Patrik Adamec (*1994) je rodákem severočeského Chomutova, ale dekádu svého života strávil s rodiči na Floridě. Po návratu do České republiky se Patrik rozhodl pro studium architektury a průmyslového designu na ČVUT. V roce 2017 byl přijat na Akademii výtvarných umění. Patrik Adamec je velikým badatelem, vrhá se do průzkumu městských uliček s velkou fantazií a upřímným zájmem o lidské archetypy. Dá se říct, že město pro něj není pouze skupinou budov, ale živým ekosystémem, kde se prolínají lidské příběhy. Pracovní stůl, který považuje za zrcadlo duše, je plný nechtěných, odhozených a zapomenutých pokladů z městských průzkumů. Nejen že pozoruje, ale aktivně sbírá fragmenty všedního života, které přetváří do uměleckých děl. V jeho hravých objektech se odráží otázka: „Co to vlastně je?” Vytváří spojení mezi konvencí a nahodilostmi, nechává diváka znejistit a přemýšlet. Jeho tvorba je pozvánkou k nahlédnutí do jiné perspektivy. Do světa, který obklopuje každého z nás, ale často jej přehlížíme.
V roce 2023 jsi jako sochař získal Cenu kritiky za mladou malbu. Na reliéfech, se kterými jsi soutěžil, jsi používal spíše sochařský než malířský princip. Jaké byly reakce okolí a jak důležitá byla výhra pro tebe samotného?
Ta díla byla sochařův způsob, jak uchopit malbu. Vždycky jsem vnímal malbu jako velkou inspiraci, a do určité míry jsem vždy nějak koketoval s malířskou intervencí, vedle té sochařské. Nikdy jsem ale necítil potřebu takovou tvorbu prezentovat. V jednu dobu jsem ale řešil nějaké osobní otázky a můj tvůrčí jazyk nabral tento směr. Šlo o introspektivu, jako by moje jedenáctileté nebo dvanáctileté já vytržené z kontextu mělo možnost se vyjádřit. Ta díla jsou sice založená na sochařských principech, jde o reliéfy, ale zároveň používám malířské plátno, šeps, štětec, barvu jako takovou… Přijde mi, že z koncepčního hlediska to spojení funguje, nebo to může fungovat.
Vyvinuly se u tebe dvě koncepčně i vizuálně odlišné polohy – jedna je barevnější a popovější a ta druhá je syrovější s existenciální tematikou. Jak mezi těmito polohami přepínáš? Máš v tom nějaký systém?
Na první pohled možná vypadá, že jsou odlišné, vizuálně určitě, ale koncepčně vnímám, že jsou vlastně totéž. Primárně se snažím pracovat s pocitem, s něčím, s čím se člověk dokáže ztotožnit. Líbí se mi to skoro až pejorativní označení krajinka, hraju si až s možná takovou groteskou, přišlo mi vtipné ztvárnit krajinku velmi simplisticky, ale zároveň je v ní obsáhnuta i existenciální touha po tom, přiblížit se ke krajině, jít do ní, protože člověk se neustále musí vymezovat vůči světu kolem sebe, nebo vůči práci a podobně. Práce je pro mě tím zásadním tématem, člověk pracovitý. Řeším, kdy se může člověk v krajině nacházet nebo ztratit, to jsou takové otevřené polemiky, nad kterými přemýšlím. Rád pracuji s barvami, líbí se mi jako materiál. Ty, které používám, jsou přímočaré, neumožňují, aby se míchaly, a proto pak vzniká ten popovější vizuál. Barvy jsou jednoznačné – žlutá barva něco symbolizuje, stejně tak modrá a zelená. Jejich přímočarost mi usnadňuje cestu k dané zobrazované věci. Průmyslové barvy, které používám jsou zároveň velmi odosobněné, takže krajina, se kterou se člověk může ztotožnit, se najednou stává odcizenou, pro mě existenciální.
