnatý neoficiální galerijní provoz sedmdesátých a osmdesátých let se držel na periferiích, v soukromých, alternativních prostorách, nebo v přírodě.
Historicky významnými „projekty“ osmdesátých let byly tzv. Malostranské dvorky (1981), Setkání na tenisových dvorcích (1982), Chmelnice (1983) a velice podstatné Konfrontace I–IV (1984–1987), krátkodobé výstavy, jejichž prostřednictvím se formovala mladá generace umělců; organizovali je sami umělci a manželé Ševčíkovi v souvislosti s tímto výtvarným proudem použili termín „postmoderní malba“. Umělci měli v rámci těchto akcí možnost instalovat svá díla i ve veřejném prostoru. Díky interakci vystavených děl s místem instalace a současně i s návštěvníkem, který si musel lokace hledat, v sobě akce nesla hluboký sociální aspekt. Převládaly site-specific instalace, které umělci tvořili převážně na místě. Všechny zmíněné akce provázely policejní perzekuce a pokud nebyly zrušeny přímo při zahájení, tak rozhodně končily předčasně. Prostor chmelnice dokonce v důsledku zapálení objektu Ivana Kafky shořel, protože jiné metody selhávaly. Většina umělců a umělkyň prezentovaných na výstavě v Telegraph Gallery se těchto akcí velmi aktivně účastnila, a my tedy máme možnost zhlédnout díla, která vznikala v době pro svobodnou tvorbu nepříznivé, často jako protest nebo potřeba vyjádřit vlastní postoj – vymezit se.
Druhá linka výstavy se věnuje tehdy nastupující generaci umělců a umělkyň. Jedná se hlavně o autory spjaté s manželi Ševčíkovými a skupinou Tvrdohlaví (Jiří David, Jaroslav Róna, Stanislav Diviš), okruhem kolem galerie Behémót (Margita Titlová Ylovsky, Václav Stratil, Vladimír Kokolia) a dalších spřízněných autorů a solitérů, jako jsou Jiří Kovanda, Antonín Střížek, Vladimír Skrepl, Tomáš Císařovský, Martin Mainer, Tomáš Ruller, Marian Palla a další.
O vizuální kultuře, neviditelné estetice, možných zdrojích inspirace v „osmdesátkách" píše v eseji, která vznikla pro tento katalog, Václav Hájek, jenž prostředí popisuje jako „smyslovou a emocionální pustin“. To nejzajímavější z umělecké scény osmdesátých let se neodehrávalo na oficiální scéně, ale v ústraní, mimo dohled hodnotících komisí. Umělecké komise totiž měly garantovat dodržování vysoké ideové a umělecké hodnoty a jejich úkolem bylo „posuzování výtvarných děl před společenským uplatněním“, tedy provádění kontroly/cenzury před jejich vystavením.
Sbírka Roberta Runtáka je koncepčně tvořena a doplňována více než deset let. Všechna vystavená díla se do sbírky dostala s odstupem minimálně dvou dekád od svého vzniku. Tento časový interval znamenal pro samotného sběratele značnou výhodu. Výtvarná scéna osmdesátých let už byla uzavřená, její vývoj popsán v literatuře a zmapován mnoha výstavami, nejen retrospektivními. To s sebou samozřejmě nese spoustu výhod proti sběratelství, které probíhá aktuálně v momentu vzniku děl. Jedinou nevýhodou snad může být stres z toho, zda ta nejlepší díla budou stále ještě k dispozici / k mání. Z dnešního pohledu se jeví jako jedinečné, že tato výstava, komponovaná z exponátů z jediné soukromé sbírky, nenabízí jen subjektivní pohled sběratele, ale současně může fungovat jako komplexnější vhled do české výtvarné scény osmdesátých let.
Autor textu: Pavla Kosař
