Už to bude rok, co ve spolupráci s Telegraphem pracuješ na Telegraph Podcastech. Jak vnímáš ten kus práce, co máš za sebou? Kam tě to posunulo?
Za každým podcastem stojí spoustu odvedené práce, přípravy a stresu. Proto mám radost z toho, že se to v drtivé většině úspěšně povedlo. Samozřejmě je tam stále co zlepšovat, ale ty samotný podcasty mi určitě přinesly mnoho. Rozhodně velkej náhled do těch dílčích subkultur a celkově i do samotnýho vnímání a přemýšlení umělců. Ty rozhovory byly i pro mě jako pro posluchače a moderátora v jedné osobě hodně obohacující, sám jsem byl překvapenej, jak dlouhej a obsáhlej rozhovor se dá vést třeba nad tématem malby. O to víc teď doceňuji umělce a jejich práci, protože jsem sám poznal, jak moc lidi z této sféry o všem důkladně přemýšlí a jak to všechno, co vytváří, má vždy určitej smysl a často i přesah.
Při rozhovorech máš možnost potkávat se s osobnostmi z umělecké, hudební, ale i podnikatelské sféry. Jaký je rozdíl v přípravě a vedení rozhovoru s lidmi z různých oborů?
Když nad tím tak přemýšlím, tak z hlediska přípravy prakticky žádnej. Proces přípravy probíhá u všech hostů téměř identicky. Shromažďuju informace za využití všech dostupnejch kanálů, snažím se maximálně přizpůsobit umělecké působnosti hosta – u hudebníků využívám hudební platformy, u malířů třeba jejich portfolia, Instagram a podobně. Jinak je to opravdu stejný. Při vedení rozhovoru je to hodně subjektivní, host od hosta. Podle zjištěných informací si o každým hostovi udělám dopředu nějakej obrázek a předurčím si, jak k němu budu během rozhovoru přistupovat. Jestli třeba víc nebo míň formálně, jestli se budu držet osnovy, nebo si můžu dovolit sem tam odbočovat od tématu a ptát se na jiný otázky a tak dále. Ale možná překvapivě můžu říct, že všechny tyhle potenciální rozdílnosti, o kterých se tu bavíme, jdou velice často hned po seznámení do ústraní. Jak se sedne ke stolu, tak se s tím hostem vždycky nějak neformálně bavíme a já dřív či později zjistím, že je to vlastně taky jen člověk, a že se ten rozhovor vlastně liší jen těma otázkama a možná trochu tou formálností nebo neformálností.
Velký ohlas u diváků vyvolal díl podcastu, kde jsi vedl rozhovor se zakladatelem Telegraphu Robertem Runtákem. Co si myslíš o jeho činnosti na poli sběratelství současného umění nebo kultury obecně?
Robert je silná osobnost a hodně aktivní člověk. Já to samozřejmě vnímám spíš z povzdálí a relativně čerstvě, objektivně mám ale respekt k tomu, že se snaží do kultury něčím přispět. Mluvím teď samozřejmě hlavně o Telegraphu, kterej poskytuje zajímavej prostor, bohatej program a super výstavy. Ty vynaložené finance na fungování budovy a všech procesů kolem musí být ohromné a troufám si říci, že převážně nenávratné. Takže je dobře, že se ty peníze využívají pro takovou věc, a ne třeba pro… nákup chemických společností. Co se jeho sbírky týče, nejsem natolik edukovanej a zainteresovanej, abych mohl něco jakkoliv posuzovat a porovnávat, ale podle toho, co jsem se sám v rozhovoru a při přípravě na podcast dozvěděl, tak jeho umělecká sbírka je enormní, rozmanitá a rozhodně úctyhodná, a samozřejmě hodnotná.
Byly nějaké situace, které tě při natáčení zaskočily?
Musím říct, že všichni hosté, se kterými jsem zatím dělal rozhovor, byli úplně v pohodě, sympatičtí a přátelští. Můj největší strach na začátku byl, že budu muset z hostů odpovědi na otázky páčit, abychom splnili nějakou dohodnutou minutáž. Že jim otázky nesednou, nebo budou před kamerou nesví… Většinou to ale bylo úplně naopak, všichni měli co říct a rozhovory byly fakt zajímavý. Kolikrát se stalo, že jsme ještě po skončení natáčení zašli na kafe a dlouho si povídali. Třeba s Davidem Pešatem jsme se asi po týdnu od natáčení sešli a vedli dvouhodinovej deep talk, protože těch 40 minut nám fakt nestačilo. (smích) A teď jsem si vzpomněl ještě na super historku, jak si David Těšínský vzal s sebou na natáčení lahváče, schoval si ho pod stůl, a když jsem pak pokládal otázky a záběr kamery mířil na mě, vždycky se sehnul a pod stolem se napil. Pak si ještě uprostřed rozhovoru vytáhl telefon a udělal si fotku, a já se začal smát a měl jsem co dělat, abych to ustál, to bylo skvělý.
Dříve jsi byl redaktorem Czechmag a Themag.cz, aktuálně se věnuješ živému moderování. Kam by ses chtěl profesně ubírat dál?
V první řadě je potřeba zmínit, že pracuju jako ajťák, takže se profesně ubírám nějakým směrem, a všechno mimo jsou spíš moje osobní zájmy a koníčky. O všem vždycky rozhoduje právě ta reálná práce. Jak už asi spoustu lidí přede mnou zjistilo, jedna věc je dělat něco, co tě baví a naplňuje, a druhá jsou peníze. Tyhle věci jdou málokdy dohromady, především v tomhle kulturním rybníčku. Bylo by fajn někdy v budoucnu všechno nějak skloubit dohromady a bejt pánem své práce a svýho času, ale s touhle variantou moc nepočítám. Vždycky se snažím mít nějakej krátkodobej plán, ve kterým hraje roli finanční jistota spojená s tou mou reálnou prací, a k tomu beru vždycky to, co se mi naskytne, což jsou třeba teď podcasty pro Telegraph. Mám obecně problém v tom, že bych chtěl dělat hrozně moc věcí, ale žádné se nedokážu věnovat na sto procent. Teď jsem se konečně trochu víc dostal k DJ setům, v lednu jsem třikrát hrál v Praze. Právě tohle je jedna z věcí, kterou bych chtěl taky nějak rozvíjet, protože mě to mega baví a můžu konečně nějak zúročit svůj hudební rozhled a kreativitu. Uvidíme, kam se to všechno do budoucna posune a co z toho bude.
Žurnalistická profese sebou přináší možnost setkávat se s lidmi, se kterými by to běžně nebylo možné. Kdyby ses mohl potkat s kýmkoli a vyzpovídat ho, kdo by to byl?
Mám pocit, že v těch digitálních kulturních kruzích, kde se pohybuju, už všichni všechno víceméně řekli. Zajímalo by mě jít do neprobádanejch témat, který tolik toho prostoru nedostávají, a hlavně, který by přinesly nějaký nový zajímavý poznání. Rád bych udělal rozhovor s nějakým astrofyzikem, vývojářem z herního průmyslu, ale nebál bych se to vzít z úplně druhýho konce a vyzpovídat třeba Sugar Denny. Rád dělám sondy do úplně jinejch světů, než je ten můj, a zajímalo by mě, jak lidi ze specifickejch subkultur přemýšlí. Udělat třeba rozhovor s tím pánem s dlouhejma vousama, co chodí na všechny vernisáže v Olomouci, to by mohlo bejt unikátní!
Autor: Mira Macík