Teď momentálně zjišťuji, jaké je to mezi dvěma mými polohami přepínat. Každá z těch tvůrčích technologií vyžaduje vlastní prostor, takže je to v ateliéru někdy náročné. Mám ale systém, ateliér mám rozdělený na dvě poloviny, někdy se mi ale stane, že to přeženu, všechno splyne do jednoho a je z toho takový pelmel. Nejde ale jen o technologické postupy, teď když řeším své výstavní projekty, jak a co vystavovat, tak zjišťuju, že obě ty věci se mohou navzájem podporovat a zároveň i shazovat. Nechci je mermomocí kombinovat za každou cenu, ale vnímám potenciál v nějaké symbióze. Nechci ale oddělovat jen malby a jen sochy, oba přístupy mě těší, mám radost z tvorby obou věcí.
Tvoje diplomová práce se zabývala labilitou. Čím tě právě toto téma tak zajímá?
Já sám jsem labilní, my všichni jsme. Je to něco, s čím se člověk může ztotožnit. Určitou labilitu nacházím v sochařství a v jeho možnostech. Frustrují mě fixní objekty, snažím se na sobě pracovat, abych zlomil tu bariéru v tom, že když člověk tvoří nějakou věc, je sice určitým způsobem daná, fixní, zasazená do nějakého kontextu a prostoru, může s ní být spojený nějaký dojem, ale vnímám, že se na ní dá neustále pracovat, neustále je možné ji měnit. Labilita je pro mě ta proměna. Prožívám taky velmi těžké chvíle, když sám tvořím a nedokážu se rozhodnout, zda jsem zvolil z těch mnoha tu správnou variantu, a to je pro mě další z labilit.
Jeden z tvých sochařských cyklů se zabývá portréty opilých lidí, které jsi měl možnost potkávat, když jsi pracoval za barem. Proč právě opilci?
Zaujala mě ta dobrovolná deformace, ta proměna. Stejně jako u labilit – poloha, pohyb, mentální změny, rozpoložení. Nevinný člověk se kolikrát proměnil třeba v agresivního jedince. Zároveň to byla věc, která mi na té práci dost vadila a já se v každé situaci, i v takové, která mě tíží nebo nebaví, snažím najít něco, co mě bude bavit. Zabavil jsem se tím, že jsem sledoval a zkoumal tu vizuální a psychologickou proměnu.
Ve svojí tvorbě se věnuješ také tématu hledání domova a kořenů. Jaké k tomu máš důvody?
Je to pro mě osobní. Přehrabávám se sám v sobě, snažím se možná tímto způsobem najít klid, nebo v sobě nějaké otázky vyřešit. Domov je komplexní téma, a má mezi lidmi své opodstatnění. Snažím se prostřednictvím tvorby tuhle notu nějakým způsobem rozproudit, abych našel odpovědi na otázky, které v sobě mám. Zároveň je toto téma hluboce zakořeněné ve společnosti a právě témata, která mezi lidmi rezonují, mě zajímají.
S Blankou Čermákovou jsi byl hostem podcastu Petra Duba PO AVU. Titulek dílu zněl „Jak (ne)prodávat umění?“. Jaké máš zkušenosti s galeriemi a prodejem po vlastní ose?
Nějaké zkušenosti mám, ale jsou omezené. Rád se o tématu prodeje umění bavím, protože je to něco, co se na uměleckých školách neučí, což je podle mě chyba. Mělo by se to komunikovat, aby mladí umělci byli lépe připravení na to, co je čeká. Pro sochaře je docela náročné prodávat věci po vlastní ose, galerie potřebujeme, jsou to nějakým způsobem i spojené nádoby.
Tvoje první samostatná výstava s názvem Stuck se uskutečnila v roce 2023 v Kampusu Hybernská. Znamenala pro tebe průlom?
Ano, určitě byl pro mě průlom vidět ta díla v takové sestavě a také to byla možnost zjistit, jak vůbec zacházet sám se sebou jako tvůrcem, s prostorem i s médiem, jak nacházet důležitost v tom, co dělám a jak pokračovat dál. První sólo výstava je vždy nějakým způsobem průlom, byla to skvělá zkušenost, ale nebylo to snadné, hodně mě to stálo a o hodně jsem přišel. Rok 2023 pro mě byl náročný, složitý, ale krásný čas.
