Patrik Adamec se narodil v severočeském Chomutově, jeho dětství a osobnost však do značné míry formovala dekáda strávená s rodiči v americkém státě Florida. Po návratu do Čech se Patrik začal věnovat výtvarnému umění. Začal studovat architekturu a průmyslový design na ČVUT, záhy však pocítil touhu po čistě uměleckém vyjádření. Od roku 2017 studuje na Akademie výtvarných umění. Ve své sochařské tvorbě s nadsázkou promítá své ideje do figurálních podob. V roce 2023 se stal výhercem Ceny kritiky za mladou malbu. Ve svých malbách se vrací k místům svého dětství i současného života v Česku. Patrik Adamec byl v srpnu součástí už tradičního Telegraph programu Prezentace umělců. Při této příležitosti jsme si pro něj připravili několik otázek týkajících se jeho umělecké tvorby.
Jako dítě jsi s rodiči žil na Floridě. Byl jsi schopný v tak mladém věku vnímat uměleckou scénu? Pokud ano, co jsi okolo sebe viděl?
Uměleckou scénu vůbec, zajímalo mě umění, ale spíš povrchně. Věděl jsem, že mě umění zajímá natolik, že se chci stát výtvarníkem. Byl jsem na různých výstavách díky rodičům, ale zpětně to úplně nemělo vliv na můj současný rozvoj jako výtvarníka.
Měl jsi problém zvyknout si na tuzemsko po svém návratu z Ameriky?
Byla to hrozně zajímavá změna. Odmala jsem byl zvyklý na různé změny, neustále jsme se stěhovali a tohle mi přišlo normální, jen to byl o hodně větší skok. Ta změna mentality, prostředí a vnímání hodnot a detailu ve společnosti mě hodně zaujaly a daly mi zabrat. Zpětně si říkám, že jsem to nějak zvládnul a proplul, ale nebylo to jednoduché. Mám pocit, že nejsem Čechem, ani Američanem.
Studoval jsi ČVUT, ale studium jsi přerušil a pokračoval ve studiu na AVU, kde jsi během studií působil jako asistent u umělce Michala Cimaly. Jaká to pro tebe byla zkušenost?
Umění mě zajímalo odmala, ale od čtrnácti jsem věděl, že chci být sochař. To ve mně pořád přetrvávalo, ale rodičům se to moc nezdálo, a tak se vymýšlelo, co by bylo rozumné studovat. Co je a není rozumné studovat je hrozně složité, ale nakonec jsem určitě zvolil správně. Díky ČVUT jsem získal portfolio, rozhled a odvahu si říct, že do toho půjdu za cenu, že budu studovat ještě delší dobu. Mělo to smysl. Během studia škola procházela různými změnami. Když jsem diplomoval, tak řada situací vedla k tomu, že se změnilo vedení našeho ateliéru a moc si vážím a jsem vděčný, že si Michal vybral jako asistenta mě i na tu krátkou dobu. Už předtím jsem figuroval v ateliéru trošku nad rámec povinností, a tak to byl přirozený vývoj. Ta spolupráce s kolegy, přáteli a studenty byla zajímavá a dost intenzivní. Přineslo mi to náhled na řadu úskalí našeho školního systému, jak se dá uvažovat nad výukou umění (myslím si, že umění se nedá učit) a jak může vypadat zkušenost pedagogiky jako taková.
Vyhrál jsi soutěž Ceny kritiků za mladou malbu s obrazy vytvořenými emailovou technikou. Názvy tvých obrazů jako Kde domov můj, odkazují i na směřování naší civilizace. Kam si myslíš, že směřujeme takto s odstupem času od zmíněné série?
