Výstava The Grass Is Greener Patrika Adamce v The Chemistry Gallery představuje autora, který se v posledních letech etabloval jako výrazná osobnost mladší generace českých umělců. Adamec, laureát Ceny kritiky za mladou malbu z roku 2023, zde volně navazuje na tvorbu, díky níž se jeho malířský rukopis stal snadno rozpoznatelným – ať už skrze specifickou práci s barvou, reliéfem, nebo motivy krajiny, domu a figury. V roce 2024 se v Telegraphu zúčastnil rezidenčního pobytu, ze kterého vznikla výstava Still Stuck v prostorách Telegraph kina. Zde mohli diváci nahlédnout do jeho sochařské tvorby. Adamec patří k nejzajímavějším osobnostem současné české scény mimo jiné tím, že jeho práce dokáže být na první pohled přístupná a „hravá“, a přitom se neuzavírá do manýry.
Hned u vstupu vás doslova přivítá dílo Nobody is Perfect (Courbet) a je zřejmé, že se nejedná o klasickou prezentaci jednotlivých děl, ale o komplexní instalaci. Prostor galerie je zaplněn scénografií, která evokuje jakýsi snový, dětský svět: měkké reliéfní krajiny se sluncem, oblaky a horizontem, oplocení, lavička, chaloupka v životní velikosti. Jak sama autorka textu výstavy Michaela Žůrková zmiňuje, tak se tato výstava jednoduše ptá, co vidíte, co cítíte. Celek působí bezpečně, přívětivě, až idylicky. Ocitáte se v prostředí, které je snadno čitelné, vizuálně atraktivní a bezprostředně přístupné. Vstoupili jste do scénografie, která je primárně navržená tak, aby fungovala jako zážitek: obejít, vyfotit, sdílet. Nejde však o nostalgickou vzpomínku na dětství, ale spíše o jeho abstrahovanou podobu. Měřítko se neustále posouvá.
Jak už bylo zmíněno, zásadní roli hrají měkké reliéfní obrazy připomínající fragmenty krajiny. Motivika je natolik stabilizovaná (slunce–oblak–horizont–kopec), že v určitém momentu začne fungovat jako značka. Krajina se stává logem vlastního stylu. Scénografie zde funguje velice dobře: divák si pamatuje „ten prostor“ a „tu atmosféru“. Sám Adamec ve své tvorbě řeší, kdy se může člověk v krajině nacházet nebo ztratit. Obrazy dle jeho slov mají silný surrealistický podtext, který jeho samotného přivádí k otázkám, kdo je a kde se nachází. Myslí si, že nevíme, kam směřujeme a pereme se s tím jaký systém jsme si vytvořili a k tomu pasujeme krajinu a přírodu a snažíme se tomu porozumět. A tak se mu tento pocit dozajista povedlo vyvolat i u mnoha návštěvníků.
Výstavou nás provádí drobná díla nebe z Landscape series a v dílech jako Your Ego Is In My View či Utopia nechybí práce s ready-made objekty, což je typické pro Adamcovu ranou tvorbu, která se neinvazivně objevuje v uprostřed umístěné osamělé chaloupce. Výborně zde pracuje s pocitem intimity a jakéhosi existenciálního napětí. Postava zde nepůsobí jako vypravěč příběhu, ale jako tichý svědek či pozorovatel stojící v krajině, která je sice barevná a měkká, ale zároveň něčím prázdná a neosobní.
The Grass Is Greener působí jako přirozené pokračování jeho dosavadní práce – ne jako radikální zlom, ale jako rozšíření možností, kam až může jeho „měkká krajina“ sahat. Výstava je klidná, otevřená a vstřícná, a přesto v ní zůstává cosi nevyřčeného, co diváka nutí zůstat o chvíli déle a znovu se rozhlédnout.
