Mnozí už vědí, že umění je v Telegraphu všudypřítomnou záležitostí. Najdeme ho nejen tam, kde bychom ho tradičně hledali, tedy v galerii, ale umělecká díla pokrývají stěny do vyšších pater budovy vedoucího schodiště, nebo dokonce v kině, které se před nedávnem proměnilo ve výstavní prostor. Místa diváků obsadily paralyzované skulptury mladého sochaře Patrika Adamce, které byly výsledkem Patrikova dvouměsíčního rezidenčního pobytu v Telegraphu.
Výstava s názvem Still stuck – snad pro svou skromnější velikost – nemusela na první pohled v divákovi budit pompézní dojmy. Stačilo se však na moment zastavit a přijít blíže a otázka „na jakém místě jsem to uvíznul?“ se začala vznášet nad vámi. Než se však pustíme do interpretace významů, zkusíme posbírat vodítka v podobě použitých materiálů a prvků, které mohou leccos prozradit. Adamec kombinuje dlouho používané objekty každodenního života s nedávno vzniklými sochami. Ať už je to použitá karimatka, onošené tenisky, zrezavělá mříž, s jistotou můžeme říct, že tyto věci vznikly před lety v neurčitých továrnách, a dávno se na ně zapomnělo. Využití ready-made prvků, jako jsou matrace a kusy nábytku, je pro Patrika Adamce typické. Ovšem teprve jejich umístění do vztahu s umělcovými výtvory jim dává další rozměr. Další význam. Další příběh.
Torzo a hlava každého aktéra oné scenérie byly jiného původu, měly jiné vlastnosti – nám nejbližší a zároveň nejmenší účastník byl vymodelován z molitanu. Materiálu, se kterým Patrik Adamec často pracuje i na reliéfech, jež připomínají malby. Nicméně klíčovou funkcí této látky zůstává lehkost. Pokud jsme přikročili k dalším skulpturám, všimli jsme si přibývající tíhy ve složení jejich těla a rostoucí velikosti, což nás vedlo k dalšímu tázání – díváme se na statickou událost zakotvenou v čase i místě, nebo jsou všechny tři postavy jedna? Pokud jsme spatřili jednu a tu samou osobu, znamená to, že s plynoucím časem se všechno – včetně nás – stává těžším?
Žádná z postav s námi nenavazovala oční kontakt, vypadalo to, že snad i schválně. První postava sklesle hleděla k zemi, druhá měla hlavu skrytou pod karimatkou a třetí k nám byla otočená zády úplně… Nedívaly se na nás, ani na sebe navzájem. Někdo se ale díval na ně. Čtvrtá, a také poslední, postava měla však docela odlišnou konstituci než tři zbývající. Zároveň pozorovala každého z dalších účastníků. Byla jiná. Mohli jsme se v duchu pídit po její výjimečnosti, což mimo jiné naznačoval i piedestal, ze kterého shlížela na ostatní sochy. Byla tato povýšenost skutečně tak oprávněná? Při detailním zkoumání jsme zjistili, že celek sochy a podstavce byly opět spojením ready-made objektu a díla, jež Patrik vytvořil. Měla tedy stejný základ, jako všechny ostatní. Závěr je na divákovi – ať už zvolí stejnorodost, nebo diverzitu.
Hledání významů a vysvětlivek je člověku vlastní. Co když ale autor, místo aby skrz text sděloval konkrétní poselství, jen hravě skládal nahodilé fragmenty k sobě? Vytvořil tak místnost plnou otázek, na které si my sami odpovídáme, často nevědomky promítající si své myšlenky a zkušenosti . Na konci tak možná zůstává jen tichý smích autora, který si užívá naši snahu nalézt smysl tam, kde byl záměrně rozostřen.