Mám obrovský respekt k malbě a malířům a nikdy bych si nepomyslel, že bych se přihlásil do soutěže malby. Malíři a malba jsou velkou inspirací pro mou tvorbu. Mezi mnoha věcmi, které mě fascinují a zároveň drásají, je práce s hmotou barvy jako takové, malovat materiálem. Hledal jsem sochařský způsob, jak uchopit malbu a ztvárnit napětí. V mém ateliéru se neustále nachází molitan, a protože plní funkci ultimátního objemu a je v blízkém kontaktu s tělesností, začal jsem molitan čalounit na dřevěné desky a natahovat je malířským plátnem a opakovaně šepsovat a brousit. Nakonec jsem použil barvy určené k průmyslovým účelům. Barvy jsou technicky odolné, syntetické, lesklé, slizké a nekompromisní. Ty obrazy se vrství a skládají na sebe, vtlačují se do sebe, odpuzují se a tlačí se a vytvářejí tak napětí. Baví mě naivita a jednoduchost přenosu informací, kde se krajinka stává krajinkou. Ty obrazy/reliéfy mají dost surrealistický podtext, který mě přivádí k otázkám, kdo jsem nebo kde se nacházím. Také se v obrazech objevuje společenský idealismus a nadsázka ke krajině. Myslím si, že nevíme, kam směřujeme a hrozně se pereme s tím, jaký systém jsme si vytvořili a k tomu pasujeme krajinu a přírodu a snažíme se tomu nějak porozumět, což je podle mě však dost konfliktní. Baví mě ten vysněný romantický idealismus osamělé chatky v krajině, kterému chce člověk říkat domov.
„Sochařské reliéfy”, se kterými jsi vyhrál již zmíněnou cenu, pracují s prostorem. Co pro tebe znamená prostor a jak moc je ve tvé práci důležitá hravost?
Prostor je vzrušující. Stejně tak vyhodnocovat vzdálenosti, kompozice, podporovat dojmy, vést diváka a pocity. Prostor je komplexní. Prostor je socha a socha je prostor. Ty věci se doplňují a nemohou bez sebe být. Baví mě zacházet s prostorem víc instalačně a nekonvenčním způsobem. Sokly jsou noční můra a dost problematické. Snažím se přijít na to, jak využít daný moment nebo prostor jako ten sokl. To vede k hravosti a nadsázce. Hravost hlavně odlehčuje a umožňuje vplout do problematiky díla. Osobní hravost je trošku posedlost. Snažím se posouvat hranice dál. Sám sebe překvapit.
Co tě přivedlo k práci pro pražskou Kunsthalle? Byl pro tebe nějaký projekt, se kterým jsi pomáhal, něčím obohacující?
Během studia jsem si uvědomil, že umělci plní zajímavou úlohu, jsou citliví a řemeslně zruční, což jsou důležité vlastnosti, když jde o výrobu nebo instalaci výtvarných děl. Začal jsem se živit tím, že jsem instaloval různé výstavy nebo festivaly a vyráběl věci na zakázku pro výtvarníky. Tohle všechno mě přivedlo do situace, kdy jsem začal instalovat výstavy pro Kunsthalle díky Matejovi Al-Alimu. Máme výborný tým, který vyřeší všechno, co se mu postaví do cesty. Narážím tak na nové situace, které jsou obohacující pro mou tvorbu, postřehy a postupy. A hlavně práce s bohatou škálou umělců je dost zajímavá zkušenost.
V zimě jsi měl výstavu v pražské Portheimce, můžeš nám přiblížit koncept výstavy a tvá vystavená díla?
Výstavu na začátku roku pořádal Petr Hájek z The Chemistry Gallery na výročních 150 let od posledního zasedání spolku Schlaraffia v prostorách zámečku Portheimka, kde jde o oslavu umění, přátelství a humoru. Byla to výstava současných malířů a sochařů – já jsem vystavoval obrazy. Zároveň jsem během toho vystavoval v Galerii kritiků. Jsem vždy nadšený, když se ve skupinových výstavách můžu nacházet v konfrontaci a dialogu s jinými umělci.
U zimy ještě chvíli zůstaneme. V Telegraph loftu jsi měl výstavu s Larou Limbourg – jak jste se seznámili? V loftu byly k vidění sochy dlaní, které byly tvořeny gumovými rukavicemi. Jak se ti povedlo dosáhnout plasticity rukavic? Je možné, že jsi se odkazoval na slovenského sochaře Jozefa Jankoviče? Tvé sochy byly umístěny ve vázách od Laury, byl to tvůj/váš záměr nebo k této kolaboraci došlo až během procesu instalace?
Máme ateliéry ve stejném patře, skoro vedle sebe. Hlavně díky Lauře jsem získal ateliér na Smíchově, kde jsem dodnes. Spřátelili jsme se a začali tehdy řešit Lauřinu diplomku. V rámci ní chtěla sáhnout do prostoru s vázami. Říkal jsem si, že by bylo rozumné zkusit menší měřítko, ale je kouzelně odhodlaná a urputná, a tak ji tahle představa úplně nebavila. Přeskočila bezpečné úvahy a pustila se do nadživotního rozměru. Přišlo mi to jako škoda, že se to menší měřítko přeskočilo. Mohlo být zajímavým rozměrem pro rozvoj její tvorby a možnost kolaborace. Já jsem tehdy zrovna laškoval s úvahami nad kytkami, jak jim moc nerozumíme a jak je neustále chceme zasazovat a do něčeho pasovat. Neustále se snažíme romantizovat přírodu. Napadlo mě tak propojit nádobu s obsahem, kterým jsou právě ty rukavice. Osobně mě baví – jsou nezbytné pro tvorbu a ochrannou pomůckou. Mají tupé tvary, které jsou dělané s nadsázkou a univerzálním záměrem. Jsou groteskním, anonymním předmětem a jejich gesta jsou tak nabitá emocemi a významotvorností. Hlavně mi rukavice připomínají listy rostlin – surrealistické listy – prosté, vulgární, zvědavé listy. Listy, které se snaží nás pochopit a přiblížit sebe k nám, aby došlo k dorozumění. Nabírají lidskou podobu díky průmyslovému výrobku. Práce je jedna z hlavních témat, kterým se věnuju a zrovna pracovní rukavice, které mám neustále na očích, přišly na řadu. Jozefa Jankoviče znám, ale nebyl to impulz pro použití těchto předmětů – vážím si jeho práce a považuji je za silné věci.
Na aktuální výstavě v Trafo Gallery vystavuješ objekt postele, na kterém je položené torzo bez končetin. Na co odkazuješ v tomto díle?
V Trafu je parádní skupinová výstava zabývající se materiálem v sochařství. Mám tam věci z diplomového cyklu, které jsou v litině a v silikonu. Má diplomová práce se jmenuje Labilita a zkoumám v ní svou vlastní labilitu – sochařskou a psychologickou. To torzo je zrovna introspektivní dílo, které řeší moji vnitřní psychickou stránku. Je občas náročné vstát každý den z postele. Jsme tam sami se sebou ve schránce. Hrnou se úvahy a myšlenky a ztrácí se kontrola nad časem. To, že tam nejsou končetiny, umocňuje fakt, že se nemůžu hnout z místa a musím konfrontovat sám sebe. Nemůžu uniknout nevyhnutelnému, jsem zamrzlý v čase. Torzo je odlité do litiny, která má nesmírný materiálový půvab, ale je také těžkým a vážným materiálem. Váha materiálu klesá do měkkého molitanu postele. Nořím se do vnitřní krajiny.
Na čem momentálně pracuješ?
Rozvádím plynulé úvahy, na které jsem narazil u diplomové práce. Zároveň připravuju nové obrazy a snažím se najít rovnováhu v tom, čemu se věnovat a co má přednost. V říjnu mám před sebou důležitou sólo výstavu v galerii Hybernská, na kterou se momentálně připravuju. Mám nové postřehy nad tím, co labilita znamená a jak s ní zacházet. Vytvářím takový sochařský deník, otevřený prostorový skicák. Točí se to teď hodně kolem figury, materiálu a tím, jak zacházet s prostorem ve prospěch významu a samotného díla.
